Středa 3. června 2020svátek má Tamara 10 °C přeháňky až bouřky Předplatné LN
Lidovky.cz > Zprávy > Domov

I tragédie mají svůj humorný podtext, říká Frank Reiss. Muže paradoxů v Terezíně osvobodila Rudá armáda

Frank Reiss jako malý prošel několika koncentračními tábory. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Frank Reiss jako malý prošel několika koncentračními tábory. | foto:  Dan Materna, MAFRA

Pozoruhodný život plný paradoxů. I tak by se dal popsat příběh Franka Reisse (85), někdejšího Havlova zahraničního poradce, který jako židovské dítě prošel několika koncentračními tábory.

V rozhovoru pro server Lidovky.cz vzpomíná na osvobození Terezína 8. května 1945. A mimo jiné dodává: „Je zajímavé, že i v současném svobodném světě člověk musí konformovat k tomu, co je politicky žádoucí. Myslet si, že se jedním politickým převratem všechno v lidech změní, je hloupost.“

Lidovky.cz: Zaujal mě hned začátek vašeho příběhu, kdy vás jako pětiletého kluka opustila maminka a přidala se ve Vídni k protinacistickému odboji.
Ani přesně nevím, jak zahynula. Jenom si myslím, že odhalili celou tu polskou skupinu, která pašovala lidi do bezpečí na Západ, a dostala se někam do Baltských republik, kde bylo tolik lidí zavražděno v průběhu druhé světové války.

Lidovky.cz: Později jste v korespondenci mezi vašimi rodiči našel dopis, v němž matka psala, že si není jistá, jestli stojí za to obětovat se pro jedno dítě. Dá se s něčím takovým vyrovnat?
To je snad ta nejbolestivější vzpomínka na celou tu dobu. Protože můj otec byl se mnou na Slovensku v Piešťanech, poté co jsme utekli z Berlína přes Vídeň, a čekali jsme na doklady k vycestování do Ameriky. Papíry byly buď pro nás všechny, nebo pro nikoho. A matka to odmítla, protože už byla zapojená v tom podzemním hnutí. Otec říkal: „Proboha pojď, v Americe se budeš moci rozvést, když budeš chtít. Ale musíme zachránit dítě.“ A tehdy přišla ta odpověď. „Nejsem si jistá, jestli má smysl obětovat svůj život pro jedno dítě.“

Lidovky.cz: Uměl jste jejímu jednání s odstupem času porozumět
Ne. Člověk by se rád některých lidí na určité věci zeptal. Mezi nimi by byl zcela jistě Ježíš Kristus a moje máma. Protože to je k nepochopení. Zaplatila životem ona, můj otec i příbuzenstvo. Nemůžu říct, že bych jí odpustil, spíše je to lítost. Je mi jí líto. Lidé někdy dělají hrozné věci. Člověk by pak musel vědět – byl jsem chtěné dítě, nebo to byla náhoda? Měla asi jiné plány se životem.

Lidovky.cz: Jak vám to otec tehdy vysvětlil?
Nemám ponětí. Byl zoufalý, nemohl na Slovensku najít práci a asi doufal, že se odtud budeme moci dostat. Jednoho dne mě nechal u cizí rodiny. Mám jen doma zarámovaný pohled, který propašoval z vlaku do pracovního tábora. Na něm píše, že jede do tábora Nováky, což byl sběrný tábor, a že tam bude pracovat. To psal v dubnu 1942. V srpnu umřel v koncentráku Majdánek. Moje manželka říká, že to zkrátka vzdal. Nemohl nevědět, co se v koncentrácích děje.  

FRANK REISS (85)

  • Narodil se v dubnu 1935 v Berlíně do bohaté židovské rodiny, která emigrovala do Československa
  • Oba rodiče za války zahynuli, sám přežil díky opatrovníkům, i když se nevyhnul deportaci do Terezína
  • V roce 1968 odešel z Československa a v 70. letech pracoval v USA v organizaci na pomoc židovským uprchlíkům HIAS
  • V 80. letech přešel do nadace Ronalda Laudera, kde jako její viceprezident působil i v době kolapsu východního bloku
  • Tehdy se seznámil se Zdeňkem Tomanem, někdejším šéfem československé zahraniční rozvědky, a snažil se mu najít syna. Frank Reiss je autorem námětu k filmu Toman
  • V roce 1990 se stal zahraničním poradcem prezidenta Václava Havla
  • Nyní žije v Praze se svojí ženou Radkou, jeho tři synové žijí v USA
  • O jeho životě vyšla kniha Potíže s hrdiny 

