Možná bys měl řídit,“ nadhodil jsem.
Strhl jsem krvavě červený Cadillac Eldorado ke krajnici a dupl na brzdu. Ruhlman, který se slunil na sedadle spolujezdce, byl vymrštěn dopředu, přičemž si rozmačkal skládací sluneční zrcadlo o palubní desku a vylil pivo do klína.
„Bourdaine, ty ničemnej všiváku,“ zaječel. „To bylo poslední pivo!“
Ruhlman je vazba. Měří metr devadesát jako já, ale je udělanější a má rozložité plece krmného býka ze Středozápadu, a když vám zahákne masitá předloktí a silné, skobovité pracky kolem krku, je už zpravidla pozdě.
Ujišťuju vás, že obavy byly na místě. Můj spolucestující měl náladu pod psa. Vyrval jsem ho z náručí manželky a dítek, z relativního klidu a vlídnosti jeho milovaného Clevelandu a vláčel ho bezmála přes celý kontinent do téhle bohem zapomenuté pouště, do samotného Las Vegas - Nejtemnějšího Nitra Nevkusných kraťasů , aby mi pomohl s produkcí televizního pořadu pro vzkvétající scénu slavných šéfkuchařů (a s psaním tohohle článku). Coby spoluautor kuchařských knih inspirovaných restauracemi French Laundry a bouchon a uznávaný odborník na fenomén šéfkuchařů danému účelu znamenitě vyhovoval. Navíc už ve Vegas byl. Znal příběhy osobností a provozoven, o něž jsem měl zájem - a tajně jsem doufal, že jeho pověst, zdánlivě nevinné chování zakřiknutého slušňáka a úpravný konzervativní vzhled mně, uštěpačnému vetřelci nejhrubšího kalibru, zajistí ve městě patřičné entrée. Měl jsem v úmyslu ho nejprve opít a potom využít k průzkumu, na nějž se řadu měsíců, ne-li dokonce let, sám chystal. A když nic jiného, každopádně bude v jeho silách mi zajistit slušný stůl v bouchonu. Bohužel se naštval. A nikoli bezdůvodně.
V uplynulých několika dnech jsem ho dennodenně nutil nosit -pochopitelně v zájmu televizní zábavy - stejnou křiklavou ostře modrou havajskou košili. Při krvelačném halovém turnaji v paintballu jsem se do něho opakovaně trefoval (a způsobil mu drobné podlitinky); od slunka do slunka jsem ho napájel pivem a lihovinami, a poté, jen co kapánek zvláčněl, nemilosrdně jsem z něho tahal rozumy o historii lasvegaského kulinárního umění.
A byl jsem svědkem toho, jak prohrál závratné částky v blackjacku. Přitom do sebe za tlumeného vrčení kamer nedobrovolně a pravidelně dvakrát denně ládoval olbřímí porce degustačního menu, zatímco já si pilně zapisoval každé jeho slovo.
Úmorné hodiny jsme popojížděli sem a tam ve spalujícím pouštním žáru - jen aby televizní osádka získala dokonalou sekvenci na „počest“ filmu Strach a hnus v Las Vegas - a začínalo to malinko skřípat.
Musel řídit on. Já byl v nesrovnatelně horším stavu: mozek jsem měl ještě pod vlivem koňské dávky ledových margarit z předešlé noci a srdce napumpované hrůzou mi zběsile naráželo do hrudního koše. copak jsem dočista přišel o rozum? Za šest dní prozkoumat terén, dobýt jej, napsat a dvakrát přepsat článek, zeditovat ho a doručit jistému uznávanému časopisu a zároveň vyprodukovat pro televizi hodinové zábavné představení, které bude vyžadovat (a vskutku vyžadovalo) veškeré variace zhovadilého, výstředního chování.
Jen v tuhle chvíli jsem měl před sebou schůzku s imitátorem Sammyho Davise Jr. v Neon boneyardu, účast na sjezdu harmonikářů a další jídlo - věčně nějaké jídlo, pokud možno hory jídla, a na závěr, v den šestý, volný pád z letadla z výšky dvou mil nad pouští ve společnosti populárního týmu létajících elvisů, Flying elvi.
