Již podeváté letos uvede festival Malá inventura přehlídku výjimečných divadelních kusů, které ze svého loňského repertoáru vybraly malé pražské scény. Během šesti dnů tak festival nabídne celkem osmnáct představení českých i zahraničních tvůrců. Žádná z nich se přitom nebudou časově překrývat, aby prý ti nejnáruživější z diváků stačili přecházet z jedné scény na druhou a zhlédnout celý půldruhý tucet.
Mezi nejvýše rok starými představeními na pomezí žánrů hudebního, tanečního, autorského i experimentálního divadla se objeví i tak divácky úspěšné kusy, jakými se loni staly Zde jsem člověkem! českého režiséra Jiřího Havelky, vyplněný kabaretněpunkovými songy britské kapely Tiger Lillies, či mezinárodní experimentální projekt české produkce Casablanca Therapy, za nímž stojí slovinský režisér Bojan Jablanovec. „Pozor, není to nahota záměrně erotická, ... naopak, všechno svlékání je spojeno s pořádnou dávkou trapnosti... a vše je navíc odlehčeno poctivou dávkou vtipu a sebeironie,“ uvedl loni v květnu po premiéře Jablanovcova svérázného představení v recenzi LN Vladimír Mikulka. Kdo se o jeho slovech nestihl přesvědčit, má nyní v rámci Malé inventury 2011 druhou šanci. Tradičně prý návštěvníky čeká i další (už jedenácté) pokračování humorného scénického cyklu Jožkalipnik je boží člověka neumí lhát!, uvedené Divadlem Nablízko podle komiksových příběhů Vojtěcha Maška a Džiana Babana.
„Program se podařilo udržet nabitý i přesto, že nám oproti loňským ročníkům výrazně zkrátili dotace. O návštěvnost se proto nebojíme. Ukazuje se, že nové a autorské divadlo je živý fenomén, o který mají zájem účinkující i diváci,“ říká Olga Cieslarová z organizačního týmu. „Celou věc je samozřejmě možné pořádat jen díky aktivní spolupráci s malými pražskými divadly,“ popsala koncept festivalu, který probíhá na scénách Archa, Alt@ - Hala 30, Alfred ve dvoře, Ponec, MeetFactory, Nablízko a Roxy/NoD.
Mluv jasně a vystup na večírku Pořadatelé se letos rozhodli zapojit návštěvníky festivalu do dění více, než bývá na divadelních přehlídkách zvykem. „Podporujeme kreativitu a živé divadlo, nechceme jen pasivní publikum,“ vysvětlila Cieslarová. Velkou novinkou jsou proto dílny pod vedením profesionálů z branže. Tak například učitel řeči a autor jedinečného projektu Translatologický večírek Jan N. Piskač zve do kurzu rozvíjení kondice pro veřejné vystupování s názvem Mluvit jasně, zatímco opavský sociolog a fotograf nabízí fotografický seminář Viděno jinak. Účastníci dílny řečnictví prý navíc dostanou příležitost zkusit si před publikem na festivalovém večírku, co se naučili.
Tendenci zapojit veřejnost přímo do dění odpovídá i motto Malé inventury, které pro ročník 2011 v shakespearovském duchu předznamenává, že „Divadlo je všude!“ Přesvědčí se o tom každý, komu se do rukou dostane tištěný program festivalu - vprostřed každé dvoustránky je totiž vyříznutý průhled. „Skrze malý rámeček spatříte živý svět, ze kterého pochází celý divadelní vesmír. Nechte se vtáhnout!“ vzkázala Šárka Havlíčková z pořadatelského občanského sdružení Nová síť.
***
Malá inventura, Praha (divadla Alfred ve dvoře, Archa, Alt@ - Hala 30, MeetFactory, Roxy/NoD, Ponec, Nablízko), 22. -27. 2. 2011, www.malainventura.cz
Ukazuje se, že nové a autorské divadlo je živým fenoménem, o který mají zájem účinkující i diváci... Podporujeme kreativitu a živé divadlo, nechceme jen pasivní publikum.
