Je neuvěřitelné, že pokud jde o financování kultury v Česku, vznikají stále nové a nesmyslné konstrukty. Jejich architekti se zdá se ani neobtěžují, aby pohlédli do zahraničí, kde existují funkční systémy. Ve většině vyspělých evropských zemí se výdaje na kulturu pohybují kolem 0,7 procent HDP a 1%státního rozpočtu. Česko zdaleka takových hodnot nedosahuje, za dvacet let nedokázalo kreativně uplatnit princip vícezdrojového financování ani se postarat o daňové odpisy pro příslušné subjekty.
Vícezdrojové financování předpokládá spolupráci všech veřejných rozpočtů, ale také zapojení dalších zdrojů. V řadě zemí (Velká Británie, Finsko, Irsko, Lucembursko) to jsou subvence z výtěžků národní loterie. Jinde zase (například v Nizozemí) proudí dotace do umění (i 50 procent) z výnosů rozhlasových a televizních licencí. Anglosaské země mají pro financování kultury agentury či fondy nezávislé na politické moci - British Council či Art Council s mnoha regionálními pobočkami. Další možností je pak spojení veřejného a soukromého zdroje a podmínkou pro získání peněz z veřejných zdrojů je soukromé sponzorství kulturního projektu či instituce.
Propracovaný a moderní systém financování najdeme zejména ve Velké Británii, kde veřejný a privátní sektor spolupracuje z iniciativy nedávno založeného ministerstva kultury. Z National Lottery, kterou veleúspěšně provozuje soukromá společnost Camelot, se daří pro British Council a Arts Council získávat zásadní část jejich rozpočtů. Ministerstvo totiž vytvořilo motivační systém Business Sponsorship Incentive Scheme (BSIS). Jeho základem je, že umělecké a kulturní instituce nominují své obchodní sponzory na ocenění ministrem kultury. Nejde jen o prestižní záležitost, ale také o dodatečný zdroj, který přiděluje dotace v poměru k původnímu sponzorství. Omezení státní podpory divadel tak umožnilo zvýšení příjmu ze vstupného i z vedlejší hospodářské činnosti.
S různými možnostmi financování kultury jsou u nás obeznámeni mnozí. Jsou to odborníci, kteří problematiku léta sledují jako například Bohumil Nekolný či Marta Smolíková. V praxi je situace bohužel přesně taková, jak ji popisuje Nekolný: „České politické elity bohužel zatím o modernějším financování kultury neuvažují ani teoreticky a spíše k tomuto problému přistupují metodou slepých uliček.“
