* LN Jaký vás v Praze čeká program?
Mám oficiální program, kterého je docela dost, ale chci stihnout i nějaké soukromé věci. Ráda bych se podívala mimo ty typické vyšlapané pražské cesty pro turisty. Máte tu nádherné památky, ale mě spíš zajímají lidé.
* LN Febiofest v rámci slavnostního zahájení promítl Fassbinderův film Manželství Marie Braunové, kde hrajete hlavní roli. Jak jste spokojená s výběrem?
Myslím si, že je to šťastná volba. Ten film se hodí všude nezávisle na místě, času i publiku. Bylo velké zadostiučinění, že všude sklízel velký úspěch nejen kvůli Fassbinderově režii, ale i proto, že se velmi novátorsky zabýval údělem žen ve válečném a poválečném vývoji Německa. Právě ženy musely uklízet ruiny Německa - a tahle Marie se pokouší vzít svůj život pevně do rukou, ale mimoděk při tom napáchá spoustu chyb. To je téma, které funguje nehledě na pohlaví a dobu. Taky je důležité, že ten film nemá jasný konec - tak, jak Fassbinder zamýšlel.
* LN Točila jste s mladými německými režiséry - třeba Fatihem Akinem. Vidíte potenciál, že by mohli mít stejný úspěch a vliv jako nový německý film v 70. letech?
V německém filmu určitě jakási nová vlna existuje, ale silně pochybuju, že by byla tak silná jako v případě Fassbindera a dalších. Je tu například Andreas Dresen, který má vynikajícího scenáristu Wolfganga Kohlhaase. To jsou zástupci nové vlny z bývalé NDR. Christian Petzold je skvělý autorský filmař, Dani Levy zase mistr satirických komedií. Ale o slovo se nehlásí jen nová generace, nýbrž i ta střední, která chce být zase mladá: to je třeba příklad režisérky Doris Dörrie a jejího posledního filmu Hanami. Velmi zajímavý a inteligentní film o Osvětimi Roberta Thalheima... Existuje spousta chytrých scénářů, ale chybí tu to umění mistrů, se kterými jsem kdysi točila.
* LN Nejste už unavená otázkami na Fassbindera?
Jsem, ale nechci být. Už jen kvůli uctění jeho památky je důležité předávat jeho odkaz dalším generacím, které už jeho dílo tolik neznají. Protože druhý Fassbinder není, ani v té generaci, o které jsme teď mluvili.
* LN Natočili jste spolu třiadvacet filmů. Jakého si vážíte nejvíc?
Těžko určit vítěze, protože Fassbinder točil tolik různých žánrů. Berlín, Alexandrovo náměstí je jeho nejzralejší dílo. Jeden z mých nejoblíbenějších filmů od něj je ten, kde vůbec nehraju - Strach jíst duše. A největší publikum samozřejmě našly Lola, Lili Marleen a právě Maria Braun. Ale Berlinale teď například restaurovalo jeden jeho starý, ne moc známý televizní film Welt am Draht; na festivalu měl velký úspěch. Ukazuje se, že i třicet let po jeho smrti je jeho tvorba pořád relevantní.
* LN S Fassbinderem jste se na několik let ve zlém rozešla, ale pak jste spolu zase pracovali. Okolnosti rozkolu jsou známé, ale jak jste se usmířili?
Naše krize měly soukromý charakter, ale pracovně jsme se i během nich potřebovali, on mě. Když jsem v tom mezidobí točila s Carlosem Saurou v Mexiku Antonietu, sháněl mě dokonce přímo na place. Chtěl mi nabídnout roli Rosy Luxemburg, ale k tomu nakonec nedošlo.
* LN Hrála jste také v česko-německém filmu Lea režiséra Ivana Fíly. Jak k tomu došlo?
Velmi klasickou cestou. Ivan Fíla mě oslovil, byl mi doručen scénář, ten mi přišel velmi zajímavý, sešli jsme se... Jen je škoda, že i když jsou jeho filmy velmi kvalitní, nemají tak velký úspěch, jaký by si zasloužily.
* LN Studovala jste filologii, máte ráda etymologii - udržujete si o tomhle oboru stále povědomí?
Na odborné úrovni ne, ale kořeny slov a to, odkud pocházejí, mě samozřejmě zajímá stále. Na filologii mě děsila náročná příprava, kterou si člověk musí projít, aby jí porozuměl, a tu jsem vždy trochu odbývala. Připadá mi nicméně neuvěřitelně zajímavé, jak gramatika ovlivňuje naše myšlení i cítění. Třeba bilingvní lidé: každý takový jako by měl dvě duše. Každým jazykem, který člověk ovládá, je někým trochu jiným.
* LN Vzpomínáte si na Katovice, kde jste se narodila?
Na dětské zážitky jsem si vůbec nepamatovala. Ale pak jsem tam jednou koncertovala a místa mého dětství mi byla ukázána. Když jsem byla malá, vodila mě na procházky jedna o trochu starší dívka. Musela na mě mluvit polsky, to mi taky došlo, až když jsem se tam vrátila. Uměla jsem tehdy nějaká polská slova, ale vůbec si na to nevzpomínám. Neviděly jsme se desítky let - a když jsem se vrátila, byla z ní už stará žena. Skrze ni jsem si uvědomila vlastní stáří. Byl to dojemný zážitek.
lidovky.cz
Více fotografií najdete na www.lidovky.cz/kultura
***
Vzácný host Hanna Schygulla Herečka a zpěvačka Hanna Schygulla se narodila v roce 1943 u slezských Katovic, po válce vyrůstala v Mnichově. Tam v 60. letech začala studovat romanistiku a germanistiku a ve volném čase brala herecké lekce. Na nich si ji vyhlédl spolužák, režisér a bouřlivák Rainer Werner Fassbinder, se kterým pak natočila třiadvacet filmů, z nichž mnoho patří mezi stěžejní díla tzv. nového německého filmu. Později spolupracovala s klasiky kinematografie, jako je Jean-Luc Godard, Andrzej Wajda, Carlos Saura či Béla Tarr. Od 90. let působí jako úspěšná šansoniérka a recitátorka a často natáčí s novou generací německých režisérů. Od roku 1981 žije v Paříži. Za celoživotní přínos kinematografii letos převzala čestného Zlatého medvěda na Berlinale a Kristiána na Febiofestu.
