Motiv mrtvého dítěte ve filmu často funguje podobně jako rána pod pás v boxu – je to způsob, jak diváka „složit“ jaksi neregulérně, aniž by k tomu bylo potřeba pronikavosti, imaginace, umění. Mrtvé dítě pracuje za autora, dodá jeho vyprávění hloubku, nikdo se mu nebude smát. Pokud jsou s nějakým pojmem spojeny nejhlubší strach a úzkost, musí být filmové dílo, jež pracuje s jeho zobrazením, také tak hluboké a opravdové a je třeba je brát vážně, tím spíš, když se v nich nikdo nesměje (Alejandro González Inarritú si na tomhle předpokladu vybudoval docela úspěšnou živnost). Ve Vinterbergově Submarinu umře batole během prvních deseti minut, autoři i pak házejí na plátno jednu katastrofu za druhou, jejich film se ale proto nestává syrovějším, autentičtějším, hlubším, spíš se nevědomky blíží morbidní klauniádě.
Thomas Vinterberg je tvůrce svým způsobem smolný – jeho první film byl až moc úspěšný a autor se od té doby snaží (ne zrovna úspěšně) vystoupit z jeho stínu. Tím debutem byl snímek Rodinná oslava z roku 1998 – spolu s Trierovými Idioty nejvýznamnější dědictví napůl recesistického hnutí filmařských puristů Dogma 95. Příběh traumatu, které vyplyne na povrch během večeře v kruhu jedné dánské buržoazní rodiny, se dotýkal v té době velmi živého tématu sexuálního zneužívání v rodině a obratně kombinoval prvky tragédie a hodně černého humoru. Vinterbergův snímek byl úspěšný v globálním měřítku, stal se dalším potvrzením toho, že relativně malé Dánsko se stalo filmovou velmocí. Další roky ale už pro režiséra zdaleka tak úspěšné nebyly. Film Můj miláček ráže 6,65 byl jenom pronikavě se tvářící, leč triviální komentář k údajné americké obsesi zbraněmi. Ve sci-fiZa všechno může láska se Vinterberg pokusil vykročit za rámec asketické a „kutilské“ estetiky hnutí Dogma 95; výsledkem byl film sice vizuálně opulentní, ale až protivně chytrolínský – jako kdyby autoři vedle sebe bezmyšlenkovitě poskládali atributy intelektuálního filmu v naději, že bude-li výsledek dostatečně nesrozumitelný, nikdo si nevšimne jeho plytkosti a prázdnoty.
Film Submarino byl v médiích označován za Vinterbergův velký návrat, promítal se v hlavní soutěži letošního berlínského festivalu, zapůsobil na diváky v Karlových Varech. Tomu snímku nelze upřít jisté kvality – kamera (Charlotte Bruus Christensenová) přesvědčivě ukazuje Kodaň jako promáčenou a nevlídnou metropoli. Představitelé obou hlavních rolí vyzařují určitou intenzitu – především Jakoba Cedergrena, který hraje potetovaného a ostrého Nicka, má kamera vysloveně ráda (potvrdilo se to i v úspěšné dánské noir krimi Ukrutně šťastni). V tváři Petera Plaugborga, který hraje Nickova bůhvíproč bezejmenného bratra, se zase dá vyčíst zápas, který ten nešťastník svádí s vlastní slabostí, zápas, v němž je předurčen podlehnout. Při nasazování hudby režisér projevuje sice prvoplánový, ale vcelku účinný sarkasmus. Tím ale výčet předností Vinterbergova snímku končí. V autorských explikacích režisér sice mluví o různých osobních a hlubokých tématech, jichž se ve svém díle chtěl dotknout, všechny ty dobré úmysly ale jako by byly obětovány vnějším efektům, okázalé chmuře, křečovitému hraní si na osudovost. Syrový realismus Submarina se rychle ukáže být pouhou kašírkou, pod níž škytá a drkotá mechanismus příběhu plného vypravěčských naschválů.
