Jakou roli hraje v historickém románu o tajných službách za druhé světové války, který připravujete, postava Heydricha?
Reinhard Heydrich byl tím, kdo úkoloval Waltera Schellenberga, šéfa zahraniční rozvědky SD, který je nejdůležitější zápornou postavou prvního dílu románu. Od roku 1938 bylo centrum německého hnutí odporu v tajných službách, hlavně ve vojenské tajné službě, a celé se to točilo kolem osoby jménem Hans Oster, který byl popraven těsně před koncem války v koncentračním táboře Flossenbürg. Heydrich od roku 1939 věděl, že z tajných služeb unikají informace, a jeho hlavním úkolem bylo zjistit, odkud ty informace unikají. To je vlastně hlavní téma románu.
Jak zamotal zápletku vašeho románu atentát na Heydricha, který se uskutečnil v květnu 1942?
Heydrich byl už delší dobu na stopě této spiklenecké sítě a stál už před jejím odhalením, když byl na něj proveden atentát. Kdyby k atentátu nedošlo, do tématu bych se vůbec nepouštěl... A navíc Evropa by dnes byla nacionálně socialistická.
Byl podle vás atentát obratem ve válce?
Rozhodně v té tajné válce, což bylo celkově velmi důležité.
Píšete spíš román, nebo historickou práci?
Je to historie, která je podaná formou beletrie.
V čem je její výhoda před klasickou historiografií?
Jsem toho názoru, že historický román může někdy lépe přiblížit nebo uchopit věci, které přísně akademická práce nedokáže - a také mít větší vliv na čtenáře než suché historické pojednání.
Jaký je ve vašem románu vztah mezi realitou a fikcí?
To je obecný problém interpretace pramenů, kdy se historická dokumentace jakoby přehoupne do fikce. Když se probírám dokumenty policie nebo tajné služby, naleznu tam zaznamenané výslechy, jsou tam uvedena všechna data, včetně jmen osob. To je realita. Druhá věc ovšem je, že ta akta jsou plná polopravd, lží, záměn, různých skrytých narážek. Je to určitý virtuální svět, který tajné služby vytvářejí, a já jako legitimní zbraň proti němu používám fikci. Tento postup ale pro mě neznamená něco, co je realitě vzdálené, ale naopak je to pro mne způsob, jak se realitě přiblížit - tedy jak to mohlo ve skutečnosti opravdu být, ačkoli pro to nejsou žádné důkazy.
Co vás při studiu pramenů nejvíce překvapilo?
Nejvíc mnou otřásla ta samotná hra mezi zpravodajskými službami, která je pro smrtelníka často dovedená ad absurdum.
Je součástí vaší práce i návštěva místa, kde se tajná válka odehrávala?
Ano a považuji to za velmi důležité.
Byl jste v Praze?
Zajisté. Dělal jsem kvůli tomu takovou poznávací cestu: Frankfurt, Londýn, Berlín, Minsk... Do Prahy jsem dorazil už skoro bez peněz, takže jsem tam strávil jen několik málo hodin. Přijel jsem na Hlavní nádraží a nejdříve jsem běžel do krypty toho pravoslavného kostela v Resslově ulici, kde se ukrývali parašutisté, ale bohužel už byla zavřená. Vyrazil jsem tedy na Hrad, kde jsem se zeptal dvou paní, které zrovna vycházely z hradní brány, jestli nevědí, kde na Hradě bydlel Heydrich. Ty se ale na mě podivně podívaly, šly dál a něco si mezi sebou vykládaly. Hned mi bylo jasné, že takhle na to nemůžu jít.
Považovaly vás za Heydrichova příbuzného...
To snad ne, ale chápu, že o tom lidé nechtějí mluvit, protože obsazení země je vždycky brutální čin, který v nich zanechává hluboké stopy po generace a potřebuje to čas, než se to trauma zahladí. Pak jsem šel přes město, hledal jsem Heydrichovu zatáčku a nemohl jsem to nikde najít - věděl jsem jen, že to je u Bulovky. Po několika hodinách hledání jsem skončil ve vrátnici nemocnice na Bulovce. Vrátnému, který neuměl německy, francouzsky ani anglicky, jsem lámanou ruštinou říkal - já pisátěl, pišu istoričeskij román. Dál už jsem ale nevěděl a řekl jsem: Wo ist Heydrich kaput? a to je takový internacionální výraz, takže to pochopil a na mapě mi udělal křížek, kde to je.
Co říkáte tomu, že na místě atentátu dodnes není pomník věnovaný československému odboji?
To bylo pro mne velké překvapení. Když jsem na křižovatku přišel, byla už tma a to místo v podchodu u tramvaje a vedle výpadovky - to je přímo výzva pro umělce umístit tam nějaký pomník. Vysvětluji si to tím, že to je ještě pozůstatek stalinistického myšlení v Čechách, kdy nebylo možné, aby se uznal tak velký čin lidem školeným v Londýně. Také je to možná tím, že po atentátu tam byl pomník Heydrichovi, který byl pochopitelně po válce odstraněn, a zřejmě to chtělo nějaký čas, aby se tam dal postavit hold odboji. Pak ovšem přišli komunisté... Možná že v dnešní době hraje roli i to, že atentáty obecně jsou dvojznačné - často při nich přijdou o život nevinní lidé, i když v tomto případě to nebylo. Osobně se snažím vypořádat s myšlenkou vraždy tyrana, i když jsem zastáncem opozice bez násilí. Kdyby například Palestinci v sedmdesátých letech neprováděli atentáty, měli už vlastní stát. Zároveň ale vím, že bojovat proti režimu, jakým byl nacionální socialismus, nebylo bez násilí možné.
