LN přinášejí druhou ukázku z knížky Na úsvitě nové doby, která v době svého vzniku nemohla vyjít. Nakladatelství Plus ji vydává příští měsíc.
Před sekretariátem Svazu mládeže stály dvě dámy, a ač se připozdívalo, nemohly se od sebe odtrhnout. Tak byly zabrány v hovor rázu aktuálně politického. První den mladé lidové republiky se chýlil ke konci, vláda lidu byla upevněna, manifestace zdárně skončily a šťastná večerní hvězda pokojně vycházela nad českými zeměmi, takže bylo o čem debatovat. Místo pro rozhovor si obě paní nevybraly symbolicky, nýbrž čirou náhodou, neboť bydlely poblíž. Jedna z nich byla Štěpánka Kumpoštová, rozvedená choť místního akademického mistra, která, když jí mistr prchl, našla v politické činnosti přiměřenou náhradu za manželské mače. Druhá dáma, nám známá Hermína Policarová, odvržená kaplanem Šťovíčkem, objevila právě v těchto dnech oslňující velebu spásné víry marxistické a stala se bojovnicí za nový řád, takže si měly co povídat.
Sekretariát mládeže zel dnes prázdnotou – mladí byli po včerejšku trochu ušlí, mimoto jim chyběl vůdčí duch Ády Servíta a i jinak se nechtěli příliš ukazovat po včerejší defenzivě před fašistickým děsem. Přesto však ze vrat, jimiž se vcházelo do chodby, zněl mladistvý hlásek, svěží dívčí soprán, prozpěvující pralidovou romanci. To desetiletá Liduška Kubatková utírala hadrem klandr, a poněvadž nad schodištěm visel kolorovaný genialissimus v nadživotní velikosti, bylo tímto pohledem děcko inspirováno tak, že ustavičně pozpěvovalo úvodní dvojverší písně: „Poslechnou, starej, dou sem – voni s tím dlouhým fousem.“ Dámy však nevěnovaly pozornost tomuto samorostlému Liduščinu projevu.
„Je to, poslyšte, něco – no, něco báječného,“ překypovala paní Hermína, „splynout s lidem, jít s ním v tý mase kupředu, vnitřně se obrodit. Já děkuju tý chvíli, kdy jsem poznala pravdu. Teď už nemám tydlety vnitřní rozpory. To je skvostný pocit být stoupenkyní strany.“
„To já znám, paní dirigentová, já jsem už přes rok stoupenkou,“ notovala paní Štěpána, „ale včerejšek a dnešek, to bylo vopravdu něco úžasnýho. Jenže my si nesmíme sednout na vavříny – jak říká doktor Bobek, a on je skvělý muž – my musíme dál potírat reakci. To nemáte, paní, tušení, co budou ty reakcionáři dělat, aby dobyli zase svý ztracený pozice. My sme vo tom měli v našem aktivu velkou diškusi, a dyž vemete to, co dělali skrz textil a ty milionářský dávky, tak je jistý, že teď teprve budou zuřit.“
„Hlavně kněží, paní Kumpoštová, ti jsou největší voporou reakce. Vo tom bych mohla moc povídat.“
„A voni to taky vodpykaj,“ souhlasila paní malířová, „protože my komunisti neustaneme, dokud nerozdrtíme reakci a všechny její přisluhovače.“ „To je správný,“ přitakala horlivě paní dirigentová, „my komunisti sme takový ty pochodně pokroku a strážci tohodletoho...“
„Zkrátka ten předvoj,“ vpadla paní mistrová, „avangarda, jak se říká v kumštu. A my musíme nasadit všechny síly v zájmu konečnýho vítězství.“
„A my je taky nasadíme,“ dodala paní Hermína.
Vtom vykoukla ze vrat dívčí hlavička se slaměnými vlásky a Lidka pravila se vší vážností: „Máte to, paní, marný, stejně se poserete!“ Dvě konsternované pokrokové dámy se ještě nezmohly na odpověď, když kde se vzal, tu se vzal, z temnot podvečera se vynořil vysoký pán s kloboučkem na stranu a zařval:
„Výborně! Výborně, holka, pocem, tumáš, na!“
A pán zajel rukou do náprsní kapsy, vytáhl tašku a nabízel Lidce stokorunu. „Ale to ne, pane,“ odmítla Lidka, „to já sem si jen tak ulevila.“ A děvčátko rychle zmizelo v domě.
„To je drzost!“ vzpamatovala se teď paní Hermína, „čí je to fakan?“ „To je tý posluhovačky Kubatkový,“ vzkřikla paní Štěpána, „no počkej, harante, to se ti nevyplatí. Hned ráno to jdu oznámit soudruhu Klusáčkovi do školy. Takové reakční sprostoty, to se musí trestat!“
„Ale stejně se poserete!“ zachechtal se dlouhý pán, jemuž rozvaděné paní zatím nevěnovaly pozornost, a hbitě se valil dále do tmy. Zaslechl ještě nějaké pobouřené výkřiky obou kněžek nové víry, ale valně jich nedbaje, pokračoval v klátivé, leč zcela bystré chůzi.
Dlouhý Ferda se toulal večerním Týncem, tu i onde vypil štamprle a jeho slavný alkoholický amok, podporovaný událostmi, se rozehrával. Důstojný profesorský nátěr zvolna mizel a galské uličnictví začalo rozněcovat Ferdinandovu odvahu. Jen Malý Sovět mu stále ještě kazil náladu a jeho výroky mu nešly z mysli.
Každý, kdo propadne fanatismu, mění se v krvelačného dravce, hloubal Ferda, ale to není žádné vysvětlení, to je jen premisa. Tak takhle nějak to bylo u Němců s nacismem. Jestlipak bych si byl kdy představil, že Šotek, nejlepší kamarád, veselý ochlasta a dobrý přítel, na mě bude jednou řvát, že mi to patří, abych chcípl hladem. Inu ovšem, cítí, že je spoluvinen za to, co se děje a co se ještě stane, a protože už nemůže ven z „nádherné laviny“, kterou sám pomáhal uvést v pohyb, překřikuje své svědomí a ječí: Všichni chcípněte!
„Ono je to tak,“ filozofoval Ferda polohlasem, kráčeje svižně Nádražní třídou a nedbaje chodců, kteří se za ním ohlíželi, „když člověk někoho zabije, má na vybranou: buď se z té vraždy kát a podstoupit trest – a to se nikomu nechce –, nebo začít hlásat, že vražda je vlastně veliký čin, že je hrdinné a krásné vraždit a že zavraždí každého, kdo o tom pochybuje. Von má naději, že vyvraždí všechny, kdo jsou proti vraždě, a přesvědčí ty ostatní, že vraždění těch, kdo neschvalují vraždu, je boj proti vraždě. Safra, nějak mi to myslí moc složitě. Vono je to vůbec,“ obrátil se nahlas k železničáři, který šel právě z nádraží, „vono je to, no, k posrání!“
***
První den mladé lidové republiky se chýlil ke konci, vláda lidu byla upevněna, takže bylo o čem debatovat
