DIALOG
* LN S filmem jste podle svých slov už skončil, a teď jste kývnul na filmový přepis Havlova Odcházení. Jak to tedy s vámi je?
Od Formanova Larryho Flynta jsem nic nevzal, protože si myslím, že bych jenom rozšiřoval počet svých výprav. A pak - potřebuju čas k realizaci věcí, o které mi jde, chci se věnovat volné tvorbě. Ovšem hra Václava Havla je citová záležitost. Věc, kterou budu dělat s radostí.
* LN Máte už nějakou představu?
Ne, všechno je úplně na začátku. Z ničeho nic mě přepadl Brabec a přinesl mně hru a já se nejdřív nijak nevyjádřil. Pak jsem ovšem mluvil s Václavem Havlem, který mně přiblížil, o čem hra je a jaké jsou také jeho představy. Už nebylo o čem dál diskutovat.
* LN Teď už jste si Odcházení přečetl. Jak se vám líbilo?
Hodně, i když hra nebo scénář se nečte jako kniha, hra vyžaduje jiný druh představivosti. Jsem přesvědčený, že z Odcházení může vzniknout dobrý biják. Je to také dost imaginární, děj se neodehrává v žádném konkrétně ukotveném prostředí, a to je pro každého výtvarníka zajímavé a inspirativní.
* LN Václav Havel vás také po listopadu oslovil, abyste navrhl uniformy Hradní stráže. Byl jste za ně i kritizován, a Václav Klaus při nástupu do funkce dokonce vyhrožoval, že je předělá, ale k ničemu nedošlo. Jak na ně dnes pohlížíte?
Pro mě je to uzavřená kapitola. To je jako film. Už o tom nechci ani slyšet, teď jsem se zase v televizi dozvěděl, že se panu prezidentovi nelíbí. Tam je taková vojenská klika, která to pořád torpéduje a dělá to mazaně přes legionáře. To je pro mě až komické, protože právě legionáře jsem já neustále preferoval a měl ostatní k tomu, aby se na ně nezapomínalo. Když jsem dělal návrhy, byl toho plný koberec a jeden z návrhů patřil i legionářům. Ale nikdo to nechtěl, protože už na to nebyly peníze. Když tady byla přehlídka k našemu vstupu do NATO, chtěl jsem, aby součástí přehlídky byl oddíl s legionářskými uniformami. To mně taky neprošlo. A legionáři jsou teď ti, kteří si u Václava Klause stěžují. Ať si Hradní stráž chodí, v čem chce, mně je to jedno. Mně stačí, že moje uniformy byly na Hradě sedmnáct let a viděly je miliony lidí.
* LN Pro Václava Havla jste dělal i generálskou uniformu. Vzal si ji někdy na sebe?
Ne, jen v soukromí, ale to byste koukala, jak mu slušela. Měl bílou a modrou. Zkoušel jsem mu je v Lánech a moc se mu líbily. Taky můžu říct, že Hradní stráž ho milovala a nechala by se pro něj rozcupovat na kousíčky. Podívejte, s těmi uniformami to máte jako se vším, s čím člověk předstupuje na veřejnost - někomu se to líbí, jiného tím naštvete, a pak je ještě třetí sorta a té je to jedno. Ta je nejhorší.
* LN Odkdy se znáte s Václavem Havlem?
Dlouho, už od počátku šedesátých let. My jsme měli za bolševika sdružení Paleta vlasti - název parafrázoval vlastenecké spolky jako Křídla vlasti. První prezident byl Bedřich Dlouhý, druhý Hugo Demartini a třetí já. Byli jsme velice činní - hráli jsme divadlo, měli jsme svůj orchestr, provozovali jsme hokej. Princip spočíval v tom, že jsme se pouštěli do věcí, ke kterým nikdo z nás neměl předpoklady. Když jsme hráli hokej, bylo tam jen pár lidí, kteří uměli bruslit, ovšem skončilo to tím, že jsme hráli na olympijském stadionu v Ženevě. Měli jsme samozřejmě svého fízla, s kterým jsme výborně vycházeli, tykali si s ním a říkali mu Doktor Zorge. Ale nijak zvlášť se o nás bolševik nezajímal, nebyli jsme pro něj dost důležití. Hráli jsme v Semaforu, vystupoval jsem jako host ve dvojici s Jiřím Suchým, ale hned druhý den to zatrhli. Paleta vlasti pravidelně fungovala do listopadu, ale teď byla výstava Zaostalých a to jsou vesměs bývalí členové Palety. Dost jsme se vyřádili.
