* LN Poprvé jste začal fotit, když vám bylo čtrnáct. A začínal jste tak, že jste ofocoval plakáty zakázaných kapel. Jak jste se ale dostal k fotoaparátu? V té době nebyl běžnou výbavou, ne?
Jak známo, v bolševickém Československu se rock-and-roll nepodporoval, protože se nepodporovalo vlastně nic kromě vedoucí úlohy komunistické strany. Z dnešního pohledu by se dalo říci, že většina věcí byla nedostupná. A jednou z těch věcí byly například desky kapel, které tehdy člověk poslouchal na západním rozhlase, pokud to šlo, nebo si je nahrával na pásky. Občas někdo přivezl ze Západu časopis Pop nebo Bravo, kde byly plakáty s kapelami, které nás bavily. Když mi bylo asi třináct čtrnáct, tak jsem byl na internátu a kluci měli plakát skupiny Led Zeppelin. Půjčil jsem si foťák od svého bratra a plakát jsem si ofotil. Bylo zajímavé sledovat proces vzniku fotografie, jak se z negativu objevoval ve vývojce pozitiv. Naprosté dobrodružství... Plakáty šly bokem. Začal jsem fotit své spolužáky, spolubydlící, holky. O ty první fotografie i negativy jsem přišel. Měly atributy totální nedokonalosti, leč dnes bych je rád měl.
* LN Chodil jste do „školičky“ profesora Jana Šmoka. Ten byl prý hodně drsný. Jakým způsobem?
K profesoru Šmokovi jsem chodil nadvakrát. Poprvé na gymplu, ale jeho metody mne „šokovaly“. Vrátil jsem se později. Jeho drsné metody byly vlastně velmi posilující - mnoho lidí odpadlo, ale kdo vydržel, hodně si vzal. Buď vás naštval tak, že jste odešel, nebo jste se snažil dokázat, že to myslíte vážně. Trval na nesmyslných cvičeních, která se časem ukázala jako opodstatněná, měl to dobře vymyšlené. Chodil jsem do jeho slavné školičky asi dva roky. Poté jsem začal studovat fotografii na FAMU.
* LN Po dvou letech jste odešel, když jste se dohodl s rektorem, protože jinak by vás musel vyhodit. Co jim na vás tolik vadilo?
V druhé polovině osmdesátých let už byla doba tak nachýlená, že komunisty nikdo nebral vážně, ačkoli se chovali příšerně. Byl jsem zařazen v kolonce „přátelí se s těmi a těmi“, což byli i lidé z disentu. Také jsme chodili na protirežimní demonstrace, které byly bolševikem dost potlačovány, jak známo. Několikrát mne zadrželi, sebrali filmy, rozbili foťák... Bylo otázkou času, kdy nás ze školy vyhodí. Rektor Bojanovský se jevil jako slušný člověk, zavolal si mě a poradil mi, ať si zažádám o přerušení. Tak jsem studia přerušil. Rok osmdesátý devátý poté změnil vše, takže návrat do školy se nekonal.
* LN V té době jste už začínal fotit Václava Havla
S fotografováním Václava Havla jsem začal čtrnáct dní před volbou prezidenta, do té doby jsem fotil „revoluci na ulici“. Na FAMU krátce po 17. listopadu vznikla studentská agentura Radost, kde vznikl nápad fotografovat volbu prezidenta Havla, takový jeden den s Václavem Havlem. Z jednoho dne se stal jeden týden, z jednoho týdne jeden měsíc, z měsíce rok, dva... Stal jsem se prvním oficiálním fotografem prezidenta a od té doby Václava Havla fotografuji.
* LN S fotografií Václava Havla jste získal ocenění na World Press Photo. Jak moc vám toto mezinárodní ocenění otevřelo dveře?
Samozřejmě to profesně pomůže, ale více mi pomohlo až druhé ocenění o několik let později. Pomáhá to v jednáních s agenturami či časopisy, přeskočit z pomyslného prvního schodu na schod devadesátý devátý ze sta. K mnohým lidem z agentur a vydavatelství se vůbec nedostanete. Vezmete portfolio a maximálně to předáte na recepci. To, že se s vámi někdo sejde osobně, je úspěch, protože je to Pan někdo. Poznal jsem to při jednáních v New Yorku. Na druhou stranu, pokud tam nežijete a tvrdě nepracujete jak na kontaktech, tak na sobě, je to úplně jedno. A také si myslím, že ocenění WPP je důležité pro práci, pro získání zakázky, ale fotografie se nedá změřit, není to sport. Ceny mě proto nikdy až tak moc nezajímaly. Fotografie pro mě znamenala vždy něco jiného než soutěžení.
* LN Čím se tedy rozlišuje to hejno fotografů od vrcholových fotografů?
Vždycky hraje roli několik faktorů. Mně osobně určitě ve své době velice pomohlo, že jsem fotografoval Václava Havla. Dále je to otázka tvrdohlavosti a vůle. Dalším faktorem bude asi nadání, to je ale procentíčko. A také je to o štěstí. Být na správném místě ve správnou dobu. V součtu to může být předpoklad k dosažení úspěchu. Dnes, kdy díky digitalizaci fotí už snad úplně všichni, nastává zásadní posun a přirozeně dojde i k určité korekci v oboru.
* LN Jak na tuhle situaci můžou profesionální fotografové zareagovat?
Já moc nevím. Co se týká techniky, osobně upřednostňuji film před digitálem, protože má nezaměnitelný charakter a práce s klasikou je prostě jiná... Nakonec se ale díváte na obrázek a říkáte si, jestli je dobrý, nebo ne, a jak na svět přišel, je pro většinu diváků až druhořadá věc. Zažil jsem zajímavou debatu předních „hráčů“ světa, reportérů a dokumentaristů, na festivalu v Perpignan. Z velmi otevřené debaty, kde docházelo k ostřejším výměnám názorů mezi kurátory, fotografy a vydavateli, závěrem zazněla věta: „Pokud máte rádi fotografii, tak nezbývá než se vykašlat na média a dělat si vlastní projekty a výstavy, kterými se uživíte.“ Otázka je, kolik z nás si to může dovolit.
Zákulisí Tomkiho Němce Jsem tak trochu workoholik
Váš pracovní den Je to těžké popsat. Nemám typický den, který by se podobal běžnému dni člověka, který má stereotypní zaměstnání. Jsem na volné noze více než 20 let, mám kontrakt s týdeníkem Respekt, pro který dlouhodobě fotografuji. Kromě toho jsem s dvěma kolegy fotografem českého předsednictví EU. I tak se snažím najít volný čas, ve kterém se věnuji svým projektům. Mám šestnáctiměsíčního synáčka, kterému se snažím věnovat. Takže nemám úplně typický den, který by šel v kostce popsat, a určitě není den co den stejný. Kolik hodin denně věnujete práci? Jsem trochu workoholický typ. Pro mě je jediný relax rodina, s mým synem je neuvěřitelná legrace. Snažím se mu věnovat dost času, ale pokud nejsem s rodinou, tak devět až dvacet dva hodin věnuji práci. Ale záleží, co považujete za práci.
***
Focení, postprodukční činnost nebo sbírání podkladů. Určitě to není osm a půl hodin. Baví mě to, takže se tomu věnuji hodně. Stíháte číst? Přiznám se, že málo. Hodně jsem četl do pětadvaceti a poté přišla změna režimu a bylo tolik možností, tolik prožitků, že jsem nenašel moc času na čtení. U postele mám rozečtenou knihu od Joea Sacca Palestina. Od Vánoc...
