* LN Chodí k vám lidé kvůli stresu často?
Dlouhodobě k nám chodí lidé se stresem v hodně velkém procentu. Řekl bych, že to souvisí s časem po revoluci - lidé více podnikají, nebo jsou samostatní v práci. V souvislosti s prací lidé prožívají stresu poměrně dost. A je celkem jedno, jestli jde o manažera nebo podnikatele, který má stres, protože řídí velkou firmu, anebo o dělníka ve fabrice u pásu, který je vystaven dlouhodobé pracovní monotonii. Mám na mysli například zaměstnance velkého podniku v třísměnném provozu, jenž sedí někde u pásu a stále dokola opakuje nějaký stereotypní úkon. To jsou lidi, u kterých by nás to nenapadlo, a přitom jsou stresem ohroženi hodně.
* LN Na co si stěžují, když za vámi přijdou?
Nejčastěji si stěžují na nějaký druh psychických obtíží, které se objevují první v řadě. Určité procento lidí, kteří jsou ve stresu, sem přijde, už když mají psychické problémy. Ale pak jsou lidi, kteří musejí z nějakého důvodu dlouhodobě držet stejný výkon a nemůžou si dovolit věnovat se sami sobě. Dlouhou dobu tak drží psychické potíže pod pokličkou. Bývá to často u žen, které musí být po práci především mámy, dobré manželky a nemají čas se věnovat své psychice. Když jste dlouho v nereflektovaném stresu, něco se děje a vy to neřešíte, problémy se prohlubují. Pocit napětí vám ujídá vnitřní energii, tím vám dochází benzin, energie a postupně se rozhostí stav, kterému říkáme deprese.
* LNA za vámi lidé chodí nejčastěji až v depresích?
V podstatě v různých fázích celého procesu. Někteří za mnou přijdou, když hmatatelnějším způsobem začnou prožívat úzkost a kvůli tomu nespí. Jinak se lidi nejčastěji dostavují v situaci, kdy proces postupuje a najednou dojdou do momentu, kdy už to neudrží a zhroutí se. Někdy tomu taky říkáme syndrom vyhoření. Už prostě není energie jít dál a nároky okolí jsou pořád stejné. Člověku se podlomí kolena a padá dolů. Takoví lidé přicházejí nejčastěji. Ale celkově bych řekl, že jsou dva typy lidí. Jedni si brzy uvědomí, že první nepříjemné příznaky jsou negativními důsledky stresu a chtějí je řešit. Většinou tak lze předejít stavu, kdy se rozvine deprese, panické poruchy a podobně. S tím jde něco dělat, většinou se nedávají ani léky a řeší se to jenom psychoterapií. Druhý typ lidí si říká, ještě vydržím, ještě vydržím. Do nekonečna ale tuhle strunu natahovat nelze. Dříve či později praskne, člověk se zhroutí. U každého se to projeví jinak. Někteří lidé jsou zvyklí hledat chybu hlavně u sebe - obracejí se tedy dovnitř, začnou se obviňovat ze selhání a směřují do deprese. Na druhé straně někteří z celého problému obviní své okolí a jdou do agrese proti němu. Začnou být hodně impulzivní, všechno je hned nastartuje. Nejvíce to pocítí třeba rodina, která najednou vidí, že na jakýkoli drobný podnět její člen nepřiměřeně vylítne. V posledních letech se čím dál tím více objevuje při příjmu pacienta jedna diagnóza, a tou je panická porucha. Je to vlastně situace opakujících se ataků veliké, masivní úzkosti s pestrou škálou tělesných příznaků. Potlačované emoce náhle vyplavou na povrch bez kontroly a logického uspořádání, prostě se shluknou do dominantní úzkosti, strachu a pocitu velikého ohrožení. Objeví se bušení srdce, arytmie, pocit tíhy na hrudi, dušnost, motání hlavy, může se rozostřit vidění, stáhne se hrdlo, brní ruce, žaludek se svírá. Je to strašně nepříjemný stav, kdy má člověk pocit, že je v posledním tažení. Je to tak nepříjemné a děsivé, že si nezřídka člověk zavolá záchranku, ale přitom není ohrožen na životě. Tělo má po vyšetření v naprostém pořádku.
* LN Takže se to plete s infarktem?
Mimochodem, dělal jsem jednou nějaký kurz pro libereckou záchranku a záchranáři říkali, že z celého balíku výjezdů k infarktu a srdečním příhodám je více než polovina k panickým atakům.
