Ráno 21. srpna mezi sedmou a devátou hodinou před budovou rozhlasu. Při střelbě, výbuchu munice a následných požárech zahynulo sedmnáct lidí.
Hlavním cílem intervenčních vojsk v prvních hodinách invaze byly vládní a stranické budovy v centru Prahy. Sdělovací prostředky, telekomunikace a vojenské objekty měly přijít na řadu až později.
Do hlavního města souběžně směřovaly kolony obrněnců, valící se od hranic s NDR, a elitní jednotky, přepravované letecky po mezinárodní příletové trase R 11 z Polska přímo na ruzyňské letiště.
První česká oběť okupačních vojsk Obsazení Prahy se uskutečnilo velmi rychle. Už ve dvě hodiny ráno přistávají na Ruzyni první antonovy s výsadkáři a obrněnci. O hodinu později Sověti obkličují budovu předsednictva vlády v centru města. Výsadkáři zatýkají předsedu vlády O. Černíka.
Ve 4 hodiny a 30 minut je obklíčena také budova sekretariátu ÚV KSČ na nábřeží Vltavy, ve které zůstává izolován Dubček a několik dalších členů předsednictva. Zatímco představitelé strany sklesle čekají, až si pro ně „přijdou Rusové“, dav demonstrantů, kteří se o vpádu cizích vojsk dozvěděli z rozhlasu, se pokouší budovu bránit vlastními těly.
Sověti pálí do vzduchu. Invaze si vyžádá zřejmě první oběť. Jedna z kulek zasahuje mladého muže před budovou. Je na místě mrtev. Poté sovětští vojáci vnikají dovnitř a internují přítomné československé představitele. Ti už nesmí budovu opustit ani nikomu telefonovat. Nejsou sice ještě přímo zatčeni, avšak hlídají je výsadkáři ve fialových baretech s automatickými puškami na rameni. Nejvyšší stranické vedení tak ztrácí kontakt se státními orgány, sdělovacími prostředky i veřejností. Až do 27. srpna se nebude moci s nikým spojit, dokonce ani se svými rodinami. Budova ÚV je hermeticky sevřena pancéřovým prstencem. Sovětské tanky kolem ní vytvářejí neproniknutelný kruh: pás vedle pásu, hlaveň vedle hlavně.
V ranních a dopoledních hodinách interventi obsazují také další budovy státních úřadů po celé zemi. Záhy vnikají i do redakcí sdělovacích prostředků. Ne jen do „kontrarevolučních“ Literárních listů, ale i do všech ostatních. Původní plán, že kontrolu nad nimi převezmou spiklenci a StB, totiž nad ránem nevyšel. Zasáhnout musí přímo Sověti.
Dnes se nikde pracovat nebude Za úsvitu se ulice v městských centrech začínají zaplňovat lidmi. Opakovaná výzva rozhlasu „Běžte normálně do práce!“ se míjí účinkem.
Demonstranti vyslyší spíše jen její dovětek: „A dělejte, co je třeba!“ Snaží se tedy zastavit tanky a diskutovat s vojáky.
Pražské Staroměstské náměstí je už v sedm hodin plné lidí, nad pomníkem Jana Husa vlaje československý prapor. Někteří demonstranti se šplhají na věže tanků a školní ruštinou se pokoušejí vysvětlit mladým vojákům, že v Československu „nět kontrarevolúcia“. Ty to zřejmě nezajímá. Dostali rozkaz a nemohou jednat jinak. Na příliš horlivé diskutéry vytahují pistole. Také na Václavském náměstí se po sedmé hodině shromažďují davy Pražanů s vlajkami a obklopují invazní tanky.
Z Vinohradské třídy se krátce na to ozývá dlouhá střelba z automatických zbraní. Jsou odtamtud slyšet dokonce i exploze. Za Národním muzeem stoupá k obloze vysoký sloup dýmu.
Mezi demonstranty pod sochou sv. Václava se šíří zpráva o dramatickém střetu před Československým rozhlasem (sedmnáct mrtvých).
Kulometné kulky jsou na muzeu vidět dodnes Kolem deváté hodiny se několik tanků vrací od rozhlasu zpět na Václavské náměstí. Spouští bezhlavou palbu z kulometů i na budovu Národního muzea. Kulky hyzdí omítku zejména na její čelní straně (stopy po kulkách jsou na budově patrné dodnes). Na schodišti zůstává ležet několik lidí. Sanitky označené červeným křížem k nim nesmějí přijet. Do cesty se jim staví sovětské tanky.
Z rozhlasového éteru se po osmé hodině ráno konečně ozývá oficiální představitel země: prezident L. Svoboda. Avšak projev bývalého armádního velitele představuje pro mnohé posluchače zklamání. Invazi neodsuzuje.
Nevysloví dokonce ani svoji osobní podporu provolání předsednictva ÚV KSČ Všemu lidu.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
Přichází jen s chabou výzvou: „Občané, zachovejte klid!“ Sověti si ho zřejmě předem otypovali jako slabý článek v československém vedení. Na rozdíl od předsedů vlády a parlamentu a nejvýznamnějších členů předsednictva ÚV zůstává „volný“ a může vykonávat svůj úřad bez všudypřítomného dozoru sovětských výsadkářů. Nicméně, i Hrad je pro jistotu obklíčen sovětskými vojsky.
