Lidovky.cz: Vítězná fotografie roku je součástí série Zkáza, která se věnuje tornádu na Moravě. Na místo jste přijel v noci?
Od začátku jsem vnímal, že to bude velké. O tornádu jsem se dozvěděl večer, zašel do práce pro věci, vzal si foťáky a odjel. Už jenom dostat se na místo bylo poměrně těžké. Ve zpravodajství mluvil reportér z obce Hrušky, tak jsem si je dal do navigace. Najednou jsem se dozvěděl, že dálnice směrem na Břeclav je zavřená. Začal jsem kalkulovat, jak uhnout, abych nezůstal trčet v Brně. Vydal se po okreskách. Nedovedly mě tam, kam jsem plánoval, ale někam mezi Lužice a Mikulčice. Byla tma, nefungovala elektřina.
Fotoreportér Petr Topič z mediálního domu Mafra byl 20. ledna 2022 v Praze vyhlášen vítězem 27. ročníku soutěže Czech Press Photo za snímek ze série dokumentující katastrofické následky po ničivém tornádu na jižní Moravě.
Lidovky.cz: Bylo něco vidět?
V dálce doznívala bouře. Když jsem se podíval vlevo vpravo, spíš jsem tušil, než viděl nějaké pahýly budov a stromů. To byl okamžik, kdy jsem volal do práce, že to bude velký a že by se to mělo vyfotit i z vrtulníku. Bylo kolem půl druhé ráno. Už od noci se na tom souběžně pracovalo. Dojet šlo pod nějaký železniční most a dál už ne kvůli troskám a záchranářským autům. Vyrazil jsem pěšky. Poštěstilo se mi, že jsem narazil okamžitě na USAR tým, který mi dovolil jít s ním. Podařilo se mi v pravý čas dostat tam, kam bylo dobré se dostat. Vlastně si mě nikdo nevšímal, protože nepočítali s novináři, v tu danou chvíli v té tmě a v oblasti, která byla celá uzavřená.
Fotografií roku se stal snímek Petra Topiče z Mafry. Zachycuje zkázu po ničivém tornádu na Moravě |
Lidovky.cz: Jak jste se cítil, když jste viděl takovou spoušť?
V tu noc emoce ještě pořádně nebyly, protože nebyl vidět celek. Jak se rozednívalo, začalo být jasné, co se vlastně stalo. A najednou začalo být vjemů tolik, že to působilo až nereálně. Střípky, které se na sebe začaly nabalovat, začaly vytvářet mozaiku obrovské katastrofy. Ráno mě odchytil místní policista a chtěl mě vyhodit, odtáhl mě jako zloděje na štáb. Řekl jsem jim, že odtud nemíním odjet, že to musím zdokumentovat, protože je to důležité. To se zpětně i ukázalo, protože po publikaci fotek se mi ozvalo hodně lidí s tím, že chtějí pomoct. To mi dalo za pravdu, že bylo potřeba to fotit.
Lidovky.cz: Jak vypadaly Mikulčice po rozednění?
Byl to nejemotivnější moment a musím děkovat tomu, že se mi podařilo řízením osudu a náhod dostat se tam, kam se mi podařilo dostat. Odehrávaly se věci, které si budu pamatovat do konce života. Místní nevěřili tomu, co se stalo. Všichni jsme byli zahlceni vjemy, já jsem jen zíral a fotil. A to se nestává často, že člověk už nad ničím nepřemýšlí, jenom fotí. Na snímcích jsou situace, kdy USAR tým prochází domy a hledá přeživší. Najednou třeba z trosek vylezl člověk ve spodním prádle, i když přišel o všechno, nechtěl nikam jít a zůstal tam.
Na poslední fotce ze série jsou pánové, kteří odcházejí. Potkal jsem je zhruba kolem páté ráno. Myslím, že strávili bezesnou noc, asi se i trochu opili, protože tomu prostě nevěřili. Jeden z nich co minutu vykřikoval, že to není možné. Navzájem si ukazovali, co zbylo z jejich domů. Některým barák úplně zmizel. Byli v šoku.
Lidovky.cz: Jaký moment byl pro vás nejsilnější?