Pokračování na straně 14
Dokončení ze strany 13
Kdybyste třeba viděla Karla Nepraše hrát Ďáblův trylek na housle! To bylo pojetí, struny praskaly a housle taky. Manželky a přítelkyně nás v tom podporovaly, dokonce utvořily skupinu Hvězdy vlasti a tančily v Semaforu Labutí jezero v šatech, které si spíchly. Zrovna tu byl Forman a říkal - co já dělám v Americe, když se tady dějou takový věci.
Havel je citová záležitost
* LN V roce 1959 jste skončil AVU, ale už v témže roce jste se podílel na Vláčilově Holubici. To bylo rychlé „přešaltování“ na film...
Bylo to hlavně díky přátelství s Františkem Vláčilem a přišlo to velice náhle. Vždyť můj táta, herec a filmař, umřel dřív, než jsem se dostal na Barrandov. A pak se ukázalo, že to je výborná materiální pomoc. To se nezměnilo, mladí výtvarníci těžko vydělávají, a když člověk nechtěl brát stipendium v kladenských hutích nebo v JZD a malovat tam, tak musel mít vedlejší povolání - restaurování, plakáty, ilustrování. Já měl film. Ze začátku jsem to bral jako pomoc k životu, ale pak jsem si to oblíbil a jsem šťastný, že jsem to mohl prožít.
* LN Profesí filmového výtvarníka jste spojil rodinné geny - otce Theodora a pradědečka z matčiny strany Františka Ženíška.
Ženíšek měl chudák smůlu, že portrétoval třeba Františka Josefa a kardinála, takže byl pro nový režim svým způsobem nepřijatelný. On sice spolupracoval s Mikolášem Alšem, ale pro režim byl ten správný Aleš, nikoliv Ženíšek. Byl jsem moc rád, když se nedávno uskutečnila jeho výstava, že lidé viděli, jak maloval.
* LN Pradědečka jste ale nezažil.
Kdepak, ani jeho syna, svého dědečka, ale po něm jsem zdědil lásku k motorům, protože on byl zástupce firmy Ford pro c. k. monarchii, a dokonce zastupoval letadla bratří Reithů. Měl i tým, který jezdil závod Zbraslav-Jíloviště. Ten jsem já i vyhrál - po válce se totiž ještě dva roky jezdil jako závod do vrchu, teď už to je jen pro veterány.
* LN To jste musel závodit snad už jako dítě škole povinné.
Mě odjakživa táhlo kreslení a auta. To mně vydrželo celý život, ale auta už mě tak neberou.
* LN Také jste ale dost závodů vyhrál.
Měl jsem obrovské štěstí, že jsem se seznámil se Zdeňkem Trejbalem, který byl génius. Kdyby se dožil dnešní doby, tak by mu Kellner dělal zahradníka. Dokázal neskutečné věci, a když bylo nejhůř, dovezl švédské saaby. Ty v tehdejší době znamenaly kvalitní sportovní náčiní a to také způsobilo, že jsem měl výsledky. A stejně to bylo jen takové koketování, moje profese byla jiná.
* LN Co jste jezdil?
Všechno, i formule, ale ty naše, které mají k těm dnešním daleko jak od nás do Austrálie. Jezdil jsem okruhy i Evropský pohár.
* LN Co vás na závodění bavilo?
Kromě jiného mě vábilo být sám v autě. Mám vztah k tajemství a v autě zabouchnete dveře a jste tam sama a svět kolem vlastně neexistuje - to se nedá ničím nasimulovat. Auta a motory se také v různých obdobích objevují v mé práci.
