Na právě proběhlém summitu, který se v březnu vždy výhradně věnuje ekonomickým záležitostem Evropské unie, byl přijat komplexní soubor opatření, která mají být adekvátní reakcí na současnou ekonomickou krizi. V oficiálních závěrech summitu se tak můžeme dočíst o provádění tzv. evropského semestru, o nutnosti provádět strukturální reformy podle strategie Evropa 2020, o posílení správy ekonomických záležitostí v podobě šesti legislativních návrhů Evropské komise, o posílení mechanismů stability pro eurozónu a o Paktu pro euro plus. Jedná se tedy o významné, vzájemně provázané body současné evropské agendy, o kterých nejenže česká vláda vůbec nehovoří, a už vůbec se o nich nevede debata na plénu Poslanecké sněmovny, ale i svým přístupen dokazuje, že kvůli neinformovanosti vše podivně zjednodušuje. Lze tak soudit podle názoru pana premiéra, když hovoří „o záchranném mechanismu pro zadlužené a o paktu jako o protislužbě nezadluženým od těch zadlužených“.
Česko na periferii Realita je skutečně mnohem složitější. Nyní je na evropské agendě tolik legislativních návrhů, že členské státy EU jsou v pohotovosti, intenzivně analyzují všechna opatření a bojí se představy, že by mohly být na nějakém jednání nepřítomné a nemohly ovlivnit tato jednání. Proto se Paktu pro euro plus účastní 23 členských zemí a v bruselských kuloárech se již hovoří o tom, jak na příštím summitu budou země, které se neúčastní, vykázané z místnosti, a jak na to budou asi reagovat. Švédsko už reaguje nyní, když se snaží zajistit si politický mandát pro připojení se, a Velká Británie, i přes své specifické postavení, doma zažívá velmi vážnou debatu o svém upadajícím vlivu.
O tom, že Česká republika stojí zcela na periferii a zcela bez zájmu o evropské dění, svědčí i skutečnost, že před tímto důležitým klíčovým summitem sepsalo devět členských zemí, z nichž řada není v eurozóně, dopis Evropské komisi, ve kterém chtělo demonstrovat svůj zájem o ekonomický osud Evropské unie tím, že navrhlo věnovat více pozornosti i dokončení jednotného vnitřního trhu či dokončení jednání WTO v Dauhá, a to samozřejmě vedle nutné stabilizace eurozóny. Česká republika se ale opět nepřidala, takže téměř jako jediná členská země (vedle Maďarska) nepodepsala ani tento dopis, ani se nepřidala k paktu.
Skutečné nebezpečí Mám proto velmi vážné obavy o osud České republiky a jejího postavení v Evropské unii. Jsem toho názoru, že směr současné vládní politiky vůči Evropské unii nejen narušuje naše partnerské závazky a důvěryhodnost České republiky vůči našim partnerům v Unii, ale v jeho důsledku také dochází k devalvaci českých ekonomických zájmů. Lehkomyslnost premiéra Nečase vyjádřená jeho přesvědčením, že „posilování původních principů volného trhu EU je nejlepším příspěvkem pro stabilitu eura“ a že žádná dvourychlostní Evropa nevzniká, je proto na pováženou. V evropském tisku se nepíše o ničem jiném. Toto nebezpečí tu skutečně reálně existuje a o volném trhu bez jakékoliv regulace jako zázračném léku již nikdo nehovoří.
Evropskou unii nyní čeká složité období, bude se rozhodovat o řadě důležitých opatření, která by měla zajistit prosperitu, růst a konkurenceschopnost jednotlivých členských zemí. Jak prohlásila kancléřka Angela Merkelová těsně po evropském summitu: „Máme hodně domácích úkolů, jak doma, tak i v Evropské unii. A nejdůležitější bude politická podpora.“ Česká vláda ale radši dala přednost tomu, aby byla v Evropě vnímána jako nezodpovědný, euroskeptický partner, na kterého nelze spoléhat a od kterého nelze čekat žádnou podporu. S tím Česká strana sociálně demokratická nemůže souhlasit a skutečně je na místě obava, že důsledky tohoto rozhodnutí na sebe nenechají dlouho čekat.
***
Směr vládní politiky nejen narušuje naše partnerské závazky a důvěryhodnost vůči partnerům, ale v jeho důsledku také dochází k devalvaci českých ekonomických zájmů
O autorovi| BOHUSLAV SOBOTKA, předseda ČSSD