Odehrálo se to na návsi Mikulčic. Lidi vylezli s prvními paprsky sluníčka, kdy se nádherně rozednilo. Fantastické světlo – a tím nasvícená úplná apokalypsa. Surrealistický okamžik. Najednou nic neplatí, všechno se změnilo během pár minut. Místní se šli podívat, co se vlastně stalo, a jako první zamířili na hřbitov. Šel jsem za pánem, který se prodíral popadanými topoly a lehlými náhrobky úplně zdevastovaným hřbitovem. V žabkách se probrodil až k tomu náhrobnímu kameni a začal se nahlas vroucně modlit. Plakal u toho, děkoval mrtvým příbuzným a dával jim zprávu o tom, že to přežili. Cítil jsem, že ten člověk musí prožívat něco úplně strašného, nepopsatelného. Já můžu maximálně teď říct, co se na té fotce stalo, vnitřně to prožívám, ale jako zkušenost to nelze předat.
Fascinuje mě na tom ta pomíjivost, že šli lidé poděkovat na hřbitov mrtvým a zkontrolovat, jak jsou na tom oni. Začaly tam chodit zástupy. Hodinu nato se nastartovaly pily. Lezl jsem ze hřbitova a už tam jezdily bagry. Lidi se prostě pomodlili a šli pracovat.
Lidovky.cz: Jak jste vyfotil vítěznou fotografii?
To bylo náhodné. Desítky hodin jsem nonstop pracoval, takže mi to už trošku splývá. Bylo to kolem poledne. Už bylo dost velké vedro. Kolega mě zavolal, protože potřeboval něco vyfotit. Při té příležitosti, když jsem byl uvnitř domu, jsem skrz okno viděl tenhle výjev. Lidi vynášeli věci. Ve stěně domu bylo vidět, jak létaly věci a jak se zasekávaly do zdi. Utvořilo to zajímavý obraz. Byla to náhoda.
Lidovky.cz: A co focení z vrtulníku?
Odpoledne bylo pro mě těžké, z toho všeho jsem byl dost unavený, ale musel jsem v Mikulčicích ještě čekat. Tehdejší premiér Andrej Babiš s Alenou Schillerovou se měli přijet podívat na následky tornáda. Nevěděli jsme, do které obce přijedou a kdy.
Souběžně s tím jsem se domlouval na letu vrtulníkem. Když pilot slyšel mou situaci, že nevím, jak dlouho tam ještě vydržím, a že bych tam potřeboval čekat, nabídl se, že mi poletí naproti a že se potkáme napůl cesty. Dostal jsem instrukce: jeďte do Velkých Pavlovic, tam na poli vás počkám. Když jsem tam přijel, nasedl jsem do vrtulníku a vydali jsme se trasou tornáda. Výhoda vrtulníku je, že může zpomalit nebo se natočil bokem. Až z výšky si člověk uvědomí celek té katastrofy. Bylo to neskutečné, nepředstavitelné, jak byly některé obce celé zasažené.
Lidovky.cz: Zvítězil jste i v kategorii Lidé, o kterých se mluví se sérií fotografií z kampaně Andreje Babiše. Přemýšlíte někdy při práci nad tím, jak fotografie vyzní, aby vám nemohl nikdo vyčíst to, že je třeba děláte líbivě vzhledem k tomu, že jste fotografem MAFRA?
Zrovna ta série je všechno, jenom ne líbivá. Andrej Babiš se dobře fotí, pokud nemhouří oči. Jeho kampaň od začátku vzbuzovala emoce. Od prvního dne, kdy vyrazil s tou zmrzlinou, bylo jasné, že bude co fotit. Emoce se stupňovaly hlavně během mítinků, kam chodili jeho příznivci, ale i odpůrci, docházelo mezi nimi ke střetům. Lidé se tam častovali nadávkami, lítala tam vejce, fotil jsem i babičky, jak se tam bijí holemi. Děly se tam samé bizarnosti a celé to vygradovalo tou údajně náhodnou návštěvou Andreje Babiše mladšího, kterého tam přivezl režisér Vít Klusák na polívku v den, kdy tam jeho otec rozjíždí finále kampaně.
V tomhle ohledu není potřeba přemýšlet, jak by fotka měla vyznít. Realita je mnohdy tak absurdní sama o sobě, že tomu není potřeba dávat náboj, vyznění. Kampaň byla v tomto kouzelná a šlo to samo. Od počátku byla na straně Andreje Babiše vidět ambice vyhrát volby. A s jakou pragmatičností k tomu přistoupil, jak navezl do důchoďáků stovky knih, které tam ochotně lidem podepisoval, to si myslím, že se tady bude připomínat ještě pár let. A není potřeba k tomu dodávat něco víc, hovoří to samo za sebe.
