V článku „V Praze platí filozofy špatně. Proč?“ (Akademie, 22. září 2009) jsme citovali rektora Masarykovy univerzity Petra Fialu. Ten vysvětloval, jaké části tvoří měsíční plat pedagogů na MU a do jaké míry jejich výši určují také granty. Rolí grantového systému v českém vysokém školství se zabývá polemický příspěvek Pavla Himla z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.
Dočetl jsem se, že tarifní složka platu vysokoškolského učitele tvoří na některých školách asi 40 % příjmu. Zbytek pochází z grantů, výzkumných záměrů a spolupráce s aplikační sférou. Nabízí se tedy otázka: K čemu samotné tarifní platy jsou? Co za ně stát, který je dotuje, požaduje? A jakou roli mají hrát grantové prostředky?
Grantový systém, tak jak se ustavil v polistopadovém Česku, je alespoň v humanitních disciplínách kocourkovsko-potěmkinovskou parodií financování vědy. U vysokoškolských pracovníků se automaticky předpokládá, že se o podporu bádání budou ucházet formou grantů, které mají stejně tak jako jiné projekty a výzkumné záměry krýt nejen hmotné náklady daného výzkumu (zařízení, knihy, cestovné), ale v nezanedbatelné míře i náklady osobní, tedy platy.
Absurdita systému vynikne při studiu grantové žádosti: řešitel projektu, který je již zaměstnán na celý úvazek (tedy 100 %), uvádí, že řešení grantu bude věnovat řekněme 25 procent své pracovní kapacity, aniž by si ovšem odpovídajícím způsobem svůj dosavadní úvazek snížil. A na těchto 25 procent (již ze stávajícího úvazku zaplacených) žádá z grantu odměnu. Výsledkem je, že pak má jednu a tutéž práci honorovánu dvakrát.
Tvoří-li tarifní plat imaginárního zaměstnance akademického pracoviště 40 % jeho příjmů a má-li tento pracovník plný úvazek hodnocený právě tarifním platem, pak vzhledem k tomuto úvazku de facto podává výkon na 250 procent. Jaký výkon tedy stát očekává za „pouhý“ tarifní plat? Alespoň občasnou fyzickou přítomnost na pracovišti, případně předčítání ze skript, opakované rok co rok?
Výzkum, neustálé kladení otázek a jejich integrální propojení s výukou přitom představují u vysokoškolského pedagoga vlastní náplň jeho práce a odlišují ho od pedagoga středoškolského. Základní platy, ale i podmínky práce (druhy smluv, sabaticaly) na vysokých školách v západní Evropě toto zohledňují. To, jak si vysokoškolských pedagogů cení český stát, se projevuje právě v tarifních platech, nikoliv v číslech agregovaných z nejrůznějších zdrojů.
V západní Evropě samozřejmě financování prostřednictvím vysoutěžených projektů také existuje, ale z těchto peněz nejsou většinou placeni lidé, kteří již mají plný univerzitní úvazek (předpokládá se totiž, že na víc než na 100 procent pracovat stejně nemohou). Z projektových prostředků se také zřizují pracovní místa, ovšem ta jsou placena výhradně z nich a po skončení projektu (alespoň oficiálně) zanikají. Prostředky projektové a platové se navíc proporčně kombinují - žádáte-li ze zahraniční univerzity o stipendium, je třeba často uvést, zda a v jaké výši vám po jeho dobu případně poběží plat v mateřské instituci.
V Česku jsme k „dorovnání platů“ zvolili grantovou, tedy flikovací a „nekonflitkní“ cestu, místo abychom zpřísnili kritéria pro všechny akademické pracovníky a požadovali jejich dostatečné základní ohodnocení podobně jako u soudců a zčásti lékařů (ti mají místo grantů noční a víkendové služby).
Zároveň jsme se naučili dívat se na celou věc z druhé strany: úvazky a tarifní platy jsou v akademickém světě věc virtuální a nikdo rozumný je nebere vážně. Plnému úvazku ve veřejné správě nebo v byznysu odpovídá akademický úvazek řekněme na oněch 200-250 procent. U mnoha badatelů se pak dozvídáme, kde všude současně působí (VŠ veřejná a soukromá, zároveň ústav AV a k tomu ještě ta či ona expertní komise). Z mnoha zdrojů je placen výkon jednoho člověka na 100 procent. Obětí jsou samozřejmě studující, na které pak mnohdy nezbývá čas.
Netvrdím, že soutěžení o veřejné prostředky na výzkum nemá smysl (zastávám spíše opak) nebo že za podpory grantových agentur nebylo leckdy dosaženo přínosných výsledků. Dosavadní česká zkušenost však příliš nesvědčí o tom, že mezinárodní konkurenceschopnosti dosáhneme tím, že do podfinancovaného systému rozhodíme ne vždy koordinovaně peníze v podobě několikaletých individuálních projektů.
Nejvlastnějším prostředím pro dlouhodobou, systematickou a inovativní vědeckou práci jsou vysoké školy s jasným kariérním řádem, který vyučující zbavuje existenčních starostí - a také pravidelné grantové administrativy.