* LN Auto podle svých představ jste si mohl udělat i ve filmu Upír z Ferratu.
To bylo bezvadný, ale stejně to nebylo tak, že bych si mohl auto vymyslet jen podle sebe, musel jsem vyjít z podvozku, který vyrobili v Mladé Boleslavi, kde mi ale vyšli vstříc, a rád na to vzpomínám.
* LN Vraťme se ještě k vaší rodině, i když přesnější by asi bylo hovořit o dynastii, která se rozprostřela mezi dramatické umění - film a divadlo - a výtvarno.
To jsme ještě zapomněli na dědečka Pištěka, který měl na Vinohradech dřevěnou arénu - tzv. Pištěkárnu. To bylo divadlo, orientované na činohru pro lidové vrstvy. Měl tam výborné herce a uváděl i tehdy současné tituly, třeba Ibsena. Po jeho smrti divadlo převzala babička a pod jiným vedením existovalo do roku 1919. Dědeček byl ale také velký propagátor českého umění, jako první vyvezl Bedřicha Smetanu za hranice - do Záhřebu.
* LN Nikdy vás nelákalo jít ve stopách svého otce herce?
Neměl jsem k divadlu tak silný vztah, za celý život jsem udělal jen pár divadelních výprav.
* LN Nicméně vyrůstal jste v umělecké rodině. Jaké bylo dětství?
To je taková obecná představa, že si dítě umělců může užívat. Rodiče byli svou profesí maximálně vytížení, a když konečně byli doma, chtěli mít pokoj. Nezažil jsem, že by táta doma dělal legraci.
* LN S kým se vaši rodiče přátelili?
Táta byl rodinný typ a rád se doma zdržoval. Měl jednoho výborného a věrného kamaráda, režiséra a herce Václava Wassermanna, a ten k nám často chodíval. Sem tam k nám zašel Jaroslav Marvan, Plachta, Anny Ondráková byla kmotrou mé sestry a mým kmotrem zase byl Karel Lamač. To ale bylo v době, kdy jsem byl malý, takže mně to bylo v zásadě fuk.
* LN Na AVU jste studoval u Vratislava Nechleby, kterého zvěčnil i Ota Pavel a jako postava se objevil ve Smrti krásných srnců. Jak to s ním bylo doopravdy?
Jednak to byl typově jiný člověk než herec Tokoš, který ho ve filmu hrál. To prostě nebylo o Nechlebovi. Vzpomínám na něj s láskou, i když za studií jsme z něj byli vynervovaní a báli se ho. V ateliéru nás bylo pár, kteří byli schopni s ním mluvit, ostatní se ho báli. Měl podobný osud jako Ženíšek, za první republiky portrétoval bankéře Preisse a podobné osoby, takže za bolševika ho odstavili a musel do penze. Ale byl to statečnej člověk, protože odmítl malovat Zápotockého, zatímco ostatní mydlili Koněvy a podobný hochy. Má můj respekt, ať se o jeho tvorbě říká cokoliv.
* LN Jak vzpomínáte na Františka Vláčila?
Pro mě byl jeden z nejlepších lidí, které jsem v životě poznal. Byl vždy připravený každému pomoci a nečekal, až si o to někdo řekne, sám se nabídl a vytušil, že to někdo potřebuje. Někteří lidé toho také zneužívali. Byl vynikající, ale jeho handicapem byla láska k alkoholu.
* LN Říkával, že by raději byl výtvarníkem nebo kunsthistorikem. Jak to bylo s jeho vztahem k výtvarnému umění?
Měl ohromný výtvarný cit, jeho scénáře byly kvalitní výtvarná díla. Považoval jsem si, že mně nechával volnou ruku, na to jsem pyšný. Vždyť on si k Markétě Lazarové přizval vynikající výtvarníky -Zbyňka Sekala, Jana Koblasu, kteří také zanechali na filmu svůj otisk.
* LN Jde i ve filmu o týmovou záležitost?