Spiklenci vedení A. Indrou a V. Biľakem se až do ranních hodin skrývají na sovětském velvyslanectví. Navzdory komplikacím se nevzdávají plánu na vytvoření prosovětské rolnicko-dělnické vlády. Doufají, že jim ji prezident Svoboda posvětí. Kolem deváté hodiny jsou Dubček, Smrkovský, Kriegel a Špaček přímo v budově ÚV zatčeni „jménem vlády Aloise Indry“.
Zatýkají je českoslovenští agenti StB a okamžitě je předávají KGB. Dubčekovi dokonce vyhrožují „revolučním tribunálem“. Brežněv naopak z Moskvy slibuje, že „nikomu nebude zkřiven ani vlas na hlavě“. Odpoledne Sověti převážejí zatčené představitele v transportérech na Ruzyň, odkud jsou unášeni letadly nejprve do polské Legnice a poté do Užhorodu na Podkarpatské Rusi. Co s nimi sovětské vedení zamýšlelo udělat v případě, že by se podařilo sestavit rolnicko-dělnickou vládu, zůstává dodnes otázkou.
V deset hodin spiklenci přijíždějí na Pražský hrad za prezidentem Ludvíkem Svobodou. Ten je sice přijme, vyslechne a nad jejich návrhy „přemýšlí“, nakonec ale jejich „vládu“ nejmenuje.
V předsálí jej totiž čeká legální vláda. Není sice kompletní, několik ministrů je „nezvěstných“, nicméně je stále usnášeníschopná. Uneseného předsedu O. Černíka zastupuje Božena Machačová. Po odchodu spiklenců vláda zasedá přímo na Hradě, jehož prostory nejsou na rozdíl od předsednictva vlády a většiny ministerstev obsazeny.
Vládní kabinet odsuzuje invazi, žádá odchod vojsk a odvolává z funkce náměstka ministra vnitra Šalgoviče. Na utajených místech v centru Prahy se schází také Národní shromáždění (parlament) a neúplný ústřední výbor KSČ. Poslanci jednají v budově jednoho podniku na dnešním Senovážném náměstí a členové ÚV ve stranickém hotelu Praha vedle Prašné brány. Oba orgány odsuzují invazi. Parlament se dokonce obrací na OSN. Ministr zahraničí Jiří Hájek přerušuje dovolenou v Jugoslávii a odlétá do New Yorku, aby tam u Organizace spojených národů protestoval proti okupaci. Městský výbor KSČ v Praze už během dopoledne oznamuje nový termín mimořádného 14. sjezdu: sejde se už zítra - 22. srpna.
Nedomyšlené „reportáže“ sovětského tisku vzápětí přetiskly i české a slovenské humoristické časopisy Dikobraz a Roháč. V poledne je okupantům i spiklencům jasné, že uvažovaná rychlá eliminace sdělovacích prostředků zcela selhala.
Přestože sídla redakcí už ráno obsadila sovětská vojska, fungují dál a podporují legální vládu. Redakce se přesunuly neznámo kam. Sověti ani Šalgovičovy skupinky StB je nedokážou vypátrat. Jednostránková mimořádná vydání největších deníků vycházejí prakticky nepřetržitě v intervalech po dvou až třech hodinách, distribuují se zdarma a novináři je píšou a skládají dohromady přímo v tiskárnách. Československý rozhlas obnovuje vysílání i přesto, že kolem deváté hodiny dopoledne ústřední budovu na Vinohradské třídě obsadili sovětští výsadkáři.
Redaktoři nazývají sovětské vojáky „okupanty“ a představitele konzervativního křídla KSČ „kolaboranty“. Uveřejňují dokonce jmenný seznam „zrádců“. Na mnoha místech po celém Československu se lidé snaží zatarasit sovětským tankům cestu hradbou vlastních těl. Někteří si lehají přímo před auta a obrněnce, jiní se zase do interventů strefují shnilými rajčaty nebo vajíčky, občas vzduchem zasviští i kámen. Na pražském Václavském náměstí rozvášněný dav převrací na bok vojenskou dodávku, v Brně podpaluje sovětský džíp. Vojáci jsou nervózní. Ozývá se ostrá střelba a na zem padají mrtví - nejen v Praze, ale i v Liberci, Košicích a dalších městech. Umírají ale výhradně jen českoslovenští občané. Nebyl zdokumentován ani jeden případ, že by demonstranti použili proti okupačním vojskům zbraň. V následující dny bude ještě hůře: k žádným střetům už docházet nebude, přesto budou sovětští vojáci střílet po lidech bez jakékoliv zjevné příčiny - a zasáhnou náhodné oběti při nastupování do tramvaje, při jízdě autem, při chůzi po ulici nebo dokonce přes okno v jejich bytech. Ke tragédii bude stačit málo: záblesk odraženého sluníčka v okně, prudší přibrzdění auta nebo vypitá láhev vodky.
Mezi obyvateli se šíří panika. Od rána 21. srpna se před obchody s potravinami tvoří dlouhé fronty a lidé skupují trvanlivé zásoby pro „případ války“. Mizí především mouka a cukr. V poledne už zejí regály většiny samoobsluh a krámků prázdnotou.
mezititulky jsou redakční
***
KNIHOVNIČKA LN
Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
František Emmert Rok 1968 v Československu Vydalo: nakladatelství Vyšehrad 64 stran, 998 Kč
Zítra: Nálet na Peenemünde