Co zbylo po Werichovi Každé slovo, které kdysi v neradostném období svého života Jan Werich kdesi pronesl, posluchači lapali, kopírovali, šířili dál. Dnes se vynořují další útržky záznamů, oficiálních i amatérských, a Werichovi ctitelé je opět netrpělivě vyhledávají. Pomalu se skládá mozaika toho, co ještě po Werichovi zbylo. Jde o „vymetání šuplíků“, nebo o nové objevy? Snad o obojí. CD Poklady z archivu opět přináší útržky myšlenek Jana Wericha doplněné Ozvěnou Jiřího Voskovce z New Yorku. Jan Werich mluví o přírodě, o hercích Vydrovi a Vojtovi, o Villonovi a Baladě z hadrů, o štěstí, je tu i jeho zásadní proslov k výstavě Milenium Judaicum Bohemicum... Ne vždy jsou úryvky souvislé, je znát, že byly vytrženy z delšího záznamu a zajímavé by bylo slyšet dochovanou nahrávku celou. To je případ Werichovy vzpomínky na Jaroslava Vojtu, jejíž původní záznam existuje a je delší než uvedené čtyři a půl minuty. Roztomile a láskyplně tu Werich Vojtu paroduje. Lze předpokládat, že se ještě další drobečky z Werichova stolu najdou a že je „hledači pokladů“ Ondřej Suchý či Jindřich Kučera oživí příště. Stálo by za úvahu připravit „co zbylo z Wericha“ v ucelenější formě. I když i po troškách je vzácný. Marta Švagrová Jan Werich: Poklady z archivu Supraphon 2011
Stavět hráň na závale Uhlího je dost. Ta dávná hláška vyjadřovala jazyk i mentalitu jakešovských komunistů. Kniha s titulem Takovýho uhlího jako by tu mentalitu oživovala. Ale není to pravda, jak pozná každý, kdo ji otevře. Komunisté se horníky zaštiťovali, ale zároveň se jich obávali, protože ti lidé neměli co ztratit. Takové hornictví, konkrétně to kladenské, přibližuje deset let po konci těžby Renáta Malá, sama dříve zaměstnaná na šachtě Mayrau a vnučka haldářky (víte vůbec, co to bylo?). Na hornictví se díváme dvojí optikou. Buď jako na bezohledné drancování země, nebo jako na tvrdou práci chlapů, kteří si ani za komunismu nedali vzít pozdrav Zdař Bůh! Kniha jde tou druhou cestou. Podává vzpomínky těch, kteří na šachtě strávili většinu života. Ukazuje dobové fotografie. Dokládá, že hornický slang či argot mohou být cosi přirozeného. Třeba takhle: „Von po mně ve vzteku hodil kličkou vod kombajnu, která mi přistála na stole. A já s nim druhej den stavěl hráň na závale v porubu. Zapomnělo se na to, co bylo včera, a jelo se dál.“ Teď už se tam deset let nejede, zbývá jen tato kniha. Zbyněk Petráček Renáta Malá, Takovýho uhlího / Umouněný vzpomínky. Vydalo občanské sdružení Arteum ve spolupráci s Klubem přátel hornických tradic. Kladno 2010, 84 stran
Hrůza v české vsi Obzvláště v únoru se lze velmi bát, pokud vás režisér Petr Shulhoff vezme na místo tak strašidelné, jako je zapadlá vesnice v severních Čechách. V detektivce Po stopách krve z roku 1969 hledá Rudolf Hrušínský alias major Kalaš vraha, kterého vzrušuje pohled na dětskou krev. Po vraždě cikánského kluka major nejprve větří v rozbitých romských barácích. Esenbákům by totiž stačilo sebrat někoho odsud. Detektiv ale utrousí: „Cikáni svoje děti nevraždí. Na to nejsou dost civilizovaní,“ a upře pozornost do zšeřelých chalup. Kdekdo z těch lidí v teplákách a rádiovkách má své podivné mouchy. Z plátna cítíme pach brambor, bláta a kořalky. A kdosi schovává ukradené dětské hračky pod postelí. Uhrančivě ošklivá či spíše nezvykle krásná Hana Brejchová v noci klepe na okno majorovy komůrky. Mrtvých kluků přibývá. A major Kalaš se rozlítí a nachystá past. Černobílý film, kde je česká vesnice pod klidným povrchem místem exotickým bezmála jako Borneo, se zadírá pod kůži. Tohle tvůrci asi chtěli a radost z podařeného hororu umocní zjištění, že jde pouze o jeden díl z právě vydávané Shulhoffovy kriminální série. Jáchym Topol Po stopách krve (1969), námět, scénář, režie Petr Shulhoff, DVD, Bonton Zlín
