‚Hořická vila Tugendhat‘. Slavný dům chátrá, k mání je k rozebrání na kameny

„Je tam pan Peroutka? Haló? Je tam pan Peroutka?“ volá skrze panelový plot postarší sousedka. Nestává se zřejmě moc často, aby se na rozsáhlém pozemku u Goldschmidtovy vily v Hořicích na Jičínsku objevila výprava čtyř lidí najednou. A zřejmě proto žena využívá příležitosti a pátrá, zdali zastihne současného majitele bývalé tovární vily.

Má štěstí. Královéhradecký podnikatel Petr Peroutka je s námi. „Vidíte, pořád stojí,“ ukazuje mu sousedka a vzhlíží k vysokým stromům, jejichž některé větve jsou polámané. Peroutka slibuje, že se je do konce března pokusí odstranit. A pak už nás vyzve, ať se vydáme směrem k vile.

Goldschmidtova vila v Hořicích v Podkrkonoší.

Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz

Trnitá cesta za historií

Ačkoli se od rodinného domu, který si bratři a továrníci Ferdinand a Josef Goldschmidtové postavili v roce 1891, nacházíme nedaleko, zdolat i jen těch pár metrů není úplně jednoduché. Okolí vily je zarostlé, neudržované a na část pozemku někdo navezl suť včetně kovových konstrukcí. Místo abychom obdivovali sice zdevastovanou, ale stále vznešenou pseudorenesanční vilu, se tak snažíme prodrat skrze trnité křoví.

„Kdyby se někdo před padesáti lety pustil do opravy, dnes by samotná vila byla ukázkový kousek, například jako mají v Brně vilu Tugendhat,“ komentuje architektonický význam domu Erik Tichý, který se aktivně jal pískovcovou stavbu prozkoumat. Více než čtyřicet let působil na hořické kamenické škole, chvíli pracoval také jako archivář.

A jeho slova potvrzuje také vlastník Peroutka. „Řídila se podle ní architektura v celém Podkrkonoší i východních Čechách, vše se s ní srovnávalo. Předchozí majitel, společnost Hacar, ji nechal bez dozoru a já jsem ji získal už v tomto stavu,“ vysvětluje se zrakem upřeným na zdevastovanou vilu. Tu prý získal jako umazání dluhu: lidé z Hacaru mu údajně dlužili peníze, a místo splátky na něj převedli hořickou nemovitost.

Současný majitel Goldschmidtovy vily Petr Peroutka.

Na místo bývalého domova továrníka Goldschmidta v Hořicích v Podkrkonoší, asi 25 kilometrů jihovýchodně od Jičína, nás přivádí inzerát, který se na začátku února objevil na internetovém portálu. „Nabízím k prodeji vilu, jedná se o pískovcové materiály, které už nikde neuvidíte. Je k prodeji čistě vila bez pozemku, na stavební materiál,“ hlásá nabídka Rudolfa Kedroně, majitele tamní kamenické firmy. Kromě tradičních trubiček je právě kámen, zejména pískovec, další chloubou regionu.

Také kameník Tichý, který okem odborníka hodnotí zbytky, jež z domu ještě zbyly, potvrzuje neobvyklost stavby. „Všechny kamenné části, které jsou v průčelí - okna, balkon, šambrány, jsou funkční. Kámen fasády je doplněn režným zdivem, takzvanou cihlou. Pokud se na samotné kusy podívá kameník, řekne si, že je to nádherná práce, kterou by rád dělal.“

Pro Erika Tichého, který v kamenické škole v Hořicích učil přes čtyřicet let, je práce na Goldschmidtově vile unikátní záležitostí. Podle jeho názoru ji navrhoval architekt, který si znalosti přinesl ze zahraničí.

I tak je ale Goldschmidtova vila ve zcela žalostném stavu. Poslední ránou byl totiž požár v roce 1997, kdy byl kompletně zničen interiér domu a došlo ke zřícení střešní konstrukce. Od té doby byl naplno vydán na pospas počasí, neboť společnost Hacar ponechala vilu bez střechy a o zbytek už se postaral vítr, déšť, nálety dřevin i nájezdy bezdomovců a narkomanů. Za to vše udělil tamní úřad Hacaru i jednu pokutu: 45 tisíc korun.

Sám Peroutka se do rekonstrukce či zastřešení také nepustil. Ačkoli prý s vilou plány na začátku měl, zradily ho finance. „Památkáři nebyli ochotni dát potřebné peníze ve výši, která by pokryla alespoň náklady na opravu střechy,“ vysvětluje podnikatel s tím, že nechtěl žádat ani o dotace. „Proto jsem ve spolupráci s Hacarem inicioval řízení o odebrání statusu kulturní památky, aby se s tím dalo něco dělat,“ dodává ještě.

Poté se prý dům snažil několikrát prodat, městu Hořice dokonce za polovinu ceny v místě obvyklé. Bezúspěšně. Všechny potenciální zájemce totiž zřejmě odradila cena rekonstrukce, která stála velký balík peněz: podle slov samotného Peroutky i odhadů kameníka Kedroně minimálně třicet až padesát milionů korun.

