PMěsíci. Sověti poslali sondu k Venuši. Ve městečku Bethel ve státě New York se půl milionu lidí sešlo na koncertě, jehož hlavní myšlenkou byly mír a hudba; začala se psát historie jménem Woodstock. Madrid zažil studentské bouře a Beatles absolvovali na střeše nahrávacího studia Apple své poslední veřejné vystoupení. V Praze se tehdy upálil student Jan Palach. Rok 1969 teprve začínal. V Londýně tenkrát přemýšleli skladatel Andrew Lloyd Webber a libretista Tim Rice, jak pokračovat v úspěchu, jaký jim přineslo jejich dvacetiminutové pop-oratorium na starozákonní motivy Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť. Usoudili, že chtějí-li zůstat u příběhů z bible, jež tak silně rezonují s otázkami, jimiž se trápí současníci, nabízí se jedinečný hrdina: Ježíš Nazaretský. A drama jeho posledních dní pozemského života viděné očima jednoho z jeho učedníků - Jidáše. Ještě nikdy nepsali pro jeviště, ale chtěli si zkusit nový tvar, chtěli napsat muzikál jiný, než kdo doposud znal. Vymysleli dramatickou osu, Lloyd Weber složil hudbu a k ní napsal Rice slova. Nešlo o dramatický tvar, nebyl to muzikál. Vytvořili základ pro rockovou operu s hrdiny nad jiné charismatickými: Ježíšem, Jidášem, Marií Magdalenou. S nimi a s dalšími aktéry oné neblahé doby v Římany podrobeném Jeruzalémě měl posluchač výlučně zpívaných rockových árií prožít posledních sedm dní před Kristovým ukřižováním. Zrodil se fenomén Jesus Christ Superstar a desítky let už dokazuje, že téma lidského údělu, potřeby oběti, bolesti, zrady a hojivých účinků lásky i naděje umí diváka znovu dojmout a znovu přimět k přemýšlení.
Tajemství úspěchu „Odpovědět na otázku, proč má muzikálový příběh posledních sedmi dní Ježíše Krista úspěch prakticky při každé své premiéře, není vlastně těžké,“ míní Michael Prostějovský, který přebásnil libreto Tima Rice do češtiny a je kromě jiného autorem publikace Muzikál expres. „Jde o příběh, na jehož základech stojí naše evropská a transatlantická kultura. Ateismus v Česku přitom nehraje vůbec zásadní roli. Bible je nejprodávanější knihou světa a šíří se prakticky dva tisíce let. Tedy - sám příběh je nesmírně silný a bohatý na témata, která lidi oslovují. Nejde přitom jen o ústřední téma utrpení a obětování se pro blaho ostatních. Silné jsou i další motivy: napravení, zrada, pomíjivost slávy, snaha pomoci K tomu přicházejí motivy celospolečenské jako okupace, kolaborace, snaha zachránit vlastní zemi za každou cenu. V případě rockového muzikálu Jesus Christ Superstar pak toto vše autoři převyprávěli řečí druhé poloviny 20. století. Tedy geniálně zkomponovanou a propracovanou rockovou hudbou a bohatým soudobým jazykem zpestřeným o archaismy.“ Dva miliony nosičů Hrát o Ježíšovi a Jidáši, o jejich slabých chvílích, o pochybnostech tak lidských, není ovšem snadné. Zvlášť když formou je rock a současné analogie tak zjevné. I když bylo jasné, že jde o mimořádné dílo, nemohli jeho autoři pro jevištní uvedení najít producenta. Na divadlo peníze neměli, do nahrávky však Lloyd Webber investoval. Nejprve vyšel singl: pro part Jidáše získali Murraye Heada, kterého znali z Hair. Kompletní Jesus Christ Superstar vyšel na dvojalbu v říjnu 1970 a během roku se prodaly dva miliony nosičů. Úspěch nevídaný.
Ve Spojených státech se okamžitě objevilo množství spontánních, ovšem neautorizovaných produkcí, až nakonec australský impresário Robert Stigwood odkoupil práva a investoval obrovské peníze do zrušení těchto neoficiálních produkcí a od 12. července 1971 odstartoval v Pittsburghu první regulérní turné Jesus Christ Superstar. Z hlediska historie pak už byl jen krok k premiéře na Broadwayi.
Nový typ efektního totálního hudebního divadla u diváků zabral absolutně, i když se - pro své „rouhačství“ a příklonu k „ďábelskému pohledu zrádce Jidáše“ - nevyhnul ani nejrůznějším protestům. Nebývalý úspěch rockového muzikálu měl už jen jediné logické pokračování: filmová verze na sebe nedala čekat. V roce 1973 ji začal režisér Norman Jewison natáčet v Izraeli. Angažoval mladé herce, biblický příběh proložil současnými reáliemi, zapojil například vojenskou techniku Dílo už žilo svým životem a úspěch se nakonec dostavil i v domovské zemi autorů Británii. Tři čtvrtě roku po broadwayské premiéře se poprvé „Ježíš“ objevil konečně i v londýnském West Endu.