„Nebuď měkkejš, Ruhlmane,“ zahulákal jsem, abych přehlušil kravál z rádia. „Pivní sprcha ti neublíží. Naopak tě ochrání před úpalem. A vsadil bych se, že mít v autě za jízdy otevřenou nádobu s chlastem je i v tomhle státě trestný. Koukej se sebrat. A odvez nás do bouchonu!“ Las Vegas. Radostný, optimistický kout plný příležitostí pro šéfkuchaře - nebo sloní hřbitov cynických restauratérů a provozních přeškolených na kuchtíky? Bohatě zasloužená definitivní zastávka slavných vařičů uondaných celoživotní robotou, poslední terno předtím, než kolena definitivně kleknou a mozek se rozvaří - anebo jen bezduché oprášení „ochranné známky“? Je vůbec možné produkovat skutečně kvalitní jídlo, zachovat si bezúhonnost i úroveň a odvádět dobrou práci v lasvegaském obřím klimatizovaném Xanadu, neony osvětleném tematickém hřišti, zaplněném domy hrůzy s nepřetržitě pípajícími, houkajícími a zvonícími výherními automaty? Jsou opravdu jména těch originálních a uznávaných šéfkuchařů a odlehlé výspy království pouhými výnosnými odvary? Jsou nákladnými napodobeninami někdejších oduševnělých a upřímných projevů jejich nadání a snů, ze kterých dnes zbyly jen neslané nemastné céčkové prototypy? Anebo jsou stejné a neméně znamenité jako jejich vlajkové lodi, ale podporované pošramocenými nadějemi a iluzemi nešťastných lidiček, kteří o dvě patra níž krmí semknuté šiky blikajících a bezohledných strojů svými sociálními dávkami a invalidními příspěvky? S těmito závažnými morálními otázkami jsem se pustil do křížku poté, co Ruhlman dupl svou pětačtyřicítkou na plynový pedál, odskočil s rudým šestiválcovým plnokrevníkem ze štěrkové krajnice na asfalt a zamířil do bouchonu Thomase Kellera, kde, jak jsem ve skrytu duše doufal, naleznu odpověď.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Před několika dny jsme obrazili pár běžných podničků. Rozumělo se samo sebou, že nejdřív omrkneme Mesa Grill Bobbyho Flaye. Usoudil jsem, že názornější příklad aplikace ochranné známky ve Vegas sotva najdu. Pátral jsem totiž po snadné destruktivní akci, po zřetelném případu ještěří regenerace, restauratérské skupině, která bezmyšlenkovitě narůstá jako chameleonovi odloučený ocas. Kostra příběhu se zdá klasická: newyorskému šéfkuchaři zajistí závratnou slávu stanice Food Network, načež dotyčný rozmnoží provozovny a zaútočí na Las Vegas. V duchu jsem se těšil, jak bude snadné zavrhnout s newyorskou jízlivostí celý ten Flayův lasvegaský počin. Žádné seriózní restauraci přece nepřidá na vážnosti, když zakotví v sousedství obřího kolosea megakýčů, císařských paláců a mezi italskými sochami, personálem v římských tógách, zurčícími vodotrysky a nevkusnými obchody s nevkusnými suvenýry. Prostřednictvím nekonečné smyčky klipů z televizních pořadů shlíží Flayova tvář z gigantické obrazovky umístěné nad hracími automaty jak na spokojené jedlíky, tak na nespokojené sázkaře. Samotná restaurace vypadá zvenku jako přemrštěně vyzdobená kavárna; vzdušnou, moderní jídelnu ve stylu Jihozápadu odděluje od jednorukých zlodějů pouze vrstva slabě zbarveného skla.
Když se usadíme, Ruhlman ukáže přes sklo na jakousi stařenku v kolečkové židli, kterou její anděl strážný rezolutně odváží z dosahu automatů. „Tohle mi náležitý rozpoložení rozhodně nenavodí.“
Nad otevřenou kuchyní se v grilu o rozměrech satelitní stanice pomalinku otáčejí kuřata. „První večer při slavnostním otevření byla ta záležitost rozpálená na dobrejch pět set stupňů,“ svěřil se mi Ruhlman. „Škoda, že ten krám aspoň pěkně nezčervenal nebo nechrlil plameny. Vypadalo by to stylově. Jenže kdyby gril nechali běžet, místo kuřat by se upekli zákazníci. A tak ho museli vypnout, jinak hrozilo, že milý strávníci vzplanou a budou muset běžet uhasit se do fontánky.“ „To by kšeftu moc neprospělo,“ opáčil jsem.