Lidovky.cz: Nechal vás u židovské rodiny, která měla být ušetřena deportace. Máte na tu dobu ještě další vzpomínky?
Spíše útržky. Přežil jsem, když nás chytli v lesích na Slovensku a dostal jsem se jako malý kluk do vězení v Nitře. Velitel věznice byl „esesák“, který mi zachránil život. V tu dobu už jsem byl s člověkem, který se o mě měl starat. Židovským zubařem, který se jmenoval Simon Polák, a jeho ženou. Ten velitel mu říká: „Tady kdysi bylo několik židovských zubařů, ti už jsou pryč, přineseme celou ordinaci. Ty nám tady uděláš zuby a já tě tady budu držet kvůli tomu dítěti. Když tě pošlu dál, tak z Nitry z vězení půjdete přímo do koncentráku Sereď na Slovensku a ze Seredi do Osvětimi.“ Ukázal na mě a dodal: „A to dítě půjde rovnou přes komín.“ To byl jejich popis toho, co se děje. Takže Polákovi řekl, že ho tam bude držet tak dlouho, jak bude možné.

Lidovky.cz: V knize Potíže s hrdiny popisujete i zážitek, kdy jste byli chyceni v lese Hlinkovou gardou a nuceni si vykopat vlastní hroby. Utkvěl mi v hlavě popis dialogu, kdy vám v tu chvíli jedna z žen říká, abyste si nazul boty.
Hledali celou rodinu Polákových, s nimiž jsem se v lesní chatce schovával. Byli jsme tam dvě děti, dva muži a dvě ženy. Hlinkova garda nás našla a vyhazovali všechny věci ven z okna. Mužům pak nařídili kopat hrob. Nechci moc nakládat na muže, že jsou zbabělejší než ženy, ale pravděpodobně jsou. Protože muži začali ječet a brečet. A právě jedna z žen mi řekla: „Běž si vzít boty“. A já jsem nechápal, k čemu, když nás chtěli zastřelit. Gardisti však rozhodli, že nás musí vzít do Nitry, protože si mysleli, že víme, kde se ukrývají partyzáni. Ale boty byly vždy můj problém. Když jsem se z Nitry pak dostal do tábora Sereď a neměl jsem boty – už byl podzim a chladno – hledal jsem alespoň nějaké hadry. Dostal jsem se až k perimetru koncentráku a tam mě chytil člověk, který za jiných poměrů patřil k židovské komunitě. A zmlátil mě, co tam pohledávám.

Lidovky.cz: To jsou zvláštní paradoxy.
Ano. Esesák mi zachránil život, protože jsem se díky tomu dostal do Terezína až v lednu 1945, kdy už neodjížděly transporty do Osvětimi. Co to znamená, že byli příslušníci SS hodní? Ne. Co to znamená, že druhý muž, který býval Žid, mě zmlátil? Vždycky mě v životě zajímalo to, že lidé mají rádi, když je něco černé a bílé. A když jsou mezi tím odstíny, nedovedou s tím pracovat. Svět ale není černobílý.

Frank Reiss, který jako dítě prošel několika koncentračními tábory včetně...
Frank Reiss, který jako dítě prošel několika koncentračními tábory včetně...

Lidovky.cz: Kolik vám bylo let, když jste se dostal ze Seredi do Terezína?
Strávil jsem tam přelom devátého a desátého roku, pak tábor osvobodila Rudá armáda. V táboře ale vypukla tyfová epidemie, takže jsme tam museli zůstat ještě několik měsíců. Tam jsem dospěl, měl jsem tam kamaráda Petera Rivala, pozdějšího známého slovenského žurnalistu, který umřel asi před dvěma lety. Kradli jsme jídlo, když někteří přivezli třeba sklenice džemu nebo něco podobného, v noci jsme se dali na lov, protože na tom záviselo naše přežití.

