Kniha Martina Hilského Shakespeare a jeviště svět, v níž autor poskytuje výklad k 35 dramatikovým hrám, které přeložil, by nejspíš u většiny autorů představovala výsledek celoživotního bádání.
Je to neuvěřitelné, ale v jeho případě takový objem práce vznikl v průběhu čtvrtstoletí. Absolvent anglistiky Martin Hilský asi zprvu vůbec nepočítal s tím, že by své síly tak bezvýhradně věnoval Shakespearovi a vlastně i divadlu. Na počátku své překladatelské dráhy se věnoval poezii i próze, například T. S. Eliotovi či D. H. Lawrencovi a také americkým moderním autorům – přeložil Steinbeckova díla Na plechárně a Pláň Tortilla.
Od Steinbecka a Shaffera k Shakespearovi Hilského prvním překladem pro divadlo byl Shafferův Amadeus v roce 1982. Tehdy ho dramaturgickorežijní tandem Vlasta Gallerová a Karel Kříž vyzval, aby text znovu přeložil pro inscenaci v Městských divadlech pražských. I díky novému Hilského překladu se podařilo eliminovat nepřehlédnutelný bulvární rys této hry, a určitou pompéznost tak mohly nahradit stylově jednoduché prostředky. Stejná dvojice pak přivedla Hilského k jeho prvnímu překladu Williama Shakespeara – komedii Sen noci svatojanské. To bylo o dva roky později a v původních představách figurovala i Bouře, ale Sen se ukázal pro tehdejší soubor MDP (například Puka hrál Boris Rösner) vhodnější. Nový moderní překlad korespondoval s režijním výkladem, který opovrhl bukolickou idylou a přišel s krutým podobenstvím o životních střetech, sobectví a sebelásce. Prohloubil charaktery postav, významově rozvinul syžet a především se jednalo o básnický převod. Jazykové hříčky, metafory a obrazotvornost v novém překladu doslova jiskřily.
Tyto devizy si Hilský dokázal podržet v dalších překladech, zejména v prvním desetiletí, kdy postupně překládal komedie. Některému uchu laického konzumenta, který nečte Shakespeara v originále, se může zdát, že první překlady byly svěžejší, hravější, poetičtější, ale tyto úvahy jsou spojené se složitými otázkami interpretace originálu, do kterých se raději nepouštět. Souvisí také s věrností předloze a s tím, kam až může překladatel zajít. Zda a za jakých podmínek může být tvůrčí a kde jsou hranice, za nimiž už se převrací význam a obsah. U Shakespeara zvlášť jde o komplikovanou problematiku, neboť tu máme co dělat s veršem a blankversem. V každém případě Hilský přistupoval k Shakespearovi tvůrčím způsobem a se svěží vynalézavostí a od počátku šel v „básnických stopách“. Dbal na styl verše a jeho rytmus, na celou vnitřní strukturu textu. To jej spojuje s Josefem Topolem i částečně se Zdeňkem Urbánkem a naopak staví do protikladu s věcnějšími až drsně razantnějšími převody. Je to zvláštní, někteří režiséři dnes toto považují za nadbytečné – když například v Národním divadle režírovala maďarská režisérka Enikö Eszenyi, na dotaz, jak vnímá a může korigovat vnitřní rytmus verše bez znalosti češtiny, trochu dotčeně opáčila, že ji toto nezajímá, že pro ni jsou důležité emoce. Ne nadarmo se říkává, že Shakespeare unese všechno, a tak unesl i podivuhodný tandlmark, který secvičila paní režisérka.
Kniha Shakespeare a jeviště svět zahrnuje studie a eseje, které vznikaly souběžně s překlady her – je jich třicet pět a jsou řazeny chronologicky a členěny podle žánrů. Je důležité uvědomit si, že tato kniha není o Shakespearovi, ale představuje jakýsi vyšší stupeň myšlení o jeho díle. I když Hilský v předmluvě připomíná, že navazuje na dvoudílnou Knihu o Shakespearovi Františka Chudoby z roku 1941, lze bez rozpaků prohlásit, že jej výrazně přesahuje. Chudoba (vydání Knihy o Shakespearovi se nedožil, zemřel ve stejném roce, kdy vyšla) jistě vykonal mnoho pro popularizaci alžbětinského dramatika jako takového, však také první díl věnuje Shakespearovým životním osudům, lokalitám, v nichž se pohyboval, jeho době, politice a podobně. Teprve v druhém dílu se zabývá divadlem a hrami. Jde o první rozsáhlé a záslužné pojednání o Shakespearovi u nás, jehož význam nelze snižovat, ale dnes po šedesáti letech je pochopitelně překonané.
Živé a barvité čtení Hilského kniha dokládá důsledné, přímo mravenčí studium pramenů a literatury doma i v zahraničí. K jeho hlubšímu poznání Shakespeara jistě přispěla i impozantní překladatelská zkušenost. U každé hry si všímá tématu v širších konsekvencích dobových i současných. A objevuje čtenáři řadu méně známých nebo opomíjených detailů. Nesmírně poučné jsou například Hilského úvahy nad Hamletem jako bytostně sebereflexivní a manýristickou hrou, která úzce souvisí i se známým Shakespearovým zrcadlením. A to vše se pak logicky zobrazuje i v řeči. Studie ovšem nejsou žádnými zaumnými lingvistickými analýzami, je to živé, barvité čtení. Nepřibližuje jen dílo a dobu velkého dramatika, ale říká něco podstatného o nás, našem současném světě a jeho paradoxech. O tom, že nic není černé a bílé a vše je podstatně složitější, než se zdá. Hilský ukazuje i to, jak jsou Shakespearova díla stále otevřená a proměnlivá.
Pokud jde o komedii Veselé paničky windsorské, traduje se prý, že po Jindřichovi IV. chtěla královna Alžběta vidět rytíře Falstaffa zamilovaného a Shakespeare tak spěchal vyplnit její přání, že Paničky napsal za čtrnáct dní. Hilský píše, že tato historka je samozřejmě jen pouhou domněnkou, která ale má jednu velmi podstatnou výhodu – nelze ji přesvědčivě doložit ani vyvrátit a ten, kdo historkám věří, riskuje stejně jako ten, kdo je odmítá. A dovozuje, že ani se Shakespearem nikdy nevíme, na čem jsme, neboť se vzpírá jednoznačným soudům. V případě jeho překladatele Martina Hilského ale dost jasně víme, na čem jsme – odvedl úctyhodnou a novátorskou práci. Bez ohledu na to, jestli nás třeba ten či onen jeho převod pocitově neosloví, jde o ucelené překladatelské dílo – moderní a jasného názoru a stylu. Dílo, které logicky navázalo na předchůdce a posunulo hranice domácího objevování.
P. S.: Kniha obsahuje i studie k přeloženým básním, Sonetům a apokryfním, sporným a ztraceným textům. A také ohlašuje první české vydání celého Shakespearova díla v jednom svazku, které má rovněž vyjít v Academii. Zbývá jen dodat, že by tomu všemu výborně slušela i kniha mapující domácí inscenační tradici Shakespearových her – samozřejmě od nejstarších dob.
***
JEVIŠTĚ SVĚT
Rozsáhlý komentář ke kompletnímu vydání díla Williama Shakespeara v češtině
Martin Hilský: Shakespeare a jeviště svět Praha, Academia 2010. 907 stran
