Důvod je jednoduchý. Muži případy týrání často nenahlásí, nebo si dokonce ani nepřipouští, že jsou obětí. „Mají pocit, že se domácí násilí týká pouze žen. To, co se u nich děje, tedy nepovažují za domácí násilí,“ vysvětluje policejní psycholožka Ludmila Čírtková.
Muži s policií navíc komunikují až při jednotlivém incidentu, například při napadení nožem. „Nevysvětlí, co se dělo předtím, policii tak může trvat dlouho, než se k týranému muži dostane, protože on sám jim to neřekne,“ dodala.
Přestože se tedy muži cítí ve vztahu nespokojeni, svou manželku či partnerku považují pouze za divočejší. Její agresivní chování neinterpretují jako domácí terorizování.
Policejní psycholožka to přičítá postoji společnosti. „Když je obětí žena, společnost ji chrání, lituje ji a pomáhá jí. Když je muž obětí, v lepším případě je společnost rozpačitá, v horším se od ní setká s posměškem,“ dodala Čírtková.
Forma násilí na mužích se od podoby násilí na ženách nijak výrazně neliší. I muži jsou tedy vystaveni brutálním útokům a agresivnímu chování.
Čírtková vzpomíná na případ, kdy se muž, který opustil svou partnerku, před ní zamkl v autě, když se jejich vozy potkaly na ulici. Zatímco muž se ze strachu z ní v autě zabarikádoval, ona ze svého vystoupila a do jeho kopala a mlátila. Kolemjdoucí lidé museli zavolat policii.
Mýtem je představa, že týraným mužem musí být pouze slabá osobnost. „V praxi to vypadá tak, že jeden z partnerů – muž či žena – se kvůli opakujícím se incidentům ocitne v roli slabšího, který z mnoha důvodů nejde do střetu,“ popisuje Ludmila Čírtková. Jedním z jejích klientů byl například velký a úspěšný muž s atraktivní profesí. Doma ho přitom týrala drobná partnerka. „Říká se, že pravou příčinou domácího násilí je láska a to, že jeden z páru má toho druhého ještě rád, věří v budoucnost vztahu,“ dodala.
