Tyto typicky lidské schopnosti s námi do určité míry sdílejí šimpanzi. Skotští psychologové Erica Cartmillová a Richard Byrne z University of St. Andrews zjistili, že stejně zdatní jsou v tomto ohledu i orangutani. A to je velké překvapení.
Celer, nebo raději banány?
Skotští vědci zkoumali reakce šesti orangutanů chovaných v britských zoologických zahradách. Ošetřovatel si sedl před klec s dvěma nádobami s potravou. V jedné nabízel vybrané orangutaní pochoutky – banány nebo krajíce chleba. Druhá nádoba byla naplněna celerem či pórkem, které orangutani nijak zvlášť nemilují.
Orangutani se snažili ošetřovatele přesvědčit, aby jim dobrotu podal do klece. Používali k tomu různá gesta a posuňky. Někdy na ošetřovatele svůdně špulili rty, jindy ukazovali na pamlsky prstem. Občas vyjadřovali svá přání i bušením do mříží či pliváním ven z klece.
Ošetřovatel mlčky seděl a po třiceti sekundách žadonění orangutanovi vyhověl. Někdy „pochopil“ a dal lidoopovi celý obsah nádoby s banány či chlebem. Jindy však prostrčil mřížemi jen poloviční porci. Navodil tak situaci, jako kdyby orangutaní žádosti porozuměl jen částečně. Naprosté nepochopení předstíral ošetřovatel tak, že orangutanovi podal celer či pórek.
S výjimkou jednoho orangutana všichni zkoušení lidoopi přestali „žebrat“ poté, co dostali celou porci žádané potravy. Většinou se s pochoutkou uchýlili někam do ústraní.
„Měli spoustu práce s jídlem,“ říká Richard Byrne v rozhovoru pro vědecký týdeník Nature. „Co se stalo s tím jedním orangutanem, který i nadále žebral? To netuším. Řekl bych, že to byl obzvlášť velký nenasyta.“
Pokud dostal orangutan jen poloviční porci banánů nebo chleba, pokoušel se získat zbytek a pokračoval v gestikulaci. Obvykle přitom zúžil repertoár posuňků zhruba o třetinu. Zároveň přidal na intenzitě posuňků, aby prosbě dodal na naléhavosti.
Orangutan obdarovaný pórkem či celerem reagoval jinak. Opakoval jen zlomek gest, kterými se marně domáhal pochoutky. Místo nich nasadil zcela nové posuňky. Doufal, že tentokrát to ošetřovali „dojde“. Vsázel na to, že mu jiný způsob komunikace přinese větší úspěch.
„Orangutani si dokážou představit určitý cíl a pokoušejí se ho dosáhnout, dokud neuspějí. Jasně rozlišují situace, kdy byli pochopeni jen částečně, od situací, kdy jejich přání nebylo pochopeno vůbec, a snaží se zjednat si co nejrychlejší nápravu,“ konstatuje Erica Cartmillová.
Výsledky skotské studie zveřejněné v prestižním vědeckém časopise Current Biology vzbudily velkou pozornost mezi odborníky. Tak důmyslné chování od orangutanů čekal málokdo.
„Je to úžasná studie,“ chválí v komentáři pro Nature své kolegy britský psycholog David Leavens z University of Sussex. „Ukazuje, že orangutani jsou s to komunikovat s člověkem a přijímají taktická rozhodnutí o tom, jak s ním budou komunikovat. Nic podobného zatím nikdo nepozoroval.“ Podle Richarda Byrneho přispívá studie k pochopení vývoje lidské řeči. „V určitém období vývoje nevládli naši předkové o moc bohatšími způsoby komunikace, než jaké používají dnešní šimpanzi či orangutani. Orangutani jsou schopni celkem pestrého způsobu komunikace, i když postrádají složitou mluvenou řeč. Tak nějak se mohli kdysi chovat i naši předci,“ říká skotský psycholog.
Jedinečný gen Na orangutany jsme dlouho nahlíželi jako na „třetího vzadu“. Řadili jsme je ve všech ohledech daleko za šimpanze a gorily, kteří jsou člověku evolučně blíž. Pokusy Ericy Cartmillové a Richarda Byrneho dokazují, že orangutan není „hloupějším bratrancem“ vývojově mladších lidoopů.
V některých ohledech orangutani za gorilami či šimpanzi nijak nezaostávají. Zdá se, že pro to mají vrozené předpoklady. Dokládají to výsledky výzkumu genu FOXP2, jehož poškození vyvolává u člověka těžké poruchy řeči. Obdobný defekt genu FOXP2 vede k fatálnímu narušení komunikace i mezi myšmi.
„Komunikační“ gen myší se od genu šimpanzů a goril významně liší v jediném místě. Šimpanzům ani gorilám se už během jejich dalšího samostatného vývoje nijak významně neměnil.
U předků člověka došlo v genu FOXP2 k dvěma důležitým změnám, jež se mezi pravěkým lidstvem rychle rozšířily. U předků dnešních orangutanů prodělal gen FOXP2 jednu významnou, ryze orangutaní korekci. Zatím nemáme jasnou představu o tom, co přinesly lidem jejich dvě proměny genu FOXP2. Stejně tak netušíme, zda je pro orangutany jejich korekce komunikačního genu výhodou, či handicapem. Nelze však vyloučit, že i tady nás čeká překvapení.
Kladiva, či nástroje ze dřeva? Orangutani mají dokonce svou vlastní kulturu. Odborníci na chování zvířat rozumějí pod termínem „kultura“ schopnost vybrat si z několika stejně vhodných postupů pro řešení určitého problému jen jeden a ten si předávat učením.
Šimpanzi používají k rozbíjení tvrdých skořápek ořechů se stejným úspěchem těžké klacky i kameny. V některých tlupách se ale traduje práce s kamennými „kladivy“, příslušníci jiných tlup upřednostňují nástroje ze dřeva. Je to podobné, jako když Evropané používají při jídle vidličku a nůž, zatímco Asiaté jedí pomocí hůlek.
Také orangutani používají nástroje a tuto dovednost si předávají z pokolení na pokolení. Jednotlivé tlupy se ve spektru dovedností výrazně liší. Například na ostrově Sumatra se orangutani dobývají pomocí klacíku k olejnatým semenům z pootevřených plodů stromu Neesia. Chrání se tak před přímým kontaktem s dráždivými chlupy, jimiž jsou semena obalena. Jinde se orangutani dostávají k semenům tak, že tvrdý obal plodu násilím rozlomí. Podobných kulturních rysů odhalili vědci u orangutanů více než dvě desítky.
Vědci považovali lidskou kulturu za jedinečnou v tom, že na rozdíl od lidoopů hojně používáme velmi komplikovaných symbolů. Primatolog Carel van Schaik působící v USA na Duke University je však přesvědčen, že u orangutanů pozoroval náznaky chápání symbolů.
„Kdo ví, možná nějaké další studie potvrdí, že orangutani symboly skutečně používají,“ připouští van Schaik v rozhovoru pro Nature.
Naši předci se mohli domlouvat podobným způsobem, jakým v současnosti komunikují orangutani