To je při každém projektu a u každého režiséra je to jiné. Pochopitelně, že to je týmová práce. Pro mě to byla tak trochu sebevýchova, v ateliéru si člověk je sám nejvyšším soudcem. U filmu je nutné respektovat celek a korigovat představy. Velcí režiséři jako Vláčil a Forman vědí, proč si vás vybrali, nemluví vám do toho. Samozřejmě řeknou, jak to cítí a jak to bude vypadat. Čím je režisér horší a bezradnější, tím víc mluví do práce druhých, jen aby nemusel režírovat, protože neví, jak na to. Vláčil byl bezkonkurenčně nejlepší chlap, na kterého jsem v životě narazil, a podle mého soudu i nejlepší český režisér všech dob. Forman - to je jiný styl, jiná poetika, ale oba byli skvělí. I v tom, jak stále hledali něco nového, jak se nespokojili jen tak s někým. Zatímco většina režisérů bere jen ty profláknuté herce. A to je stejné tehdy i teď. Oni vždy chtěli ty, kteří by souzněli s jejich vizí. A taky je zajímavé, že herci, kteří excelovali v jejich filmech, už pak nic pořádného nezahráli. To platí o Markétě Lazarové, o Amadeovi. Je vidět, že práce režiséra je absolutně rozhodující, a když je režisér špatný, je jedno, že je tam skvělá hudba nebo kostýmy.
* LN Jak vznikla vaše spolupráce s Milošem Formanem?
Znali jsme se už z vojenské přípravy, ale v době nové vlny jsme spolu žádné kontakty neměli. Dohromady nás dal Mirek Ondříček. Ve dvě v noci mě vzbudil telefon a tam byl Forman - hele, troufnul by sis udělat dobovej film? Řekl jsem - samozřejmě.
* LN Byl jste ze socialistické země a pracoval u americké produkce. Jak to vůbec bylo možné?
Nejtěžší bylo prosadit, aby se ten film tady vůbec natočil. Je známo, že buňka komunistických režisérů z Barrandova poslala dopis na ÚV KSČ, kde protestovala, aby takové kapitalistické živly zde pracovaly. Ovšem láska k dolaru byla mocnější než komunismus. A když už na to jednou kývli, Češi, kteří na tom dělali, neměli zásadní problémy. Forman ovšem musel všechny podmínky dodržet, například musel dát čestné slovo, že se nepotká s Václavem Havlem.
* LN A dodržel to?
Dodržel, šlo opravdu o hodně. Vím, že Václav Havel jednou marně chodil kolem Tylova divadla, ale nesetkali se. Kdyby se s ním setkal, možná, že by film nedotočil. Česko je a bude pořád něco mezi Kafkou a Haškem. Ve štábu byly desítky fízlů, každý řidič byl fízl, ale ten Formanův vždy ráno přišel a hlásil, jak ho úkolují. Dostal dvacet doláčů a byl pokoj. Po roce 1990 jsem na starém ruzyňském letišti přejímal zásilku. A tam byli pořád ještě ti staří fízlové a s nimi chlapi od FBI, kteří připravovali příjezd Bushe. Takže ti čeští fízlové těm americkým vařili kafe. A chlapy od FBI vozil fízlovskej řidič z Amadea. Když jsem táhnul ten balík, volal na mě ze své šestsettřináctky. Tak vidíte, jedna věc jsou filmy a druhá skutečnost.
* LN Bylo pro vás těžké udělat kostýmy k dobovým filmům, jako byl Amadeus nebo Valmont? Zajímal jste se do té doby o rokoko?
Jako mladý kluci na akademii jsme brali umění tak maximálně od impresionistů, to předtím byl pro nás šmejd. Jak tedy udělat historický film? Musel jsem prolejzat galerie a hledat inspiraci ve starém umění. Najednou jsem objevil Fragonarda a Watteaua a poznal, jací jsou to úžasní malíři. K tomu všemu ale člověk také potřebuje oddané spolupracovníky a asistenty a já takové měl. Jedna věc je to nakreslit a druhá to dostat před kameru. Měl jsem výtečnou asistentku, bez ní bych vůbec netušil, kolik látky je třeba zapotřebí na dámskou róbu, pánské kalhoty a podobně.
