Umělci se dostávají do sporů jednak s převažujícími názory veřejnosti, jednak s politiky a také s institucemi a tím někdy i se zákonem. Jejich názory jsou mnohdy tak svobodné, že provokují. Za socialismu stačilo, aby se umělec nehodlal smířit s nalinkovaným proudem socialistického realismu. I když nikdo přesně nevěděl, co to ten socialistický realismus vlastně znamená.
V padesátých letech se dostával do sporu se společností a hlavně s oficiální politickou linií každý, kdo vyjadřoval svůj názor. Tak třeba Vladimír Boudník dlouho neměl sebemenší šanci na oficiální uznání, na výstavu v jakékoliv galerii. Kupodivu mohl své grafiky představit v „rudém koutku“ ve vysočanské továrně, kde pracoval.
Slavné pražské Konfrontace - neoficiální výstavy - probíhaly jen v ateliérech za účasti poměrně úzkého okruhu příznivců a přátel. Také konceptualisté šedesátých let, kteří připravovali různé akce ve veřejném prostoru, okamžitě přicházeli do sporu s orgány státní moci. Tehdy šlo o odvážné protesty vzbuzující nelibost, ale zároveň také o umělecké činy se sociologickým akcentem, které ve svobodném světě vzbuzovaly pozornost pro svou neobvyklost, zatímco u nás a v zemích s podobnými režimy byly trestány. Každý má počítat s následky I dnes se umělci dostávají do rozporů se společností nebo spíš s její nejkonvenčnější částí. Někdy jde o vyhraněnost názorů, která je pro jiné nepochopitelná, protože vybočuje z oblasti běžného způsobu myšlení a může otevírat nové možnosti. Třeba když Christo zabalil v Paříži most nebo v Berlíně budovu Bundestagu.
Zajímavá byla reakce společnosti, když Tomáš Vaněk vyhrál Chalupeckého cenu a využil ve své instalaci citace z díla Josefa Lady a „zerotizoval“ je. Jistě mu nešlo o urážku Josefa Lady, ale prostě o to, aby vyprovokoval diváky k určitému zamyšlení. Nakonec musely být tyto kresby během výstavy zakryty, aby nebudily pohoršení. V roce 2004 se několik mladých umělců a mezi nimi prý i někteří členové skupiny Rafani vykáleli na protest proti Knížákovu způsobu vedení Národní galerie v expozici českého a slovenského umění 60. let a pak nerušeně odešli. Rafani také ponořili do Orlické přehrady obraz z majetku Národní galerie, který od ní pro jejich instalaci zapůjčil brněnský Dům umění. Byly však přitom pečlivě zabalené, aby se jim nic nestalo. Sice protest, ale opatrný.
Skupina Ztohoven se zase napojila na program České televize a vpašovala do něj zprávu o jaderném výbuchu v Krkonoších včetně jeho fingovaného záznamu, takže značně riskovala. Je ale otázka, jestli tento čin ještě může být považován za umění, nebo se pohybuje v úplně jiné rovině, tedy v rovině exhibice nebo provokování. I to je ovšem těžké, protože od dob dada se využily snad všechny formy provokace a to, co se zdálo kdysi odvážné, dnes dávno zevšednělo. Někteří riskují, když sprejují na zdech, ale jen málokdy jde o skutečné umění.
Sochař David Černý kdysi rozpoutal diskusi, když natřel narůžovo ruský tank na Smíchově, dlouhá léta symbol osvobození sovětskou armádou. Pak byl tank opět přemalován nazeleno a sochař měl zaplatit pokutu. Hned nato však poslanci tank přetřeli narůžovo, aby s umělcem vyjádřili solidaritu. David Černý měl také spor s Knížákem, když vyhrál Chalupeckého cenu a jeho díla byly prezentována ve Veletržním paláci. Knížák ho vykázal a cenu pak Václav Havel nemohl předat na „půdě“ Národní galerie. Rozhodl se, že ji předá na chodníku.
Stává se, že současní umělci umísťují svá díla do veřejného prostoru bez jakéhokoliv povolení a vystavují se tak perzekuci. Je v tom vyjádření svobodného myšlení, ale každý z nich by měl počítat s následky. Málokdy se totiž stává, že by úřady měly pochopení.