* LN V čem se liší ty dva typy lidí, o kterých jste mluvil? Jedni přichází včas, druzí pozdě. Jde o osobnost, nebo přecitlivělost ke své osobě?
Záleží to, přesně jak říkáte, na osobnosti a její výbavě. Lidé jsou zvyklí různým způsobem se vnímat. Jsou takoví, kteří neustále dřou, jedou dopředu. Je vám divné, že vydrží dělat šestnáct hodin denně, u toho pijí kafe, potí se a já nevím, co všechno a vůbec jim to na první pohled nevadí, jako by si vůbec sami sebe nevšímali. Takoví lidé většinou dlouho vydrží být výkonní ve stresu, ale jsou mnohem více ohrožení hranou, kdy se to najednou zlomí a celkové důsledky jsou mnohem horší. A pak je typ lidí, pro které je normální být sami se sebou v přiměřeném kontaktu. Cítí, že jsou unavení nebo že se jim něco nechce a umí přiměřeně odmítnout zakázky, nějak si to srovnat a reagovat na sebe. Lidé se zkrátka jeden od druhého liší ve schopnosti být se sebou samým v přiměřeném vnitřním kontaktu.
* LN Výraz stres se dnes používá, když má člověk hodně práce, která se na něj hrne. Jaký stres pak můžou prožívat lidi, kteří, jak jste říkal na začátku, dělají monotónně u pásu?
Princip toho, že vás něco stresuje, je ten, že se vám často nebo dokonce pravidelně stává, že jakýsi režim nebo struktura nakládání s -časem jsou vám vnuceny zvnějšku. Vy se nějak máte a pak je vám v práci nebo ve vztazích vnuceno, co máte dělat - to je princip stresu. Na lidi, kteří pracují monotónně u pásu, netlačí pestrá mnohost, ale je jim vnuceno přesně ono tempo pásu. Oni se nemůžou ladit jinak, než jak je ladí ten pás. Dlouhodobě se tak dostává do konfliktu vnitřní nárok na osobní stav a potřeby s vnějším a nesmlouvavým nárokem ubíhajícího pásu. Jak se ukazuje, tuto situaci prožívá každý člověk velmi nelibě zvláště v momentě, kdy je pásem na několik hodin znehybněn na jednom místě a neexistuje žádný únikový prostor. Takto strávený čas je pro člověka a jeho přirozenou potřebu alespoň základní tvořivosti nesmírně ubíjející.
* LN Rozumím tomu správně tak, že člověka utlačuje nekreativní práce?
Stereotypní práce vlastně nevyhovuje podstatě člověka.
* LN Pro plno lidí je stres hnací motor - až když jsou pod tlakem, tak se rozjedou a začnou fungovat na sto procent.
Jak v té psychologii pořádně nic neplatí, tak je přece jenom pár zákonů, které mají obecnější platnost. Třeba zákon Yerkes-Dodsonův. Týká se zkoumání závislosti pracovního výkonu na míře stresu. Výsledky v grafickém znázornění jasně ukázaly, že když si na vodorovnou osu grafu dáte narůstající míru stresu a na svislou osu narůstající hodnotu výkonu, výsledný graf má přesnou podobu křivky ve tvaru obráceného U. Při malém nebo nulovém stresu je výkon na nízké úrovni a se stresem se postupně zvyšuje až do určité optimální meze. Když jdete třeba ve škole na zkoušku a chcete podat dobrý výkon, je paradoxně velmi žádoucí, abyste měl trochu trému. Kdo je úplně bez trémy, tedy bez jakéhosi pracovního pohotovostního napětí, neprodá obvykle všechno, co v tu chvíli umí. Optimální míra pracovního stresu je důležitá pro to, aby se člověk ocitl na vrcholu zmíněné U křivky. Ale v momentě, kdy stres a napětí narůstají dál, celá situace se začne lámat a úroveň výkonu začíná klesat. Takže mají pravdu všichni ti, kteří říkají, že potřebují trochu stresu, aby podali výkon a mají pravdu ti, kdo říkají, že když jsou moc stresovaní, tak ten výkon nepodají.
* LN Je plno faktorů, které vyvolávají stres - počasí, změny klimatu, politická situace a nesouhlas s ní. V čem jsou Češi typičtí? Který z faktorů je nejvíc stresuje?
