Moje maminka byla spolužačka Milady Horákové, a tak je pochopitelné, že mně opakovaně říkala, abych se nikdy v politice neangažovala, že přece vím, jak dopadla Milada.
Děti obvykle nevnímají dobré rady svých rodičů, a tak jsem se vždycky angažovala.
Ale utekla jsem pokušení „velké politiky“ plné reflektorů, pokušení moci.
Pokračování na straně 12
Dokončení ze strany 1
Přestože jsem se celá léta „poctivě“ snažila podvracet minulý režim, do Činoherního divadla jsem již v listopadu ’89 nešla. Jsem spíše pes obranář. Ke stáří ale člověk zapomíná na dobrá předsevzetí, a když mne přemlouval Martin Bursík, abych kandidovala za Stranu zelených do Evropského parlamentu, na zcela nevolitelném místě, tak jsem souhlasila.
Znervózněla jsem, až když jsem se preferenčními hlasy dostala na čtvrté místo kandidátky zelených. Takto strávit poslední, ještě relativně mobilní léta svého života? Navíc mně dcera řekla, že kdybych byla zvolena do Evropského parlamentu, nemohla bych nosit kalhoty od Vietnamců ani džíny po ní. A to mi taky předem znechutilo „ten Brusel“. Vzpomněla jsem si na slova své maminky a chápala, že souhlasem kandidovat za zelené jsem se dostala na „šikmou plochu“. Ale nesmím je zklamat.
Navíc, jedině zelení budou v době ekonomické krize hlídat, abychom neodepsali životní prostředí. Pokušení stavět levně a nestarat se o odpadní vody či rekultivaci krajiny bude v krizi čím dál tím větší. A tak jsem šlapala chodník a rozdávala letáčky v Plzni, Chebu, na náměstí Republiky či u Anděla a prosila občany, aby podepsali petici žádající prezidenta Klause o podepsání Lisabonské smlouvy.
Bylo to pro mne tzv. zúčastněné, zajímavé sociologické pozorování. Když jsem opakovaně odpovídala potenciálním voličům, že v Evropském parlamentu nemohu prosazovat zrušení třicetikorunového poplatku za recept ani častější odvoz odpadků z jejich ulice, tak mne napadla hříšná myšlenka: jak krásným modelem vlády by byla osvícená tyranie!
To byly ale jen okamžiky skepse, někdy i zoufalství a okamžitě jsem je zapudila. Většina těch, kteří se u krámku s programem Strany zelených (tedy té Bursíkovy) zastavili, byli inteligentní lidé, opravdu se zajímající o program zelených: ptali se na vazby zelených v euroregionech, na kontrolu dotací z EU, snížení počtu kamionů na dálnicích a jen výjimečně byli vulgární. Získala jsem dojem, že Strana zelených přitahuje přemýšlivé a odpovědné lidi, nemá a nikdy mít nebude velký elektorát, ale jejich voliči jsou a budou elitou. Profilující minoritou, nevolenou elitou občanů se smyslem pro odpovědnost a touhou zanechat pro mladší generaci obyvatelnou krajinu a rybníky, ve kterých se dá koupat.
Snad jsem svým věkem také přispěla k tomu, že i staří lidé se mohou v politice angažovat jinak než pro získání výhod pro vlastní věkovou skupinu a nemusejí být jen objektem péče. Ani není třeba seniory někam uklidit či na nás - v duchu Paroubkových hesel - vypsat již šrotovné.
Tentokráte se zelení z České republiky do Evropského parlamentu neprosadili. Ale jejich pozice v jiných státech EU podstatně posílila! Je to jediná strana s jasnou vizí programu budoucnosti. Protože jsme jako republika vždycky o maličko zpoždění, tak doufám, že Strana zelených dopadne na podzim v lokálních volbách lépe než tentokráte a že se do parlamentu dostane. Promiňte to slovo lokální. Ale z hlediska Evropy, natož pak světa, to budou v říjnu opravdu jen a jen místní volby. Nejsme středem světa a jsme obklopeni státy Evropské unie - a tak hlásat neomezenou suverenitu a svobodu, to mohou jen omezení nacionalisté nebo populisté, dělající z voličů šašky (blbečky?).
Ty dvě velké strany se na podzim do parlamentu určitě zase dostanou. Členů KSČM je sice málo, ale volit půjdou zcela určitě, protože tím obhajují i svoji vlastní minulost. A tak bych si přála, aby v tom budoucím parlamentu byli alespoň minoritně zastoupeni i zelení, jinak by se o podporu pro každé opatření, které by se mělo schválit, musela ODS a ČSSD stále doprošovat komunistů.
Názory v této rubrice nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce
***
Dcera mi řekla, že kdybych byla zvolena do EP, nemohla bych nosit kalhoty od Vietnamců ani džíny po ní. A to mi taky předem znechutilo „ten Brusel“.
O autorovi| Jiřina Šiklová, socioložka
