Atík Rahímí se narodil v Kábulu, kde studoval na francouzsko-afghánském gymnáziu. V roce 1984 utekl přes Pákistán do Francie. Rahímího román Země a popel byl nadšeně přijat francouzskou literární kritikou a jeho filmová adaptace si vybojovala uznání poroty na festivalu v Cannes. Za poslední opus nazvaný Kámen trpělivosti získal prestižní Goncourtovu cenu.
Podobně jako román Země a popel, příběh starého muže, který prchá s ohluchlým vnukem ze Sověty vybombardované afghánské vesnice, i Tisíc domů snu a hrůzy se odehrává v této středoasijské zemi v osmdesátých letech, tentokrát však v hlavním městě Kábulu. Narážky na sovětskou okupaci zde nejsou ale tak jasné jako v Rahímího první knize. Kábul je vykreslen jako jakýsi tajemný labyrint strachu, lidé žijí schovaní za zdmi domů, a když vycházejí ven, nikdy nevědí, jestli se ještě živí vrátí.
Tak se i hlavní hrdina knihy, student Farhád, probouzí zbitý v cizím domě, kde mu neznámé dítě říká otče. Přemýšlí, co je to za divný sen, a postupně se rozvzpomíná, že pil s kamarádem Enájatem u starého mistra tajně víno a cestou domů ho přizabila afghánská milice. Stavení, kde se postupně probouzí k životu, obývá se synem Jahjou tajemná mladá žena Mahnáz.
Hrůzyplný snový příběh se postupně skládá dohromady. K Fahrádovi doléhají hlasy minulosti. Útěchou je mu nejen odvážná Mahnáz, která si neustále odhrnuje z tváře pramínek vlasů, ale i vyprávění starých moudrých mužů, jejichž zlomky se mu vynořují z paměti.
Atík Rahímí sděluje čtenářům poselství, kterému je překvapivě dobře rozumět právě díky roztříštěnému, jaksi postupně se rozplétajícímu příběhu. Hrůza a beznaděj prostupují úsečné dialogy, gesta a výkřiky. Tradiční středoasijská literární symbolika se prolíná s francouzskou lehkostí. Útlá kniha Tisíc domů snů a hrůzy je, ač by to po přečtení prvních stránek čtenář nejspíš nepředpokládal, knihou, která pohltí.
***
Atík Rahímí: Tisíc domů snu a hrůzy
130 stran, FRA 2009
