Proč vydává hudební lahůdkářství Nonesuch po více jak dvaceti letech desku a DVD s hudbou Davida Byrnea k divadelnímu představení? Snadná odpověď: Byrne, tehdy vedoucí kapely Talking Heads v době jejího největšího úspěchu, použil ingrediencí, jež se v „reálném“ životě nesetkají. Jeho doprovod ke hře The Knee Plays zní i teď objevně a svěže.
Zahrát a rychle zmizet
Koleno či rovnou kloub v názvu hry odkazuje k jejímu původnímu konceptu. Zní to nejspíš legračně, ale tehdy si režiséra Roberta Wilsona objednali umělečtí agenti ve službách sportovního klání, pořadatelé olympijských her 1984 v Los Angeles.
A to přesto, že umělec, známý spolupracemi s minimalistou Philipem Glassem (Einstein na pláži), básníky William S. Burroughsem, Allenem Ginsbergem či Tomem Waitsem, pod vlivem východního pohledu na plynutí času vytvářel pozvolna plynoucí divadelní akce nezvyklé délky. Byrne měl vytvořit hudbu k nedlouhým „spojovákům“, kloubům, které by fungovaly jako předěly.
Původně totiž mělo být představení CIVIL WarS monstrózní podívanou v délce kolem deseti hodin. Pořadatelé Wilsonovi slíbili, že pokud v různých zemích vytvoří všechny ty rozdílné kousky, zaplatí za jejich převoz do Los Angeles, kde se z nich stane monumentální divadelní epos.
S velkými plány se Wilson rozloučil pro nedostatek peněz. Produkce byla nakonec méně okázalá, zato se s ní ale dalo později cestovat. Jeden důvod, proč si David Byrne vybral ansámbl, připomínající zvukem i stylem dechovku z New Orleans, do níž občas recituje pozoruhodné verše a hlavně útržky rozličných prováděcích předpisů a manuálů, je hned jasný z DVD. Představení vyžadovalo, aby hudebníci byli schopni zahrát před oponou, rychle přijít a odejít.
Na počátku jimi měli být perkusisté, podle vzoru japonského divadla kabuki. Výsledkem měl být spíš zvukový komentář k představení než scénická hudba v pravém slova smyslu. Přestože Byrne nakonec použil dechové nástroje místo perkusivních, myšlenku zvuku jako paralelního děje si z východního divadla, jež tehdy rezonovalo v pracích západních avantgardistů, ponechal.
Vycházela z předpokladu, že tak probíhá dění v přírodě, v životě a na celém světě. Že jde o hluboce nesourodé věci probíhající ve stejném okamžiku, člověk tedy mezi nimi předpokládá vzájemnou spojitost, a mylně v celku hledá určitý záměr.
Tolik myšlenka, jejímž rozvedením se hudební či slovní ilustrace dění na pódiu stává přebytečnou. „Když se ve městě podíváte na mraky, slyšíte hip hop a hluk aut. To je tedy partitura k obrazu mraků - na vás je pouze ji přijmout,“ píše Byrne na obalu desky a pokládá si řečnickou otázku, proč podobné podmínky neakceptovat na pódiu.
Skryté pod fasádou užitečnosti
Za doprovod svých textů si vybral právě dechovku poté, co se v New Orleans nachomýtl k vystoupení tamějších Dirty Dozen Brass Band. Těžko najít lepší protiklad k pomalé, až meditativní náladě Wilsonova kusu, než je šťavnatý, smyslný zvuk pochodové kapely. Hudebníci najatí k představení pak spektrum rozšířili o atmosférické, pastelové hraní.
Byrne tu v deklamovaných textech sestavil surreálnou koláž, jejíž důležitou částí jsou pokyny a povely vyčtené ze všemožných příruček. Instruktážní materiály a jim podobné texty poskytují dobrý obrázek o lidech a jejich kultuře. Na povrchu není žádná emoce, pod zdánlivě netečnou fasádou praktičnosti a užitečnosti se však skrývají mnohá poselství o tom, co je v životě důležité. Což je pozorování platné tehdy stejně jako nyní.
***
HODNOCENÍ LN
****
David Byrne: The Knee Plays, CD + DVD
Nonesuch/ Warner 2007