Češi mají jednu přirozenou vlastnost stejně jako lidé všude na světě, a tou je tendence k vzájemnému porovnávání. To je fakt, každý člověk má v sobě tu potřebu porovnávat a poměřovat. Ale lidé se s výsledkem takového poměřování vyrovnávají různě. Češi na mě působí dojmem, že si vzájemně hodně závidí. V podstatě mají nějakou vnitřní tendenci k tomu být naštvaní, napjatí nebo i úzkostní z toho, že se někdo jiný má lépe než oni. A místo toho, aby se sami pokoušeli trochu závodit, dostihnout toho druhého, tak začnou staticky přemýšlet, jak to zařídit, aby někomu úspěšnějšímu „ta koza chcípla“. Krásně to bylo vidět v prezidentském duelu Klaus versus Švejnar při schůzce se senátory. Klaus měl tendenci najít na Švejnarovi co nejvíce negativních věcí, ať mu ta koza chcípne a tím prezidentem nebude.
* LN Může nastat situace, kdy se člověk z práce lidově řečeno zblázní?
Může. Pokud tím zblázněním rozumíte duševní stav, kterému říkáme psychóza - funkce myšlení a vnímání se dostane do krize a člověk začne prožívat něco, co ostatní neznají, má třeba bludy nebo halucinace -, může se to stát. Ale bylo by velkým zjednodušením říct, že za to může pracovní stres. Stres celé věci může spíš jen pomoci u člověka, který k tomu má již nějaké dispozice a je tímto směrem prostě zranitelnější. Ale stává se to.
* LN Jak se takové stavy potom léčí?
Zmíněné psychotické stavy se většinou nejprve léčí na psychiatrickém oddělení a základem se stávají léky. Je důležité stabilizovat stav a pomocí léků a odborného vedení podpořit na dlouhý čas pacienta k návratu do obvyklého a náročnějšího života. Ale u drtivé většiny pacientů nejde o takhle závažnou duševní poruchu. Lidé, kteří v práci vyhoří a zhroutí se na základě obrovské únavy, úzkostí, depresí či nespavosti, obvykle přijdou do ambulantního zařízení a hospitalizovaní bývají spíše v menšině, a to pouze z toho důvodu, že si potřebují pořádně odpočinout a jaksi se oddělit od náročného světa. Potřebují klid, obvykle nějaké léky na úzkost, na spaní nebo nějaké antidepresivum. To je jedna cesta. Druhou cestou pro tyto případy je psychoterapie - člověk pravidelně po nějaký čas dochází ke svému terapeutovi na jednotlivá sezení a pokouší se sám pro sebe zmapovat a porozumět danému stavu věcí. Všímá si souvislostí, vztahů, pečlivě si prohlíží vlastní možnosti a meze. Obvykle během terapie provede nějakou změnu, postupně vysadí podpůrné léky a ta jeho vlastní nalezená změna pak přetrvává dál. Stavy úzkosti a deprese už nejsou potřeba. Přišly, aby upozornily na nutnost změny. Pokud jim vyhovíme, zase odcházejí.
* LN Kdy je dobré říct kolegovi „Hele, Karle, jdi si odpočinout“?
Pokud se projeví negativní příznaky stresu, platí základní pravidlo jako u alkoholiků. Příznaky vidí první okolí. Když se manželce zdá, že moc pijete a vy jste ještě dva roky pořád v pohodě, než se dostanete do léčebny, stejně je to i se stresem. Okolí si všimne první, že něco není v pořádku, že jste udělal nějakou chybu. Začne to reflektovat. A vy sám si můžete promyslet, jestli je pořád výhodné to, co děláte. Je zásada, že nejbližší okolí si první všímá toho, že se děje něco, co vám škodí. Kdykoliv něco vidíte, je dobré to kolegovi říct.
***
Curriculum vitae
VZDĚLÁNÍ A PRAXE 1992-1997: FF UK, jednooborová psychologie s klinickým zaměřením 1995-1996: Dětské krizové centrum Praha-Michle, diagnostika a psychoterapie syndromu CAN 1998-2001: Psychiatrické oddělení a ARO-ambulance chronické bolesti, Nemocnice Liberec, psychodiagnostika a psychoterapie 2000-2001: Terapeutické středisko pro mezilidské vztahy, Liberec, psychoterapie a poradenství 2001-2002: Soukromá psychologická praxe v Liberci, poradenství a diagnostika od května 2001: Středisko komplexní terapie MUDr. Chvály, Liberec, psychoterapie a psychodiagnostika + sebezkušenostní výcvik v daseinsanalýze (500 hodin), teoretické vzdělání (200 hodin), vše v rámci komplexního vzdělání v psychoterapii na 1. lékařské fakultě UK
