Na plzeňské výstavě v renesančním interiéru nedávno skvostně rekonstruovaného domu č. 13 v Pražské ulici se na tmavé linii pozadí střídají díla dvou výrazných osobností současného českého umění: fotografie Ivana Pinkavy (nar. 1961) a malby Josefa Bolfa (nar. 1971).
Oba umělce spojuje jemné zaujetí pro bolest a konečné věci člověka. Jsou to estéti tísně, schopni vybroušenými a delikátními prostředky navodit pocit tichého děsu a úzkosti. Vedle klasických alegorických scén s nahými těly neurčitého původu a pohlaví a modely na hraně perverze (dítě s výrazem jak z El Greca, špinavá ovce v omráčeném stavu) Pinkava nanosil do svého ateliéru tak profánní věci, jakými je molitan, staré deky a matrace, dosti nevábná peřina. Tyto bezvládné předměty, k nimž je nutné přiřadit i obnošený župan básníka J. H. Krchovského, zde podrobil procesu záhrobní animace nebo řekněme zasvěcení do rituálu ložnicového woodoo. Vyfotografoval je pak tak, jako by jim sejmul posmrtnou masku. Prostým okem se ony šedostříbrné, jako smrtí umazané výjevy jeví jako krásné. Jako ty polibkem smrti stigmatizované fotografie z konce života Roberta Mapplethorpa.
Bolfovy obrazy, ať oleje, nebo do vosku vyškrabovaná plátna, jsou zhmotněné sny a můry, které se odehrávají na velkoměstském sídlišti ovládaném dětskými gangy. Na filigránských kresbách se dějí věci podobné těm, z nichž měl fantas Goya. Děti s tvářemi jak z japonského pornokomiksu přenášejí v náručí useknuté hlavy svých spolužáků, někteří mají na temeni vlčí masku (Bolf – Wolf), z očí všem stékají krvavé slzy. Postavy jak z porcelánu, které zabloudily do končin hororu. Holka, které prýští ze zápěstí gejzír krve. Fetiš pro estéty a snivce s láskou k morbiditě. Ale bez smrti by umění nebylo a krása by byla – bez života.