Míň okázalá než ta americká a víc naplňující představy Lloyd Webbera a Rice se londýnská inscenace hrála osm let a byla až do roku 1994 nejdéle uváděným britským muzikálem. Pod přísným dohledem majitelů licence, kteří střeží její pevně daný inscenační tvar, se Jesus Christ Superstar rozběhl po světě, a jakmile nastala vhodná doba, uvítali ho i diváci v Praze.
„Říkám-li, že toto dílo je schopno oslovit diváky v každé době, pro datum světové i londýnské premiéry to platí obzvlášť, stejně jako pro dobu té české v roce 1994 i té dnešní,“ upozorňuje Michael Prostějovský. „Broadwayská premiéra se strefila do doby doznívajícího pacifistického hnutí květinových dětí hippies a traumatu vietnamské války.
Pokračování na straně II Fenomén Jesus...
Dokončení ze strany I
Na počátku sedmdesátých let při londýnské premiéře byla ve Velké Británii patrná sociální a hospodářská krize, kterou se podařilo zvládnout až za vlády Margaret Thatcherové. A v roce 1994 se Česká republika postupně vzpamatovávala z traumatu čtyřicetileté vlády komunismu a dvacetileté okupace ruských vojsk,“ vysvětluje Prostějovský.
O prvním uvedení Jesus Christ Superstar v pražském - pro potřeby muzikálu upraveném - Divadle Spirála kolují i po šestnácti letech legendy - pravdivé i nadsazené. Rozhodně však šlo o mimořádně povedenou a mnoha prvenstvími obdařenou produkci. Kromě jiného do našich krajů přinesla i nový způsob privátní producentské práce, najímání zpěváků a tanečníků do company, nepřetržité uvádění den za dnem, jiný způsob propagace... Na zemi, pod zemí i ve vzduchu Výtvarník Mihail Tchernaev spolu s režisérem Petrem Novotným vymysleli v atypické aréně jednoduchou, ale účinnou scénu: písek navodil pocit pouště, pomocí hydrauliky se vynořovaly kamenné bloky a proměňovaly hrací plochu, muzikanti hráli živě, ale dvě patra pod jevištěm, a dirigent vedl zpěváky pomocí obrazovek. Hrálo se pod zemí, na zemi i ve vzduchu, diváci na kruhové kovové konstrukci byli vtahováni do děje, herci šplhali po žebřících a při tom zpívali z plných plic. Inscenátoři vsadili na rockery bez hereckých zkušeností, a trefili se.
Kamil Střihavka jako Ježíš, Dan Bárta v roli Jidáše (byť původně alternoval Ježíše) a Bára Basiková coby Marie Magdalena ani jejich alternanti už nikdy na tyto své party nezapomenou. Muzikálový úspěch je vynesl do nejširšího povědomí, změnil jim kariéru a posunul jejich výkony ke kvalitám do té doby netušeným. Petr Novotný se svým týmem dokázal celý soubor nadchnout k mimořádnému nasazení a to nadšení se přenášelo večer co večer do hlediště. Hrálo se sedmkrát týdně, v sobotu a v neděli po dvou představeních. Hvězdy ještě nebyly celebritami v dnešním smyslu (představitelé hlavních rolí dostávali tři tisíce za večer, ostatní dva, company sedm set korun), ale rychle k nim spěly. Solidarita byla ještě samozřejmostí, konkurence se zatím tak silně nevnímala. Šéfka produkce Linda Košařová vypráví, jak namáhavé bylo udržet to velké klubko individualistů - ať zpěváků nebo muzikantů - v časové kázni. Na druhé straně ale obětavě zaskakovali a hráli i s horečkou. „Herci byli disciplinovanější, nejhorší bylo sehnat tu bandu rockerských muzikantů. Ale za celou dobu se nikdy nestalo, že bychom nehráli, ani když vypadla technika. Vždycky se našlo řešení.“ Český Jesus Christ Superstar zaznamenal mnoho superlativů a rekordů, rozhodně však odstartoval novou éru tuzemského hudebního divadla. Všechny další produkce se s tou první (nepočítáme-li ještě předtím prázdninové uvedení Bídníků) komerční, ale velmi podařenou velkoshow už poměřovaly. I po derniéře se interpreti vraceli k Ježíši v koncertních provedeních. Muzikál pak nastudovali v Brně a nyní opět v Praze v Karlíně. Není sice už doba těsně posttotalitní, jiná traumata však znovu lidi zneklidňují. Třeba má dílo Andrewa Lloyda Webbera a Tima Rice znovu šanci rezonovat.
V epoše facebookové samoty „Dnes nás bolí hlava z kocoviny nekonečných volebních taškařic a jejich výsledků,“ připomíná Michael Prostějovský. „Navíc z globálního pohledu žijeme v roce 9 nového kalendáře - světové války s terorismem a v epoše facebookové samoty. Vkaždé těžké době nás tedy biblická témata oslovují dvojnásob. Přitom si ale nemohu odpustit otázku: Která doba v celé historii vlastně těžká nebyla?“
***
Muzikál u diváků zabral absolutně, i když se pro své „rouhačství“ nevyhnul ani nejrůznějším protestům. Herci byli disciplinovanější. Nejhorší bylo sehnat tu bandu rockerských muzikantů. Linda Košařová, šéfka produkce