Byl jsem velmi podnikavé dítě, a tak jsem si našel práci u samosprávy židovského ghetta. Dávali lidi do transportu a určovali, kdo půjde v dalším. Když někdo umřel, tak rozhodovali, co s tělem. Terezín neměl plynovou komoru, ale měl krematorium.

V Německu o mnoho let později vyšel zákon, že když si někdo tehdy sám našel práci, měl nárok na takzvanou ghetto penzi. Já jsem se přihlásil a nějací moudří Němci mi odepsali, že je nemyslitelné, aby desetiletý kluk pracoval. Tak jsem jim poslal dopis s otázkou, na které planetě tito bohulibí pánové žijí. Protože ve světe dnes pracuje několik milionů dětí od pěti let nahoru. Odmítli mi to i podruhé, tak jsme jeli s manželkou do Hamburku před soud. Protože když se blížil konec války, vyšel v Terezíně a jiných koncentrácích příkaz, že každý starší deseti let musí pracovat. Zákon to pak bral tak, že když dítě muselo pracovat, tak mu nenáleží tato ghetto penze, protože si to nenašel sám, ale byl na to určen. Jenomže mně bylo deset až v dubnu 1945. Nikdy nezapomenu, jak se soudkyně styděla, že musí rozhodovat o takovéto banalitě. Nakonec mi určili penzi, kterou dodnes dostávám. Je to asi 30 euro (cca 800 korun) měsíčně.

Lidovky.cz: Pamatujete si na den, kdy Terezín osvobodili Rusové?
Slyšeli jsme tehdy dělostřelecké rány. Nás děti nahnali do sklepa a když jsme pak vyšly, tak už byli ruští vojáci všude. Terezín byl osvobozen Rusy po dohodě s americkou armádou. Eisenhower se dostal někam k Plzni a dohoda byla, že na Berlín potáhnou Rusové a cesta vedla i přes Terezín. Tyfová epidemie už působila. Pamatuji si tu obrovskou práci, kterou měli ruští vojenští lékaři. Protože lidé umírali jak mouchy. V Terezíně nebylo co jíst a podléhali hlavně tyfové epidemii.

Lidovky.cz: Jaké se v lidech zrcadlilo rozpoložení?
Byl to mix všeho. Za prvé zakrátko bylo oznámeno, že po 8. květnu, kdy skončila válka, nikdo neopustí Terezín kvůli skvrnitému tyfu. Všichni věděli, že přijíždějí lidé z jiných koncentráků a vrací se, každý hledal příbuzné a my jsme nemohli ven. Pustili nás až v červnu nebo v červenci. Poláková tam byla se mnou, ale byla na mě hrozná. Pořád mi dávala najevo, že chtěla být s mým otcem a místo toho jí zůstal cizí parchant. Vrátili jsme se zpátky na Slovensko do Bratislavy, pak se dozvěděli, že Polák, hlava rodiny, přežil koncentrák Sachsenhausen. Žil jsem s nimi asi do svých patnácti let.

Frank Reiss, který jako dítě prošel několika koncentračními tábory včetně...


Když já jsem byl v Terezíně, tys byl hostem Adolfa Hitlera

Lidovky.cz: Zajímá mě ještě jeden paradox. Vaším celoživotním nejlepším kamarádem byl Roman Mach, syn Alexandra Macha, ministra vnitra Slovenského státu a velitele Hlinkovy gardy, která poslala desítky tisíc Židů na smrt do koncentračního tábora.
V dokumentu o mně a Romanu Machovi je jedna scéna, kde stojíme nad hrobem jeho otce Šaňa Macha v Bratislavě na hřbitově. Říkal jsem tam, že tento člověk by byl další kandidát na rozhovor. A Roman mi odpověděl: „Můj otec by si s tebou o tom velice rád popovídal, tím si jsem jistý.“ Protože on zjistil něco podobného jako plukovník Paul Tibbets, když shodil na Hirošimu atomovou bombu a viděl, co se děje. Kalkulace už tehdy byly, že bude kolem 70 tisíc mrtvých. V tu chvíli říkal: „My God, what have I done? (Panebože, co jsem to udělal?)“ Říkal jsem Romanovi, že kdyby jeho otec měl možnost se na to podívat jako na stříbrném podnosu, kdy dal mezi březnem a červnem 70 tisíc židů Hitlerovi, který je poslal do plynu, tak by si asi říkal jako plukovník Tibbets: My God, what have I done?

