Po půlročním handrkování mladých nemocničních doktorů o platy s vládou, která chtěla šetřit, se kolize dostává do finále. Třetina doktorů hrozí v březnu odchodem a kolapsem zdravotnictví, což je nepravděpodobné, a vláda zase armádními lékaři, které nemá.
Společnost, jak ukazují dvě petice pro a proti, je rozdělena zhruba na dvě poloviny. Jedni křičí: stávka je nemorální, pacient není rukojmí, vláda nesmí ustoupit vydírání. Druzí křičí neméně silně: mladí lékaři jsou obětí zkorumpovaného systému, ve kterém se propadají miliardy, a za obtížné studium, atestace, noční směny a nelidské přesčasy pracují za ubohou mzdu, za kterou by se styděl i státní úředník, který vystudoval kecavou politologii nebo sociologii. Musíme proto platit cenu za neschopnost všech popřevratových vlád změnit systém. Schopní manažeři nemocnic (jmenovaní stranou a vládou!) staví, přestavují, nakupují a bohatnou. Neschopné pojišťovny uhlídat výdaje neumějí! Každá krize je k něčemu dobrá, doufejme, že více peněz lékařům a sestrám bude znamenat méně peněz na korupci.
Každá velká stávka průmyslové minulosti rozdělovala společnost. Vždycky šlo o ekonomické vydírání a představa společnosti, kde se platy určují silou pěsti a hrozbou ekonomického kolapsu, děsila politickou pravici statu quo stejně jako dnes. Levice ovšem také věděla, že účel prostředky nesvětí, ale v evropské tradici (na rozdíl od koránu nebo Číny) je i krádež chleba matky hladovějících dětí posvěcena – tudíž právo na stávku. V Evropě chudoba sice cti netratí, ale extrémní a nedůstojná lidské bytosti být nesmí! Doba průmyslových odborů a stávek je už naštěstí za námi a na decentralizovaném trhu nabídky a poptávky se platy dohodnou. Monopolní silou dnes disponují jen odbory zaměstnanců nafouklého, byrokratického a neschopného státu.
Spor o přiměřenou mzdu lékařů ale trhem nelze léčit, má-li být placena ze solidárního všeobecného pojištění a nikoli přímo pacientem. Vždyť systém solidárního pojištění nefunguje ani v Americe, kde je medicína sice soukromá, ale stát garantuje Medicare (od 65 let), pod jehož tíhou se státní kasa už také hroutí. A to přispívají Američané na léčení dvakrát víc než Evropané. Medicína je drahá a pod vlivem stárnoucí populace, stále dražších technologií a léků bude v budoucnosti ještě mnohem dražší.
Problém etiky medicínských platů mi kdysi objasnil můj tchán primář, ateista a komunista, budiž mu země lehká, který se v 50. letech postavil proti likvidaci řeholních zdravotních sester: „Jejich laskavou a obětavou péči o pacienty za tyhle peníze nikdo nenahradí! Vlastně za žádné,“ dodal o dvacet let později. A tak s úpadkem náboženství (neplést s morálkou) bohužel nezbývá než platit.
Potřebujeme dokonce přeplacené lékaře a sestry, protože jen ten, kdo platí, může něco vyžadovat. Můžeme se sice domáhat soucitu, ale láska k bližnímu je dobrovolná. A může se nám stokrát nelíbit, že o životě a smrti mají rozhodovat peníze, a přesto si na rozdíl mezi základní (někdy nedostatečnou) a (při)placenou léčbou budeme muset zvykat, právě tak jako jsme zvyklí, že riskujeme život v malém autě, když nemáme na mercedes.
***
Potřebujeme dokonce přeplacené lékaře a sestry, protože jen ten, kdo platí, může něco vyžadovat. Můžeme se sice domáhat soucitu, ale láska k bližnímu je dobrovolná.
O autorovi| ALEXANDER TOMSKÝ publicista
