Česká televize tento týden nabídla dvě neuvěřitelné kauzy z doby po sovětské okupaci i s mrazivými současnými dovětky. V roce 1980 poslal soud na osm měsíců do vězení sedmadvacetiletou H. P. za to, že na večírku pouštěla desku Karla Kryla Bratříčku, zavírej vrátka, čímž se dopustila trestného činu pobuřování. V kriminále si nevratně poškodila ruku a naše demokracie ji odškodnila pěti korunami za den. Perfidnost justice spočívala nejenom v tom, že desku vydal n. p. Panton a nikdo ji nezakázal, ale že k obvinění došlo čtyři roky po onom večírku. Když teď redaktor honil v březovém hájku před paneláky tehdejšího soudce, starce jakešovského typu, který se sklopenou hlavou huhlal „Neobtěžujte mě“, bylo to tragikomické, ale víc děsil žoviální pán v kožené bundě, jinak vyšetřovatel VB a autor hnusných lží ve spisu.
Dnes učí právo (sic!) a z jeho cynismu jde hrůza. Jako občan si nepřeju, aby tento pán měl cokoliv společného s právem, ale co s tím, že?
Další případ z roku 1978 byl famózní, třiadvacetiletý horník odpálil v noci v Příbrami sochu Klementa Gottwalda. Za hrdinský čin, protože odstranit sochu tyrana není zločin (abychom parafrázovali profesora Málka z Vyššího principu), šel na devět let do vězení. Pár vymlácených oken bylo totiž činem obecného ohrožení i sabotáží (jak jinak). Sochu musel zaplatit a i dnes se ctnostní občané pohoršují. Neměl snad dostat medaili? Tím spíš, že „statue“ dnes leží kdesi v bedně.
Záškodnických akcí by se našlo dost, i když někdy šlo o směšné peripetie. Prostě nejsme národ zbabělců. Až zas budou komunisté žvanit o lidských právech a prsit se, vzpomeňme si, s jakým klidem posílali za klukoviny do kriminálu mladé lidi nebo je aspoň nepustili na školy, k maturitám a státnicím. V 70. letech šel kamarád na dva roky do vězení, protože roztrhal a spálil vlajku SSSR. Jo, na vlajky byli komunisti zvlášť hákliví, ale taky slábli. Koncem 80. let, den před 1. májem v městysi u Prahy už byla naše a sovětská hezky zaseknutá u pódia, kde měli soudruzi řečnit. Ta sovětská provokovala, a když se za ni zatáhlo, šla k zemi, však byla naříznutá. Z křoví vyskočil tvor jménem Lev Podolnik s fámulem, začal pouštět hrůzu a jal se „viníka“ perlustrovat. Druhý dne ráno se na příslušnou adresu dostavil příslušník VB. Matka dotyčného, vybavená zkušenostmi ze dvou totalit a koncentráku, ve snaze zachránit rodinu srdnatě pravila - to ne Petr, to Jarda. Skončilo to stejně komicky, jako to začalo, Petr dostal černý bod na MNV, ale před patnácti lety by Petr i Jarda šli do basy. Z toho plyne, že bolševik je pořád stejný, jen doba se mění.
Stejně by mě zajímalo, jak by se dnes vykrucoval Lev Podolnik, ale už ho vzal čert, což je taky jedno řešení...