Lidovky.cz: Kdy jste se s Romanem Machem začali kamarádit?
Bylo mi dvanáct. Vrátil jsem se z Terezína, dostal jsem se do Piešťan s Polákovými, kteří se o mě měli starat. Sedím ve třídě a ředitel přivede kluka v mém věku a povídá: „Tady si sedni vedle, tady máš volné místo.“ Roman si sedne vedle mě a já začnu koktat: „Nejsi náhodou…?“ A on povídá: „Jo, jsem Roman Mach, můj otec je Šaňo Mach.“

Lidovky.cz: Jak jste na to reagoval? Ve dvanácti letech už jste přeci musel trochu znát souvislosti.
Jedno jsem asi věděl: kdo je zodpovědný za koho. Nikdy jsem ho ale nechtěl brát tak, jako vezmete kočku, když se vám vyčůrá na koberec a vymácháte jí v tom čumák. Nikdy jsem nechtěl, aby se ocitl v situaci, kdy by se musel cítit špatně, že je synem Alexandra Macha.

Mohl svého otce vidět ve vězení jednou za rok na dvacet minut, byl odsouzený na 30 let. Nebyl nakonec mezi těmi, co měli být popraveni, protože jej Husák zachránil tím, že změnil zákon. Jednou jsme se s Romanem bavili a on mi povídal: „Včera jsme měli návštěvu otce v Leopoldově. A dostal jsem od něj facku.“ On tě vidí jednou za rok a dá ti facku? Divil jsem se. A Roman pokračoval: „Chtěl jsem ho potěšit, tak jsem začal zpívat písničku. Do Prešova ide vlak, sedí na ňom Šaňo Mach. Všetci Židia utěkajú, majú veľký strach. A otec mi dal jednu zleva, jednu zprava. Řekl mi: Už nikdy víc.“ Tu písničku znal tehdy každý správný Slovák a každý se Šaňa Macha bál. Vždyť o něm napsal i Goebbles ve svých pamětech: Mach je velmi chytrý a schopný člověk.

Lidovky.cz: Jak se s tím jeho syn Roman Mach vyrovnával?
Ptal jsem se ho, jestli to otci vyčítá. Říkal mi: „Ty ses zbláznil, vždyť je to můj otec. Já nejsem jeho soudce, jsem jeho syn.“ Nedávno jsem za Romanem byl v Bratislavě, kde žije. Jen jediné mu vyčítám. Povídám mu: „Když já jsem byl v Terezíně, ty jsi byl v Berchtesgadenu hostem Adolfa Hitlera a učil ses tam lyžovat!“ Všechno, i tragédie, mají svůj humorný podtext.

My jsme měli s Romanem jednu výhodu. Já jsem už byl v té době, kdy jsme se seznámili, závodní plavec a Roman, ten starý ‚cocker‘ (rozmazlenec), do dnešního dne závodí na lyžích se svými vrstevníky. Takže jsme byli sportovci. A za druhé, my dva jsme byli na gymnáziu premianti. A když přišel Vítězný únor, tak jsme byli oba zvaní na učitelské konference - to bývaly super tajné schůzky - jako dva zástupci z lidu. A pak další věc byla ta, že Romanova máma poté, co šel Šaňo do Leopoldova na 30 let, zápasila s tím, jak živit pět dětí. A já, protože jsem už závodně plaval, bych snědl cokoliv. Rodina zubaře Poláka, co se o mě měla starat, mi nedávala pořádně najíst. Tak jsem chodil k Romanově matce a ta mě z toho mála, co měla, krmila.

Lidovky.cz: Napadá mě, jestli byste s ním navázal společnou řeč, kdybyste se seznámili až v dospělosti, třeba o třicet let později.
Naprosto. Kdybych se potkal s někým, kdo zatlačil mého otce do plynové komory, tak bych nemohl být tak velkorysý. Ale jinak: Jsem jako každý správný člověk docela egoistický, takže naštvat se na někoho a nést v sobě zlobu by pro mě znamenalo, že se na mě vykašle a já budu jediná oběť. To nechci.

