Vsouvislosti s volbou českého prezidenta a především jejím průběhem se znovu objevily úvahy o zavedení přímé volby hlavy státu. Mnozí v tom vidí přímo patentní řešení, jak v budoucnu omezit různé obstrukce nebo i zákulisní dohody, jež dovoluje parlamentní volba. Jakkoli jsou pochopitelně tyto úvahy a očekávání legitimní, není na škodu podívat se do blízkého zahraničí, kde už občané nějakou dobu volí svého prezidenta přímo.
Formálně nejdelší tradici přímé volby hlavy státu mají v Rakousku. Původně byl i zde, stejně jako u nás, volen prezident oběma komorami parlamentu, Národní radou a Spolkovou radou.
V roce 1929 ovšem byla při rozsáhlé změně ústavy zavedena volba přímá. V té době sílily v Rakousku, podobně jako jinde v Evropě, autoritativní tendence spojené s voláním po silných vůdcích. Změna u postavení rakouského prezidenta nešla tak daleko, že by se původně čistě reprezentativní úřad změnil do podoby, která by se rovnala zavedení prezidentského systému.
Pokračování na straně 10
Dokončení ze strany 1
Výsledný kompromis přesto přinesl značné posílení jeho kompetencí a tím i jeho role v politickém životě země. Prezident dostal například do vínku řadu nových pravomocí, jako třeba možnost odvolat bez udání důvodu vládu, rozpustit parlament, případně za určitých okolností rozpustit i parlamenty jednotlivých spolkových zemí.
Když pak Rakousko po druhé světové válce obnovilo svou státnost, převzalo znovu ústavu z roku 1929, a to včetně všelidového hlasování o hlavě státu. Zřejmě pouze výjimečnost situace bezprostředně po skončení války bránila tomu, že první přímé volby hlavy státu se nekonaly ještě v roce 1945, nýbrž až o šest let později.
Bez stran a peněz to nejde
Podíváme-li se, kdo se v Rakousku od roku 1951 ucházel jako prezidentský kandidát o přízeň voličů, dospějeme možná k překvapivému zjištění. Zatímco v českém prostředí existuje určitá představa, že přímá volba zvyšuje šance kandidátů ne(nad-)stranických, v Rakousku se naopak o nejvyšší funkci v zemi ucházeli vždy kandidáti výrazně straničtí. A pokud se náhodou objevil nějaký nestraník, jako třeba v roce 1974 Rudolf Kirchschläger, ukázalo se, že ani sebeuznávanější osobnost se neobejde bez podpory některé z hlavních stran v zemi. V Rakousku dodnes velmi populárního nestraníka Kirchschlägera, který byl okolo roku 1968 velvyslancem v Praze a později ministrem zahraničí, navrhli a v kampani podporovali sociální demokraté kancléře Bruna Kreiského. Rakouský příklad ukazuje, že role stran je nezastupitelná i z jiného důvodu. Strany totiž disponují po celé zemi rozvětvenou organizační strukturou, čímž dávají svým kandidátům oproti nestraníkům výrazný náskok. Takovou zkušenost získal například stavební podnikatel Richard Lugner, který se ucházel jako nezávislý kandidát o prezidentský úřad v roce 1998 a spoléhal se na to, že díky jeho neustálé přítomnosti ve společenských rubrikách časopisů a televizních stanic ho v Rakousku zná každý. O to větší bylo jeho zklamání, když získal ve volbách jen necelých deset procent hlasů. V poslední době sice i v Rakousku zdomácněl trend zapojovat do velkých volebních kampaní dobrovolníky, jenž přišel do Evropy ze Spojených států, ovšem i je musí někdo organizovat a vést. Další problém, s kterým bychom byli při přímé volbě prezidenta konfrontováni i my, by byla otázka financování kampaně. Že se jedná o značně nákladnou záležitost, ukazuje právě pohled do sousedního Rakouska. Tam totiž nemají kandidáti ucházející se o nejvyšší úřad v zemi na rozdíl od praxe známé z parlamentních voleb nárok na částečnou kompenzaci nákladů vynaložených na volební kampaň. Jsou proto odkázáni buď na finance od politických stran anebo od různých solventních zájmových sdružení (například Rakouského svazu průmyslníků). Že se i v tomto případě otevírá prostor pro aktivity, jež nemusejí být vnímány veřejností kladně, je nabíledni.
Jiný způsob, jiné pravomoci
I my jsme koneckonců byli při letošní nepřímé volbě prezidenta v Česku konfrontováni s úvahami o tom, jakou ekonomickou nebo finanční skupinu jeden z kandidátů na nejvyšší úřad v zemi zastupuje nebo nezastupuje. Je proto víc než pravděpodobné, že v případě přímé volby hlavy státu by otázky související s finančním pozadím toho kterého kandidáta hrály v Česku možná klíčovou roli. V posledních dnech tak často opakovaná výtka, že při prezidentské volbě se „kupčí s hlasy“, by byla velmi rychle vystřídána výtkou, že „vyhrát může jen ten, kdo má nejvíce peněz“. To nejdůležitější v souvislosti s případnou přímou prezidentskou volbou v Česku ale uvádím na závěr a i zde může situace v Rakousku ukázat jistý směr. Debatu o přímé volbě hlavy státu nelze vést odděleně od diskuse, jakou roli má takto zvolený prezident hrát v ústavním systému země. VRakousku se za posledních víc než padesát let ustálila praxe, že ačkoli má hlava státu podle ústavy rozsáhlé možnosti, jak zasáhnout do politického života země, žádný z dosavadních prezidentů svých kompetencí nikdy plně nevyužil. Spoléhat se ovšem na to, že přímo zvolený český prezident by byl ve vztahu k vládě nebo parlamentu podobně zdrženlivý, se jeví už teď jako nereálné.
O autorovi| Robert Schuster, šéfredaktor Mezinárodní politiky
