Pozlobení Irové vyrazili do ulic. Na rozdíl od Řeků ale nepálí vlajky Evropské unie ani nesprejují na zdi hesla „MMF, táhni domů“. Jsou rozčíleni na své politiky za to, že je dovedli až k ponižující ztrátě suverenity.
Prožívat prudký pád životní úrovně, vysokou nezaměstnanost, pokořující ztrátu suverenity, srovnávání s Řeky a nevidět před sebou naději na zlepšení je traumatizující kombinace. Irští politici v EU nikdy příliš nehájili vlastní zájmy. Byli vděční, že se jako chudá agrární země dostali do klubu. Vstup do eurozóny vnímali jako symbol završující nezávislost na Londýnu. V Dublinu se nikdy moc nedebatovalo, co společná měna udělá s ekonomikou a společností. Země byla přitom už při startu eura rozjetá v dvouciferném hospodářském růstu a bylo zřejmé, že se v ničem nepodobá v té době stagnujícímu Německu, podle jehož potřeb se z Frankfurtu bude společná měna řídit. Podobné zaslepení symbolikou bylo donedávna vidět i na Slovensku. Euro bylo stvrzením konce postmečiarismu. I u nás se ještě, když jsme o jeho přijetí vážně debatovali, vnímalo hlavně jako výraz modernity, otevřenosti a západnosti.
Za vytěsnění věcnosti teď Dublin platí. Záchrana uvnitř eurozóny bude bolavější, než by byla mimo ni. Včera představený úsporný balíček si Irové sepsali sami, zjevně se ale jeho konstrukcí chtěli zavděčit Němcům a Francouzům. Na poměry úsporných kúr běžně ordinovaných MMF je víc zaměřen na zvyšování daní z příjmů. Vláda raději preventivně zvedla všechny ostatní daně, aby se vyhnula vzestupu daní pro firmy, do čehož ji Berlín a Paříž tvrdě tlačily.
V ekonomické historii se bohužel nenajde příklad, kdy by se nějaká země rychle probrala z krize irského typu bez devalvace a se zvýšením daní.
