Španělé se stále snaží vnímat jídlo jako rituál. Rádi se scházejí ve větším množství, diskutují a přitom si z velkých talířů uprostřed stolu berou něco na zub. Chodů se vystřídá hned několik a všechno zakončí dezert. Já se považuji za velkého jedlíka zvyklého na tři chody. Rozhodně jsem se proto neupejpal a nabíral si, jak to šlo. Když bylo dojedeno, přinesli další chod a já pokračoval s úsměvem. Ten mě přešel zhruba po čtyřech porcích. Byl jsem přecpaný a říkal jsem si, že už to snad není možné. Kdy to skončí? Další talíř mě už doslova vyděsil. Soused u stolu do mě dloubl, že tuhle specialitu se nemůžu nechat ujít a já si s fyzickým přemáháním nabral trochu na ochutnávku. Španělé dál energicky ševelili a já se snažil vybavit, jestli je píchání v boku jedním z příznaků akutní otravy nadměrným množstvím jídla.
S výrazem poraženého účastníka klání o největšího jedlíka jsem sledoval, jak Španělé u našeho stolu vtipkují a přitom stále konzumují a konzumují. U devátého chodu – dezertu – konečně kapitulovali. Když jsem se zeptal, jestli už nemůžou, jeden z nich mi odpověděl: „Ne, jen si hlídám váhu.“ A aby to potvrdil, objednal si light colu.
Při procházce centrem španělského města Alicante jsem zaslechl zpoza rohu křik a řev. Přepadení? dohadoval jsem se. Ale byl to svatební průvod. Všude létala vzduchem rýže a třpytky. Jasně, křesťanská země, tady si na svatby hodně potrpí. Ani jsem netušil jak. Celý den se svatebčané jen rojili, snažil jsem se je nerušit. Moc dobře mi to nešlo, ale brzo jsem pochopil, že svatebčané se vlastně chtějí vystavovat na odiv. Nevěsta se ženichem i družičky v tradičních kostýmech se trpělivě nechávali fotit od turistů. Neodolal jsem. Stačilo vytáhnout foťák a hned jedna z družiček strnula v usměvavé póze s mírně nadzvednutou sukní, aby bylo vidět, že její botičky jsou dokonale sladěné s šaty. Jsou holt sdílnější než my.
Velký náraz mezi naší a španělskou mentalitou jsem pocítil, když jsem se vydal na all inclusive dovolenou. V Česku když někdo řekne, že jede na tento typ zájezdu, ostatní většinou tiše závidí, jaký si užije luxus. Pro Španěly to ale znamená šetřivou dovoleno chudší anglické rodinky. Výběr jídelníčku je na ně jasně zacílený. Každý den brzy ráno k mému all inclusive hotelu dorazila dodávka s nápisem „British food“, kterou jsem měl nejspíš netrpělivě očekávat. Díky této životodárné tepně jsem měl dostatečné množství párků a fazolí k snídani, hranolek a kečupu k obědu a hamburgerů k večeři. Paellu jsem za celý svůj pobyt zahlédl jen jednou a to nejspíš v den, kdy Angličané sebrali odvahu zaexperimentovat si a všichni ji museli vyzkoušet. Zahlédl jsem jen, jak odnášejí pánev, ve které čekala na rozebrání. Na all inclusive nápojích se taky šetřilo. Hoteliéři mají různé strategie, jak regulovat spotřebu alkoholu, aby neprodělali. Nejčastěji omezí pestrost drinků jen na pivo a víno. V hotelu, kde jsem byl, dotáhl personál celou záležitost k bezchybnosti. Uměle vyvolávali frontu, takže si každý rozmyslel, jestli bude čekat nebo si zajde nápoj koupit o pár kroků dál. Pokud jste obdařeni božskou trpělivostí, prozkouší ji znovu v případě, že se dostanete na řadu. Nápojů byla celá škála ale odnést jste si mohl najednou jen dva. Tady byli i k rodinkám s dětmi nemilosrdní.
Partička seniorů jde přes přechod a uprostřed silnice potká druhou. Na místě se rozjede hřmotně hlasitý cirkus, během kterého se každý s každým líbá. Autobus, který se zrovna vytočil z nesmyslně ostré zatáčky v tak úzké uličce, že vypadala jako z pražského Starého Města, zkusil zlehka zatroubit, ale spíš jen zkoušel, jestli klakson funguje. Řidič z menšího autíčka vedle nerudně vyskočil ven. Trošku zlomyslně očekávám, že jde hlouček seřvat. On ale místo toho zajde do obchodu a vrací se s krabičkou cigaret v ruce. Po chvíli se partička pokojně rozejde a doprava zase může proudit. Při sledování takové scény si jasně uvědomíte, že nemůžete být nikde jinde než ve Španělsku.
Včem jsou Španělé hodně při zemi, je kulinářský rozhled. V hotelu vám nabídnou britskou kuchyni, protože Britové jsou jejich nejčastější návštěvníci, ale sami se jí raději vyhýbají. Obdivují se francouzské gastronomii, protože na ně tlačí ze severu, ale popravdě ani pořádně nevědí, co že to ti Francouzi vaří. Omáčky však mají prostě skvělé. Na periferiích měst se natrvalo usídlili arabští kuchaři se svými orientálními rychlovkami, jako je gyros a falafel. A to je vše. Například o u nás čím dál více populárnější thajské kuchyni tuší jen to, že se vaří v Thajsku. pes Zbytky jídla, prázdné sáčky od cukru, nedopalky cigaret, papírové ubrousky, vypálené zápalky, prostě nastláno nepořádkem. Takový byl můj první pocit z barů ve Španělsku. Nečekal jsem žádné odlišnosti od českých hospod a restaurací, přesto přišel šok. Pro Španěly je totiž typické, že všechno, co my bychom nechali na stole, případně odhodili do popelníku, prostě hodí na zem. Obsluha je za to nekárá, nikdo se tomu nediví a všichni se usmívají.
I když jsem rychle těmto manýrám přivykl, španělské podniky mne znovu překvapily. Bylo to v nejstarším baru v Malaze – Antigua Casa Guardía. Dlouho jsem čekal na účtenku, kterou bych si uschoval a vmísil se do davu zapálených milovníků vína. Až po chvilce jsem pochopil. Účtenky tu nevedou! Cifry za vypité víno a snědené mušle, které se k němu skvěle hodí, píší číšníci křídou přímo na desku několik metrů dlouhého pultu. A tak jsem postával a neustále pokukoval po svém sloupečku, jestli si mohu dát ještě jedno vínko, nebo je už moje denní dávka eur vypita.
