* LN Čekala se v lágru amnestie?
Amnestie se trochu čekala. Vězňové si ale dobře pamatovali rok 1955, kdy se také čekala velká amnestie, a nakonec z ní pro většinu politických nic nebylo. Zklamání tehdy vedlo až k několika sebevraždám.
* LN Z čeho jste usuzovali, že k amnestii dojde?
Bachaři začali být ne snad uctivější nebo laskavější, ale spíše opatrnější, nechodili do takových těch záměrných konfliktů, což předtím dělali rádi. Předáci v dolech nám také začali s cigaretami nabízet civilní smlouvy, ale přesně to se dělo i v roce 1955, a pak z toho nic nebylo.
* LN Podle archivních dokumentů byli od počátku roku 1960 mezi vězni určenými k propuštění masově verbováni agenti. Zažil jste něco takového?
Asi čtyři nebo pět měsíců před propuštěním přijeli na lágr estébáci, ale takoví ti mladší a vzdělanější. Do jednoho prázdného baráku si volali vybrané jedince a tam s nimi vedli hovory ve stylu „co byste, kdybyste“. První otázka byla „Co byste dělal, kdybysme vás pustili“. A čekali nějaké odpovědi, z nichž by mohli zjistit, kdo je pro ně použitelný. Ale my jsme si z nich více méně dělali srandu. Slavný letec František Altman, který za války lítal v Anglii s bombardérem, jim na tuhle otázku odpověděl: „No já bych zase asi lítal.“ A ten estébák na to: „No člověče, vy jste se asi zbláznil, my vás přece zavřeli, že jste nám chtěl ulítnout, a vy byste zase chtěl lítat?“ A Altman na to: „Ale pane veliteli, já umím jen lítat, nebo být vězeň.“ No a jiný mu zase říkal, že umí řeči, tak by se asi zase nechal zaměstnat na nějakém velvyslanectví, takže s tímhle si na nás moc nepřišli.
* LN Jak propouštění probíhalo?
Nejprve nás oddělili od těch, na které se amnestie nevztahovala. Byli jsme dobrá parta, a tak bylo velmi zlé dívat se dva dny přes plot na ty kamarády, kteří tam museli zůstat. Z jednoho baráku udělali takový malý obchoďák a v něm prodávaly manželky bachařů. Z ušetřených peněz jsme si mohli něco koupit, třeba rádio nebo šaty. Do poslední chvíle se nám snažili brnkat na nervy. Než nás pustili do autobusu, chtěli po nás podpis, že o věznění nebudeme mluvit. A že kdo to nepodepíše, toho nepustí. Ale prvního, který řekl, že to nepodepíše, stejně pustili, takže pak už toho nechali.
* LN Co bylo při aklimatizaci na svobodu nejtěžší?
Měl jsem výhodu, že jsem byl z kriminálnický rodiny - vězení zažili táta i brácha. Takže návraty z vězení rodina již takzvaně uměla. Když nás přivezli autobusem na Karlák, skočil jsem do dvaadvacítky, jako by těch skoro osm let nebylo, a jel k rodičům na Hradčany. Později se objevily různé kocoviny a zdravotní problémy, nemohl jsem třeba chodit do divadla, protože jsem trpěl chronickým kašlem.
* LN Zažil jste nějaké problémy v interakci s bližními?
Většinu problémů, které naše rodiny řešily, jsme my propuštění za problémy vůbec nepovažovali. Se zkušeností z kriminálu, kde vám šlo často o kejhák, jsme mnohé věci měli za banality. Začal jsem pracovat na stavbě čističky v Troji a i tam mi mnoho problémů, kterými se spolupracovníci zabývali, přišlo zcela zbytečných. Při pohledu na tehdejší společnost jsme si ale dobře uvědomovali, že přestože nás pustili z koncentráků, tak stále žijeme v jakémsi vězení.
* LN Zaregistroval jste kolem sebe nějaké aktivity tajné policie?
Předvolávali si mě k výslechům a vnucovali spolupráci. Ale měl jsem dojem, že jde spíše o jakousi rutinu. Občas se na někoho zeptali, přestože věděli, že jim nic neřeknu. Prostě potřebovali také vykazovat nějakou činnost.
