Dnes o politickém procesu
„Machalka a spol.“ Před šedesáti lety, od 31. března do 5. dubna 1950, proběhl v Praze politický proces nazvaný svými strůjci „Machalka a spol.“. Před Státním soudem stanulo devět představitelů církevních řádů, kteří byli obžalováni z toho, že jsou špiony Vatikánu.
Proces „Machalka a spol.“ doposud zůstává trochu ve stínu dalších velkých procesů 50. let. Přesto je v několika ohledech přelomový: odsouzení devíti řeholníků (jedno doživotí, ostatní dohromady 130 let vězení) se stalo ouverturou k likvidaci mužských řeholí v Československu. V noci z 13. na 14. dubna přepadly StB a Lidové milice kláštery sedmi největších řádů. Řeholníci byli odvezeni do jednoho internačního a několika centralizačních klášterů, vesměs v pohraničí. V noci z 27. na 28. dubna čekal stejný osud zbylé mužské kláštery.
Proces s řeholníky byl také jedním z prvních, který byl postaven na zcela vykonstruovaných obviněních. Přiznání byla vynucena brutálním mučením. Jeden z odsouzených, opat premonstrátského kláštera v Želivě Vít Tajovský, na to později vzpomínal: „První dny se to dalo ještě vydržet, ale pak člověk rychle zeslábl. Navíc jsem za celou dobu v korekci nedostal žádné jídlo ani pití. Hlad se dá ještě překonat, ale žízeň je strašlivá. Člověk je celý vyprahlý, že ani mluvit nemůže. Já byl přitom bez tekutin více než týden. Na cele byl kýbl pro potřebu a někteří chlapci ze zoufalství dokonce pili svou vlastní moč.“
Proces „Machalka a spol.“ byl zřejmě prvním celostátním monstrprocesem režírovaným jako divadelní představení. Jeho inscenaci byla věnována značná pozornost. „Prokurátor ještě přišel zkontrolovat, jestli jsme řádně oblečeni,“ vzpomínal další z odsouzených, jezuita František Mikulášek. „Byl však zřejmě víceméně odkázán na nás. Mě se aspoň ptal, jestli je to všechno, jestli nemám tady – a ukazoval k cingulu – mít ješt,to, co se na tom báby modlej‘ – mínil zřejmě růženec.“
Řeholníci byli obviněni ze surrealistických zločinů. Prokurátor Urválek např. bez jediného důkazu tvrdil, že premonstráti měli připravovat povstání, jezuité se specializovali na vyzvědačství, úkolem redemptoristů bylo „narušovat brannou výchovu naší mládeže, rozbíjet ČSM a udělat z mládeže povolný nástroj zahraniční reakce“ a konečně řád františkánů byl pověřen, aby „venkovskými misiemi, jimiž rozeštvával věřící, ohrožoval socialistickou výstavbu vesnice“.
Inscenace procesu s řádovými bratry byla svého druhu generálkou na proces s Miladou Horákovou. Mezi organizátory i protagonisty obou procesů najdeme řadu shodných osob: na scéně se osvědčili soudce Otakar Matoušek a prokurátoři Josef Urválek a Ludmila Brožová, za zákulisní nitky tahal Karel Klos z ministerstva spravedlnosti. Jenom nedobrovolní herci režiséry zklamali – někteří řeholníci se místo recitování svých rolí odvážili hájit, v čemž jim pomáhali dokonce jejich advokáti.
Z inscenačních chyb se režiséři a dramaturgové procesu poučili. Během dvou měsíců do procesu s Miladou Horákovou je však nedokázali všechny odstranit. Dokonalý stalinský monstrproces, v němž herci nedělali chyby, se podařilo zorganizovat až v listopadu 1952. V hlavní roli se do duší diváků nezapomenutelně zapsal Rudolf Slánský. Režisérům muselo být jen trochu líto, že je nečekají ovace i při reprízách.
***
Jenom nedobrovolní herci režiséry zklamali – někteří řeholníci se místo recitování svých rolí odvážili hájit
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
