Slovanská epopej Alfonse Muchy. Pro někoho příklad eklektické malby, poplatné opožděnému slovanskému nacionalismu, svým pojetím vzdálené i efektním secesním pracím z malířova pařížského období. Pro jiného prostě dílo malíře, který je stále populární, sice žádný výboj evropské moderní malby, ale pro masy celkem srozumitelná záležitost, jakou bylo svého času třeba Maroldovo panorama bitvy u Lipan.
Co s ní? To je především letité trauma pražské radnice, která opakovaně slíbila splnit autorovo přání a jeho dar metropoli umístit do důstojného pavilonu.
Zatím se celý cyklus ohromných pláten nachází v nepříliš vyhovujícím prostředí chátrajícího zámku v Moravském Krumlově. Hledá se vhodné místo v hlavním městě, zatím ovšem marně.
Jistě, jde o nelehký úkol: rozměrné obrazy vyžadují dostatek prostoru a odstup pro návštěvníky, aby je mohli vnímat jako celek. Zároveň by ale měli mít možnost vidět malbu i z těsné blízkosti. Pavilon musí být klimatizován, aby nedošlo k poškození pláten. Pro diváky je nutno vytvořit důstojné zázemí, k němuž patří také studijní středisko, šatna, ale i parkoviště. Nebude rovněž snadné takovou halu a především jednotlivé exponáty vhodně osvětlit.
Poloha stavby v rámci metropole je také zásadní. Pokud se ocitne někde na periferii, pak je otázkou, zda ji turisté budou ochotni navštívit (a na to myslí jistě i Muchovi potomci). Na druhé straně: získat vhodnou parcelu v centru Prahy je téměř nadlidský výkon.
Domů. Do Prahy.
Do Bubenče. Na Výstaviště Tématem se již po léta z pověření města zabývá dvojice architektů Jindřich Smetana a Tomáš Kulík.
Oba jsou známými a respektovanými autory několika divadelních scén, jako byla Spirála, tedy přestavěné panoramatické kino na Výstavišti, dále – ohněm bohužel zničená – variace na londýnskou shakespearovskou arénu Globe tamtéž nebo komorní scéna Alfred ve dvoře v jednom holešovickém vnitrobloku. Vzhledem k tomu, že Smetana s Kulíkem areál bubenečského Výstaviště (ano, vždy byl a dosud je celý – včetně Sportovní haly – v katastru Bubenče, nikoli Holešovic, jak se neustále nesmyslně uvádí) dokonale znají a zpracovali také jeho generel, není divu, že pro další varianty se hledalo místo rovněž tam.
Oba projektanti nejprve prověřovali možnost situovat Muchova plátna do střední lodi Průmyslového paláce. To ovšem nebylo snadné. Především by to znamenalo zbavit se možnosti komerčního využití nejefektnější partie objektu; dále by byly nezbytné četné zásahy do konstrukce památkově chráněné budovy. Tato verze nakonec padla.
Zpět do Průmyslového paláce?
Magistrát poté doporučil parcelu, kde do roku 1991 stával tzv. bruselský pavilon (další oběť požáru uvnitř výstavního areálu). Smetana s Kulíkem na tuto parcelu umístili architektonicky čistý objekt s transparentní fasádou, v němž velmi vtipně rozmístili jednotlivá plátna v různých výškách a vymysleli důmyslný systém lávek pro návštěvníky. Podle mého názoru šlo o vynikající řešení, ovšem celý záměr doplatil na lokaci do odlehlé partie Výstaviště, navíc v záplavovém území, které se během ničivých povodní v roce 2002 ocitlo několik metrů pod hladinou rozvodněné Vltavy.
Následovala třetí fáze – takřka stejná lokalita, posunutá jen o něco jižněji, zhruba do středu výstavního areálu.
Tentokrát nemělo jít o novostavbu, ale – asi aby se ušetřilo – o transformaci málo využívaných tzv. Křižíkových pavilonů, které tu byly postaveny v rámci nepovedené Jubilejní výstavy v roce 1991 dle projektu Michala Brixe. Nápad je to ovšem hned z několika důvodů nesmyslný. Přestavba pavilonů pro zcela jiný účel by jednak byla nákladnější než stavba „na zelené louce“, jednak se samozřejmě opět jedná o záplavové území. Naštěstí tato verze byla včas opuštěna.
S dalším možným řešením přišli tentokrát oba výše zmínění projektanti. Během loňského požáru (že jich ale na tomto nevelkém území už bylo!) bylo zcela zničeno západní křídlo Průmyslového paláce. Je jasné, že musí být obnoveno pokud možno v původní podobě. Což tedy využít situace a vytvořit pod ním suterénní prostor, kde by byla vystavena Epopej? V projektu se stejně počítá s vybudováním podzemního koridoru pod střední lodí, jenž by umožnil propojit horní a dolní část areálu. I tato podzemní část by byla nad zátopovým územím. Navíc je Průmyslový palác v přece jen atraktivnější poloze než severní partie Výstaviště.
Pořád mám ale před očima zavrženou „variantu číslo 2“, tedy krásný projekt tmavého kvádru, jehož obrázek si můžete také prohlédnout. Což raději pro něj najít zcela jinou, vhodnější a bezpečnější lokalitu?
***
Najít odpovídající místo pro epopej je nelehký úkol: obrazy požadují prostor, odstup a osvětlení, pavilon musí být klimatizovaný a návštěvníci musí mít důstojné zázemí
O autorovi| Zdeněk Lukeš, architekt a historik