„Je to smutný konec zajímavé stavby. Z hlediska zachování historické stopy - genia loci - by bylo žádoucí, aby vlastník vilu opravil s maximálním ohledem k dochovaným fasádám, dveřím, oknům. Zasloužilo by si to i město Hořice,“ uvedl na dotaz serveru Lidovky.cz Jiří Balský, ředitel Národního památkového ústavu - územní odborné pracoviště v Josefově.

Bývalá kulturní památka Cenné na domě bylo právě to, že se dochoval zcela nedotčen, bez zásadnějších úprav či proměn. „Provedení fasád svým pojednáním, stylem a řemeslným provedením je velice kvalitní a z hlediska památkové péče vysoce hodnotné. (...) Po požáru se v interiéru zachovalo pouze velmi pozoruhodné kamenné točité schodiště, které je zkonstruována z velmi kvalitního pískovce, jako i všechny kamenné prvky objektu.“

Status kulturní památky ztratila vila v roce 2007, tedy po třinácti letech, přestože z hlediska památkářů má dům velký význam. Rozhodující byl nakonec havarijní stav.

„Jednalo se o památkově hodnotnou a architektonicky kvalitní pseudorenesanční vilu s exteriéry i interiéry dochovanými intaktně (nedotčeně; pozn. red.) bez pozdějších úprav. Již v době prohlášení nebyla vila několik let využívána. Nebylo funkční oplechování a svody, již tehdy trpěla fasáda i kamenné prvky. Střechu i většinu stropních konstrukcí objekt měl,“ stojí v dokumentu Městského úřadu Hořice z roku 2006, který má server Lidovky.cz k dispozici. O rok později ministerstvo kultury rozhodlo, že památkovou ochranu zruší: objekt degraduje kvůli chybějící střeše a celkově zanedbané údržbě.

„To si pište, že je mi to líto. Když si představíte, že by okna byla zasklená, tak ten dům je pořád nádherný,“ odpovídá Peroutka na otázku, zdali ho současný stav vily mrzí. Veškeré své možnosti už prý ale vyčerpal a nyní čeká, jaká nabídka přijde.

Pokud o dům projeví zájem investor s tím, že ho chce zrekonstruovat, prodá ho za zhruba půl milionu korun. A jestli se někdo ozve na inzerát, Kedroňova kamenická firma ho rozebere na pískovcové bloky. To vše pod podmínkou, že z nich postaví obdobný dům.

Podle ředitele památkářů v Josefově jde ale zachránit každou stavbu a za příklad dává třeba Mattoniho vilu v Kyselce na Karlovarsku. „Rozebrání vily na stavební materiál se nám samozřejmě nelíbí, protože je to jen jiná forma demolice, jejímž výsledkem bude zánik jedné z nejzajímavějších hořických vil. Bez památkové ochrany, která je již nereálná, však tuto skutečnost musíme přijmout a poučit se z ní, abychom zkáze jiných obdobně hodnotných staveb dokázali včas zabránit,“ uzavírá Balský.

Goldschmidtova vila v Hořicích Vila byla postavená v roce 1891 ve svahu nad bývalým hořickým závodem Hacar - dříve České automobilové opravny, dnes je společnost v úpadku. Návrh zpracoval vídeňský architekt pro Josefa Hocka a textilní firmu Goldschmidt and company, kterou vlastnili bratři Goldschmidtové. Tkalcovnu postavili v letech 1857 až 1860. Vila na první pohled upoutá i amatéra: stavitelé ji vyzdobili balkony s balustrádami, členitými průčelími či štíty do trojúhelníku. Ve své době v ní bydlelo až pět rodin. Dříve honosné sídlo se skládalo z podzemního podlaží, dvou nadzemních pater a v prostoru krovu se nacházelo ještě podkroví. K tomu ještě zděný světlík a hranolová nástavba se zakončením v podobě věže. U domu je také terasa, která je z části krytá balkonem. Pod ní se nachází v pozdější době vystavená garáž, vevnitř zaujme půlkruhové, točené schodiště. Vilu mělo ve vlastnictví několik fyzických osob, až ji v roce 1970 získal národní podnik České automobilové opravny. Firma počítala, že ji bude využívat „na příjem zakázek a jako kanceláře“, stojí v dokumentu památkové péče z roku 1985. O rok dříve se z ní vystěhoval poslední nájemník. Vila zaujala i studentku hořického gymnázia Veroniku Koukolovou, která na ni zpracovala školní prezentaci. „Bydlím kousek od ní a už od mala jsem ji považovala za něco jako zámek. Vždy mě zajímala její minulost, osud, lidé, co v ní žili. Potom jsme ve škole dostali za úkol vypracovat projekt ‚Domy mluví‘, a tak jsem využila příležitosti a začala pátrat po této honosné vile,“ uvedla pro server Lidovky.cz Koukolová. Svou práci prezentovala i na setkání s ČVUT, najdete ji ZDE.