Nick a jeho bratr to v dětství měli ukrutně těžké: vyrůstali s matkou – beznadějnou násilnickou alkoholičkou, jedinou radost jim přinášela péče o malého bratříčka – dojde ale k tragédii. Děj filmu přeskočí o pár desítek let dopředu, do doby dospělosti hrdinů. Je vidět, že dávná tragédie jejich životy nenapravitelně poznamenala. Nick je propuštěný vězeň, který svůj čas dělí mezi láhev a posilovnu, žije v sociálním bytě, udržuje věcně tělesný vztah se sousedkou, která trpí psychickými problémy z toho, že jí soud odebral dítě. Jeho kamarád Ivan – nešťastný a sexuálně neuspokojený tlouštík – neodvratně směřuje k nějakému velkému průšvihu.
Bratr, jehož osud sleduje film v druhé polovině, na tom není líp; spíš naopak. Je závislý na heroinu. Stará se o syna Martina a snaží se mu být dobrým otcem, ale drogový návyk mu v tom je velkou překážkou. Je čím dál zjevnější, že nepřekonatelnou. O domácnost se také zajímá sociálka. Jednu chvíli to vypadá, že se na něj usmálo štěstí – přijde k penězům. Naloží s nimi ale po feťácku, což jeho neštěstí jenom urychlí. Bratři se potkají ve vězení, kde jejich příběh dojde k ne zrovna nečekanému vyústění.
Severský antihollywood Film Submarino autoři zjevně chtějí prezentovat jako hodnotnou alternativu k uhlazenosti, idyličnosti a vůbec nereálnosti mainstreamového, především hollywoodského filmu. Výsledek jejich práce je ale znehodnocen dětinskou vírou v to, že stačí vše jaksi obrátit – místo kumulovaného štěstí inscenovat kumulované neštěstí, které v jejich podání vyžaduje stejnou míru manipulace a lámání věcí přes koleno jako průměrná telenovela. Obraz nakonec vznikne v mnohém podobný – jen inverzní. A Vinterberg také tlačí na pilu silou hodnou zkušeného rutinéra kolumbijské televizní zábavy. Ze svých nešťastných hrdinů dělá hotové magnety na katastrofy, ve filmu vyjadřuje elementární nedůvěru v divákovu schopnost pochopit něco z náznaku nebo si to dokonce domyslet. Jako kdyby vycházel z toho, že lidé jsou moderním životem natolik znecitlivělí, že to může přerazit jenom palba z největšího kalibru, kombinovaná s výkladem nepřipouštějícím dvojznačnost či nejistotu. Občas se tak dostává na hranu bezděčné parodie.
Je-li potřeba ilustrovat, jak nešťastné dětství jeho hrdinové měli, je proto nutné v rychlém sledu ukázat, jak jejich opilá matka jednoho z nich zfackuje, následně se počurá na podlahu, načež jeden z chlapců do té kaluže upustí toustovač a vyhodí pojistky – temné dětství, jen co je pravda. Synchronicita, kterou autoři vytvářejí mezi příběhy bratrů, je umělá a křečovitá, vcelku zdařilou dokumentárně realistickou obrazovou stylizaci podráží do očí bijící nereálnost a chtěnost zobrazovaného. Vinterbergův film se stává manifestem dětinské víry v poučku „čím horší, tím opravdovější“. Režisér na adresu svých protagonistů sice vyslovil mnoho účastných slov, jeho film ale spíš než jako sonda do životů lidí odstrčených na okraj blahobytu dnešní Evropy vypadá jako spartakiádní skladba pro rozmarné autory a jejich dva otloukánky, jež je potřeba je provést několika kruhy aranžovaného pekla k náznaku podobně umělé transcedence.
Spíš než myšlenky na lidi z okraje společnosti může Vinterbergův film vyvolat představy publika, jež tento typ díla oceňuje. Obraz (jistě taky zkreslený) všech těch kultivovaných pánů a dam, kteří v konfrontaci s tou přepjatou a umělou „syrovou realitou“ nacházejí potvrzení otevřenosti vlastní mysli a takto zaujati se rádi nechají opít rohlíkem. Mohou se slastně hrozit pekla, v němž žijí ti druzí, a plést si přitom účast s voyeurstvím.
***
Je-li potřeba ilustrovat, jak nešťastné měli hrdinové dětství, je proto nutné ukázat, jak jejich opilá matka jednoho z nich zfackuje, následně se počurá na podlahu, načež jeden z chlapců do kaluže upustí toustovač a vyhodí pojistky.
FILM TÝDNE
Submarino (Dánsko 2010) Režie: Thomas Vinterberg Hrají: Jakob Cedergren, Peter Plaugborg a další Premiéra: 23. září
O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN
