Naše rakety jsou připraveny k odpálení kamkoliv a kdykoliv, rychle a přesně, vzkázal světu Írán při posledním testu své balistické rakety Šaháb-3. Nyní toto varování doplnila další událost. Minulý týden Írán spustil jadernou elektrárnu. Podle zahraničních i našich expertů může sloužit jako zástěrka k získávání štěpného materiálu na výrobu atomové bomby (více text Jaderný program budí obavy).
Íránská státní televize uvedla, že Šaháb-3 dokáže zasáhnout cíl vzdálený až 2100 kilometrů. Pokud je to pravda, mohl by Írán ohrozit v Evropě Rumunsko a další balkánské země. Ale máme tomuto tvrzení věřit?
Přípravy na start zachytí družice „Údaje o maximálním doletu se liší, z uveřejněných pokusů se dá odhadnout mezi 1800 až 2500 kilometry. Ovšem nejde jen o to, něco a někam vypustit, ale také zasáhnout cíl,“ říká expert na kosmonautiku Antonín Vítek z Akademie věd České republiky.
Přesnost zásahu závisí především na možnosti závěrečného manévrování a to není jednoduchá záležitost. Jde o podstatně složitější technické řešení, než postavit raketu s uvedeným doletem.
„Moderní hlavice mají střední odchylku zásahu v okruhu sto metrů, toho Šaháb rozhodně není schopen,“ zdůrazňuje Vítek. Útočící strana totiž málokdy zná momentální vlastnosti atmosféry několik desítek kilometrů nad cílem. Přitom jakákoliv odchylka v teplotě a hustotě vzduchu a do jisté míry i větru způsobí zakřivení dráhy projektilu. Moderní systémy jsou proto samonaváděcí, počítač v raketě dostane souřadnice cíle a elektronický mozek neustále propočítává směr letu a koriguje chyby způsobené atmosférou.
To ale předpokládá komunikaci s naváděcími satelity. Pokud by nastala krize a hrozily útoky z Íránu, Spojené státy zcela jistě zakódují celosvětový navigační systém GPS. Vystřelená raketa tak ztratí možnost opravovat dráhu před cílem a přesnost zásahu se bude pohybovat v toleranci dva až tři kilometry.
A kdyby Írán vyslal raketu zcela nečekaně, stačili by Američané zakódovat GPS? Při doletu dva tisíce kilometrů zasáhne projektil cíl přibližně za šest sedm minut. Start rakety by se pomocí satelitů umístěných ve vesmíru zjistil okamžitě, ale pak musí lidé vyhodnotit data a určit, kam raketa míří. To je možné přibližně až po dvou minutách během navádění na oběžnou dráhu. „Na vypnutí GPS by tedy zbývalo pět minut, těžko říct, jestli by to stihli, ale spíše ano,“ říká Vítek.
Zároveň předpokládá, že pokud by se schylovalo ke krizi s Íránem, je vystřelení rakety otázkou týdne až měsíců. Přípravy na start lze zjistit předem z družicových snímků. Navíc by na kosmodrom poblíž města Seman ležícího nedaleko Kaspického moře docela dobře viděli Rusové díky radarům na hranicích jedné ze zakavkazských republik. „Írán nyní nemůže bezprostředně ohrozit Evropu. Ani Rumunsko není vystaveno nebezpečí, že by jej zasáhla raketa,“ zdůrazňuje Vítek. Jedna atomovka na úder nestačí Zajímavý postřeh uvedl český odborník k prohlášení náčelníka náčelníků americké armády. Ten minulý týden uvedl, že podle jejich odhadů má Írán štěpný materiál na výrobu jedné atomové bomby.
Zkonstruovat pumu je dnes už rutinní záležitost. Jenže vypustit atomovku bez zkoušek, které ověří, zda systém skutečně funguje? To považuje český odborník za dost riskantní: „Samozřejmě můžou zkusit a poslat atomovou bombu na cíl bez testů, ale jestli to skutečně udělají, vědí jenom Íránci.“
„Jaderný úder zatím podle mě nepřichází v úvahu, protože by museli mít větší množství bomb na testování,“ říká Antonín Vítek. Zároveň by testy prozradily, že Íránci už disponují jadernou zbraní, což by ve světě jistě vyvolalo silnou reakci.
Pokud by tedy Íránci riskli nějaký konflikt, tak jedině úderem konvenčních hlavic s běžnou výbušninou. Podle Vítka unese Šaháb-3 na vzdálenost 1800 km maximálně jednu tunu trhaviny. Zní to cynicky, ale ve srovnání s vyspělými hlavicemi by takový útok nenadělal příliš velkou škodu. Navíc nepřesnost zásahu s tolerancí dvou tří kilometrů představuje velmi malou šanci, že hlavice zničí něco důležitého.
A pokud by Írán udeřil na Izrael, je pravděpodobné, že se dočká neskonale silnější odvety. Všeobecně se předpokládá, že židovský stát má jaderné pumy.
Pokračování na straně 26
Dokončení ze strany 25
Cílem jeho bombardérů by se pravděpodobně stal Teherán, protože íránská raketová základna je mnohem dál od hlavního města a izraelská letadla by asi neriskovala tak dlouhý pobyt nad územím nepřítele. „Při porovnání těchto technických parametrů si troufám říct, že pokud nejsou Íránci připraveni na hromadnou sebevraždu, zůstanou jejich výhrůžky vůči Izraeli na úrovni propagandistických prohlášení,“ říká český expert.
Pravděpodobně zbývá ještě pět let Kdy by tedy mohl Evropě hrozit útok z Íránu? Záleží na doletu raket. A ten závisí na jejich hmotnosti. Váhu lze snížit využitím titanu pro stavbu trupu. To ovšem předpokládá speciální znalosti a technologie při zpracování tohoto lehkého a přitom pevného kovu. Použití titanu by prodloužilo dolet maximálně o 200 až 250 kilometrů. „Ovšem pokud se konstrukce nepovede, hrozí větší poruchovost trupu, než když vsadíte na těžší ocel,“ poznamenává Antonín Vítek.
Ještě více než na hmotnosti závisí dolet na tzv. specifickém impulzu motoru. Jednodušeji řečeno, jak silný tah se vytvoří spálením jednoho kilogramu pohonných látek.
Když hoří palivo, vznikne určité množství tepelné energie, ta se přemění na kinetickou v podobě vytékajících plynů a vzniká tah, který zvedá raketu z odpalovací rampy. Čím lépe se přemění tepelná energie na kinetickou, tím je větší tah při spotřebě menšího množství paliva. Díky tomu se dosáhne větší rychlost při startu a poté i delšího doletu.
Zlepšovat specifický impulz motoru předpokládá vysokou teplotu a tlak v komoře, kde hoří palivo, což vyžaduje speciální materiály odolné vůči žáru a tlaku. Ale hlavně se musí do komory napěchovat co nejvíce paliva, což obstarává turbočerpadlo. Tato součást je mechanicky velice namáhaná, proto opět výborné materiály na lopatky, hřídele, ložiska…
Vyladěním motoru vzroste dolet o dalších 200 až 250 kilometrů. Takže dohromady s titanovou konstrukcí je to přibližně pět set kilometrů. Celkem by tedy mohl hodně modernizovaný šahab dosáhnout vzdálenosti 2600 kilometrů.
Pro zásah střední Evropy je však nutné přidat dalších téměř tisíc kilometrů. To je už záležitostí nové generace balistických raket a nejméně pětiletého vývoje, tedy pokud je dostatek peněz, odborníků a vyspělé techniky. Lidé se dají koupit, ale technologie může Íráncům prodat nebo nechat okopírovat jedině Severní Korea. Ta se podle tvrzení svých představitelů už připravuje na zkoušky mezikontinentální rakety s doletem až 6000 kilometrů.
Ovšem zatím nebyl zaznamenán ani jeden úspěšný pokus.
***
A Íránské balistické rakety
řady Šaháb
ve vývoji ve vývoji
Šaháb-1 Šaháb-2 Šaháb-3 Šaháb-3B Šaháb-4 Šaháb-5
délka (m) 11,25 12,3 15,9 16,1 26,5 33,0
průměr (m) 0,88 0,88 1,3 1,3 1,3 2,2
hmotnost (t) 5,9 6,4 16-18 17-18 21-25 64-72
hlavice (kg) 985 700-800 760-1200 500-700 600-1200 750-1200
dolet (km) 285-330 500-700 1300-1600 1700-2500 1800-3000 3500-6000
Írán vyvíjí rakety, a možná i atomovou bombu
Rakety Šaháb, kterými se nyní Írán snaží ohromit svět, jsou zdokonalené typy bývalých sovětských a současných severokorejských nosičů. Mohou ohrozit Izrael, ale přesnost zásahu se podle českého odborníka pohybuje okolo dvou až tří kilometrů. Šahab může být nebezpečný, jen kdyby nesl atomovou nálož. Američtí experti odhadují, že jednu atomovku už Íránci mají k dispozici.
Otazníky nad jadernou elektrárnou
Írán nedávno oznámil zahájení provozu v jaderné elektrárně Búšehr. Její reaktor chladí lehká voda, je proto podezřelé, že Írán zároveň vyrábí těžkou vodu, kterou v Búšehru nelze uplatnit. Podivná je i snaha obohacovat uran, protože tento proces je velice nákladný a pro potřeby jedné země je nerentabilní. Rusko přitom nabízelo, že Íránu dodá jak obohacený uran, tak jaderné palivo pro elektrárnu.
O autorovi| Josef Matyáš, redaktor LN
