Důvod, proč je naše zem ve světě tak bezvýznamná, je, že nemá své téma. To jsou slova, která, možná symbolicky v den výročí upálení mistra Jana Husa, pronesl v rozhovoru pro Český rozhlas vynikající český filmař Karel Vachek. Uváděl to na příkladu kontrastu let šedesátých, kdy se díky existenci celospolečenského tématu točily skvělé filmy, s léty normalizace a také na kontrastu dneška s roky porevolučními. Zatímco tehdy se podle Vachka daly noviny číst, řešila se důležitá témata, píší dnes noviny to samé a chtějí spíše bavit než řešit podstatné. A Lidové noviny jako by mu hned ve dvou po sobě jdoucích komentářích chtěly dát za pravdu. Tím prvním je komentář politologa Josefa Mlejnka jr. (Hledá se lídr. Zn.: Charisma, LN 3. 7.), druhým pak článek Zbyňka Petráčka (6. červenec 2015, LN 7. 7.).
Tím, co oba komentáře spojuje, není ani tak mé jméno jako spíše do očí bijící neschopnost pochopit aktuální problém české politiky. Když Mlejnek popisuje problémy ČSSD v době po květnových volbách, jakoby odsuzuje pojetí politiky postavené na tradici, idejích a programu tím, že ČSSD nazývá „obstarožní“ stranou. Místo toho, aby se zabýval důvody, proč v letošních volbách získal více než 10 procent hlasů politický projekt lidí, kteří si politiku pletou s módním salonem a stát se svojí firmou, a jehož poslankyně a poslanci s vážnou tváří pronášejí banality, predikuje, že to v takové situaci nebude mít ČSSD „lehké“.
Cynismus českých médií Tady se ale přece nejedná o to, zda to ČSSD bude či nebude mít „lehké“, ale o samu podstatu české politiky a její budoucnost. Došlo v květnových volbách jen k vychýlení kyvadla mezi levicí a pravicí, anebo jsme svědky hlubší změny, na které se podílí velkou měrou i česká média, jak o tom ve své eseji Pět poučení z květnových voleb píše filozof Václav Bělohradský?
Po přečtení již zmíněného komentáře Zbyňka Petráčka, v němž se kriticky vyjadřuje k politickému rozměru tradice mistra Jana Husa, jsem musel dát za pravdu jak Karlu Vachkovi, tak Václavu Bělohradskému. Otázkou „Vyčpí už husitství z české politiky?“, na kterou si zároveň Petráček rovnou odpovídá „Bylo by na čase“, odhaluje autor až na dřeň problém české politiky. Tím problémem je cynismus českých médií, neúcta k tradici a apriorní nedůvěra k politikům, kteří se k historickým symbolům české politiky hlásí.
Na rozdíl od pana Petráčka jsem přesvědčen, že nesmíme dopustit, aby odkaz husitství z české politické tradice zmizel. Pak totiž budou nejen v české politice triumfovat lidé, o nichž Petráček správně píše, že ani nevědí, „v čem Husova reforma spočívala“, a kteří budou schopnosti zastávat ministerskou funkci primárně degradovat na otázku, jak by který resort komu „slušel“. Pokud to dopustíme, nebudou mimo hru již jen Paroubek s Klausem, ale celá jedna dobrá, demokratická tradice české politiky, která sahá od Palackého, přes Masaryka a Beneše až k Václavu Havlovi.
O autorovi| JIŘÍ PAROUBEK, bývalý předseda ČSSD