„Myslíš, že by to ty lidi odradilo od hazardu?“ Poskok ze sekce nápojů a občerstvení pro hráče nejspíš vycítil, že náš stůl vyzařuje skeptickou náladu a přinesl nám originálně vyhlížející margarity.
„Ať nám v kuchyni něco uvaří,“ navrhl Ruhlman. „Čiňte se v oboru, ve kterým jste vyhlášený. A nechceme nic, co by nebylo na jídelním lístku.“
Naše mimořádně snaživá obsluha nám začala obstarávat jídlo, přičemž trousila časté poznámky o nejvyšším šéfovi.
„Flayův pikantní tatarský biftek z tuňáka“ chutnal stejně jako tatarák z tuňáka kohokoli jiného, jinými slovy absolutně přijatelně, tedy na tradiční mexický způsob. „Uzené kuře a quesadilla s černými fazolemi“ bylo vyparáděné uzené kuře a quesadilla s černými fazolemi. Poté se opakoval příděl margarit. Číšník nám předložil „Flayovy tygří krevety a kukuřičné tamale s opečeným česnekem“, jako by neustálé opakování příslušného jména mělo receptu dodat něco navíc - upřímně řečeno to byla nejlepší položka z celé nabídky: vzhledná a chutná náplň v důmyslné kapse tamale z kukuřičných plev. Velmi dovedně pojatý pokrm, jenž se na rozdíl od quesadilly hodně blížil své o něco prostší mexické verzi. „Ty tamale jsou stejně obstojný jako kdekoli jinde,“ poznamenal jsem. „Kdybys chtěl hledat dokonalý tamale v síti tržišť v Mexiku, na takhle dobrý bys nenarazil. Jsou bez chybičky.“
„Kuchaři se snaží ze všech sil,“ pravil Ruhlman s nevolí. „Ale nesmíš se dívat z okna.“
„Severovýchodní humr bez krunýře s omáčkou z červeného chilli a kokosového mléka“ byl odstrojený, výtečně uvařený humr s poněkud mdlou a úlisně sladkou omáčkou, ovšem zelené fazolky (které mi chutnaly) postrádaly v přítomnosti členovce jakýkoli smysl...
Jídlo a hnus v Las Vegas Takhle to dopadne, když je některý z prestižních gurmánských časopisů natolik naivní, že mě pověří, abych pro něj spíchnul článek o Las Vegas. V životě jsem v tomhle městě nebyl, ale bylo mi odporné už z principu. Navíc jsem měl na téma tohoto rozporuplného vztahu natočit pořad pro televizi. V rámci akce jsem toužil po jediném, a sice pronajmout si velký červený cadillac jako Hunter Thompson a zrekonstruovat kapitoly z jeho díla Strach a hnus v Las Vegas. A přimět někoho, aby to financoval.
Již na sklonku prvního dne mě stálo jisté úsilí, abych na Vegas nezměnil názor. Kupodivu jsem se královsky bavil (viz dotyčný článek). A i přes vážné pochybnosti a podezření na mě místní podnikatelská činnost některých šéfkuchařů, které obdivuju, udělala velký dojem. V těchto sebraných spisech je uvedena první podoba čili originální verze, v níž jsem se zmiňoval o svém příteli Michaelu Ruhlmanovi. Redaktoři Gourmetu celkem rozumně článek před vydáním výrazně vykuchali. K bezostyšnému plagiátorství Thompsonova majstrštyku nedošlo náhodou. Kniha Strach a hnus v Las Vegas mi změnila život poté, co začala vycházet na pokračování na stránkách časopisu Rolling Stone, a teď, v devětačtyřiceti letech, jsem měl konečně možnost prožít její děj na vlastní kůži. Pocta, nebo kýčovitá napodobenina? To ať rozhodnou jiní. Já si to jaksepatří užil.
A že jste v životě neskákali z letadla s létajícím Elvisem? Vřele doporučuju.
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih
na trhu, které stojí za to v létě číst
Anthony Bourdain
Nevábné chuťovky
Vydalo: Nakladatelství Slovart
288 stran, cena 299 Kč
Zítra: Došel jsem daleko