* LN Vaše kostýmy ovlivnily i haute couture. Napadlo vás, že budete tvůrcem módního stylu?
To byl opravdu zážitek. Film, který ovlivní běžný život, vznikne jednou za desetiletí, a Amadeus takový byl. Přijel jsem do Ameriky a zíral. Na ulici v New Yorku jsem potkával holky oblečený a la rokoko, měly i bílé paruky. Takže jsem tam udělal kariéru, o kterou jsem nestál. Zmocnila se mě šéfka kulturní rubriky Washington Post a tahala mě po 5. Avenue po módních přehlídkách. Příští den byly v novinách titulky: Theodor Pištěk řekl to a to. Taky mně oznámili, že jsem pomohl nějakému mladému návrháři, protože jsem ho pochválil. Kde já bych se k tomu v životě dostal. Kdybych se tomu nebránil, mohl bych v té profesi zůstat, protože jeden newyorský salon mně nabízel, abych pro něj udělal kolekci. Ale já se takhle nechtěl etablovat, a pak jsem taky musel mazat domů. A to jsem udělal, doma jsem měl manželku, dvě děti a mámu. Amerika mně mohla být ukradená.
* LN Vůbec vás nelákalo, co vám tam nabízeli?
Ne. Měl jsem domov tady, a to i přesto, že život můj a mých vrstevníků byl tak absurdní, že o tom nikdo nemá ani ponětí. Polovina mých spolužáků se stala největšími komunistickými grázly, jeden byl prokurátor, který odsuzoval lidi za politiku do kriminálu, a druhý byl primátor Prahy Zuska. Stal se primátorem, protože jiné mé spolužáky prásknul. Udal je, že jsou protistátní katolická buňka. A tak část mých kamarádů šla do vězení. Mě zachránilo, že jsem z gymplu odešel na grafickou školu.
* LN Zajímají vás současní filmaři mladší a střední generace?
Zajímá mě třeba Alice Nellis. Můj typ je i Vladimír Michálek. Nabídl mi práci na filmu, který by mě zvlášť bavil, protože pro kostýmního výtvarníka by to byla lahůdka -šlo o příběh židovské majitelky módního salonu, která se zapletla s německým arizátorem, a oba pak dopadli špatně. Sešlo z toho, asi se Michálek nesehnal peníze.
* LN Který film považujete pro svou tvorbu za nejdůležitější a co vám dalo nejvíc zabrat?
Nejdůležitější byla jednoznačně Markéta Lazarová a nejvíc zabrat mně dal Larry Flynt. Když dělají Američani film, který se odehrává ve střední či východní Evropě, je to příšerně postrojený, často to jsou jen scestné představy, jak by to asi mohlo vypadat. A já najednou vletěl do Ameriky a měl jsem vytvořit prostředí v rozmezí patnácti až dvaceti let na venkově i ve městě. Měl jsem strach, že mě označí za pitomce, který neví, oč jde. Pro mě bylo velké vítězství, že jsem to zvládl, i když jsem se strašně nadřel.
* LN Chodí za vámi filmaři s nabídkami?
Teď už málo, ale první léta po tom, co jsem skončil, za mnou chodili, Hlavně Američani, a byly to výborné nabídky, že jsem si pak i drbal hlavu. Odřekl jsem třeba Kupce benátského, který byl úžasně výpravný. Ale teď vím, že jsem udělal dobře,mám čas na volnou tvorbu, Film jsme však dělal rád. I proto, že mi jako výtvarníkovi pomohl. Hodil mě do prostředí střetu fikce s realitou a to je nesmírně inspirativní.
***
Vábilo mě být sám v autě. Mám vztah k tajemství a v autě zabouchnete dveře a jste tam sama a svět kolem vlastně neexistuje - to se nedá ničím nasimulovat.