Lidovky.cz: Studoval jste v Bratislavě a v Praze práva, založil rodinu a v roce 1968 emigroval. Do USA jste se tak nakonec dostal, ačkoliv skoro o 30 let později. Co pro vás znamená svoboda?
Je zajímavé, že i v současném svobodném světě člověk musí konformovat k tomu, co je politicky žádoucí. Mnoho věcí se odvíjí od politického konformismu. Samozřejmě, že člověka nevyhodí z práce, když řekne kupříkladu, že Brežněv je idiot. Ale je mnoho věcí, které se nemůžou. Lidé jsou lidé a v tomto smyslu se velice málo změnilo. Vždy jsem byl advokátem toho, že svoboda nám dává možnost, abychom v našich myšlenkách, našich odsudcích využívali faktu, že se za to nevěší. Že je to něco vítaného. Často jsme o tom diskutovali i s Václavem Havlem, když si mě po revoluci přizval jako zahraničního poradce. Víte, když za komunismu vešel člověk do obchodu, měl asi 15 položek. Teď jich má supermarket až dvacet tisíc. To se změnilo a to je fajn.

Ale jinak, to myšlení je stále tam, kde bylo v době, kterou jsem tedy upřímně nenáviděl. Rodiče jsem neměl, na univerzitu mě přijali, dostudoval jsem, pracoval jsem ve své právnické profesi. Vždycky se na mě dívali jako na válečného sirotka. Nějaký nátlak jsem nepociťoval. Ale vždycky mě štvalo, že když člověk dostal do rukou literaturu, která se nelíbila, zabavili ji. Když bylo lidem dovoleno jít do Vídně nebo do Německa a vraceli se a měli Time magazine nebo Newsweek, na hranicích se neptali, jakou mají čokoládu nebo kávu, ale to první, co je zajímalo, bylo: co tam máš za čtení. A to okamžitě zabavili. Mě na minulém režimu osobně vadila hmatatelná nesvoboda. Nikdo mě sice nezavřel, komunismus si mě moc nevšímal, ale toto byl můj koncept nesvobody.

Lidovky.cz: Nacismus, fašismus, komunismus - to jsou patologické jevy společnosti. Dnes máme svobodnou demokracii, byť může být vratká. Vyjdete-li z vaší zkušenosti, umíte zhodnotit, jestli jsou tyto rysy v nás lidech, ve společnosti stále přítomny?
Praha má jeden a půl milionu obyvatel, z toho, řekněme, milion dospělých lidí. Troufal bych si říci, že kdyby přišla správná osoba a rekrutovala by, netrvalo by dlouho – kdyby to bylo technicky možné – a dosáhla by toho, že si kolem sebe vytvoří přesně takovou skupinu, která podle současných zákonů již možná není. Myslet si, že jedním politickým převratem se v lidech vše změní, je hloupost.

Dám vám příklad. Já jsem kulturně Žid. Manželka, blondýnka, nemá s židovstvím nic společného, ale chtěla nosit takovou malou Davidovu hvězdu. Stalo se jí tady v Praze před čtyřmi lety, že nastupovala do tramvaje a někdo ji zatahal za rukáv a řekl jí: ‚Ty Židovko, na tebe Hitler zapomněl.‘ Když jedeme do Berlína, ze všeho nejdřív nechává žena hvězdu doma.

Virus se mění pod rukama. Přírodní izoláty se tak nechovají, vysvětluje Peková

Molekulární bioložka a genetička Soňa Peková. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Do povědomí širší veřejnosti se molekulární bioložka a viroložka Soňa Peková z laboratoře Tilia dostala pro své neshody...

Xaver: Klobouk dolů před Klausem. V ČRo zůstávám, spory s ČT házím do jímky

Novinář Luboš Xaver Veselý | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Ve středu ho poslanci zvolili do Rady České televize. Přesto, že spolu s ním byli zvoleni i Hana Lipovská a Pavel...

Prezidentova nemoc. Neuropatie je tichá epidemie moderní doby, říká lékař

Radim Mazanec z Neuromuskulárního centra Neurologické kliniky ve Fakultní... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy

Premium Brnění nohou, mravenčení, vrávoravá chůze, zakopávání a pády, ale i krutá bolest chodidel. To je hrubý výčet příznaků...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!