Rodným městem v pase Barbeta Schroedera (1941) je Teherán, kde se narodil ve švýcarsko-německé rodině. Vyrůstal v Africe i Kolumbii, v Paříži vystudoval na Sorbonně filozofii a zde se také jako filmař podílel na zrození francouzské nové vlny. Kromě Francie natáčel filmy i na Nové Guineji, v Kolumbii či Japonsku a v osmdesátých letech se prosadil v Hollywoodu. Jako herce ho mohou čeští diváci znát například ze snímků Královna Margot, Policajt v Beverly Hills III, Mars útočí nebo Paříži, miluji Tě.
Autorský film a hollywoodská mašinerie Profesi režiséra si Barbet Schroeder vybral již ve čtrnácti letech, ale u filmu začínal jako producent a herec - spolupracoval například na snímcích Jacquese Rivetta, Erica Rohmera a Jeana-Luca Godarda.
Z tohoto období Febiofest uvádí Schroederem produkovaný povídkový film Paříž očima... (1964) a rovněž jeho režijní debut More z roku 1969. „Francouzská vlna vznikla díky spřízněnosti a spiklenectví skupiny lidí, kteří začínali jako filmoví kritici, hodně toho o filmu věděli a své představy se rozhodli přenést na filmové plátno,“ vzpomíná Schroeder na doby svých filmařských začátků. „A ti se rozhodli opustit dekorace ve filmových ateliérech a nezajímalo je ani natáčení podle pevně daného scénáře. Byla to revoluční změna nejenom ve způsobu filmování, ale i v celkovém přístupu k filmu. Uvědomte si, že v dobách začátků francouzské nové vlny byl Alfred Hitchcock považován za režiséra pokleslých zábavných filmů a Buster Keaton za pouhého klauna.“
Koncept autorského filmu, se kterým tvůrci nové vlny v šedesátých letech přišli, se podle Schroedera již vyčerpal. „Dnes stačí, když natočíte jediný autorský film a už vás oslavují jako velkého autora,“ míní. „Pokud by mělo vzniknout nové filmové hnutí, mělo by reagovat na smrt filmu, jak ho známe. Americká filmová mašinerie dosáhla absurdních rozměrů, když uvádí ve čtyřech tisících kopií tři filmy týdne, které se zabíjejí navzájem. Otázkou je, zda se vůbec může podařit najít nový model filmové distribuce. Jednou z možností je samozřejmě internet, jenže jeho slabinou je, že filmy, které se k divákům dostávají tímto způsobem, vypadají většinou jako televizní produkce.“ Pink Floyd byli plní energie Ve Schroederově filmografii se to hemží jmény slavných spolupracovníků - kromě zmíněných režisérů tady najdeme herce, jako jsou například Nicolas Cage, Meryl Streepová, Sandra Bullocková, Faye Dunawayová, Mickey Rourke, Jeremy Irons, Glenn Closeová... A také legendární skupinu Pink Floyd, která natočila hudbu k jeho filmům More a La Valleé. „Skvěle se mi s nimi pracovalo -byli plní energie a nápadů a ještě zdaleka nebyli tou slavnou kapelou,“ vzpomíná režisér. „Ale myslím, že byli trošku naštvaní, protože deska s hudbou k filmu More, kterou měli hotovou za dva týdny, se prodávala mnohem lépe než desky, za kterými byl rok tvrdé práce.“
K herecké profesi se Barbet Schroeder vrací tak jednou do roka - většinou ve filmech, které režírují jeho přátelé. K hercům má přitom sám velký respekt a nerozlišuje, zda jde o kolegy z Francie nebo o hvězdy z Hollywoodu; jediný rozdíl prý je v tom, že francouzští herci ne vždy stihnou přijít včas na ranní natáčení. „Jsou to herci, kdo filmům vdechne život,“ zdůrazňuje. „Při filmování jsou pro mě na prvním místě a snažím se pro ně udělat první poslední.“
Pokračování na str. IV
Dokončení ze str. I
Při hledání nových látek poslouží Schroederovi jako prvotní impulz často literární předloha. „Tak jsem se dostal i k natočení filmu Inju, bestie ve stínu,“ poznamenává. „Zaujal mě japonský spisovatel Ranpoa Edogawy, který píše temné, zvrácené knihy a považuje se za jakéhosi japonského Edgara Alana Poea. Můj snímek je ovšem nejenom adaptací jeho povídky, ale reflexí kinematografie jako takové, konkrétně žánrových filmů.“ A pro své dokumentární filmy nachází Barbet Schroeder pro změnu inspiraci ve vědeckých objevech a v aktuálním dění. Tak vznikl například jeho dokument o znakové řeči lidoopů nebo čtyřhodinový snímek o spisovateli Charlesi Bukowském, který natočil během příprav na natáčení filmu Štamgast.
