Byly jich u mne desítky, všichni se ptali, co si myslím o novém carovi, a mně bylo neobyčejně trapné opakovat pořád dokola týž výklad, tím spíš, že mi nepřipadal vůbec nijak originální: ať jsem řekl cokoliv, měl jsem vzápětí dojem, že jsem to už předtím někde slyšel či četl. Nelze se divit: není dnes asi na světě osoba, o níž by se mluvilo víc, a tak je celkem pochopitelné, že téměř vše, co se o ní dá říct, už o ní někdo někde řekl.
Konečně přijel a já si oddychl: novináři měli teď atraktivnější program než slyšet ode mne to, co předtím už sami někde napsali.
Tato esej vyšla ve sborníku Václav Havel „Do různých stran“ - eseje a články z let 1983-1989 uspořádal Vilém Prečan, Knihovna Lidových novin sv. 1, vyšlo ve spolupráci s Československým střediskem nezávislé literatury, Scheinfeld-Schwarzenberg, Praha 1990 |
Bydlím nedaleko pražského Národního divadla, je půl desáté večer, novinář žádný, a tak si vyjdu se svým psem na večerní procházku. A co nevidím: nekonečné řady parkujících reprezentativních aut, ohromné množství policistů, osvětlené Národní divadlo. Ihned chápu situaci: Gorbačov je na představení. Zvědavost mi nedá (jsem totiž svým založením čumil) a zamířím k Národnímu divadlu. Dík psovi, který mi razil cestu, jsem se probojoval až do první řady. Stojím, čekám, představení musí každou chvíli skončit. Pozoruji a poslouchám lidi kolem sebe. Jsou to nahodilí chodci, žádné zorganizované publikum, ani lidé, kteří sem kvůli Gorbačovovi sami od sebe přišli, prostě jen podobní čumilové jako já, kteří šli z jedné hospody do druhé, všimli si, že tu je nějaký rozruch, a tak se ze zvědavosti zastavili. Mají spoustu sarkastických poznámek, především na adresu dlouhých řad tajných policistů, kteří proti tomu nezasahují (zřejmě mají zakázáno vyvolat jakoukoli konfrontaci, která by na návštěvu mohla vrhnout stín).
Konečně! Náhlé oživení mezi policisty, auta se rozsvěcují, motory startují, z divadla vychází honorace. A z ničeho nic jde sám on! Vedle něho Raisa, oba obklopeni rojem tajných.
V tomto okamžiku přišlo první překvapení: ti cyničtí a ironičtí vtipálkové, kteří si ještě před několika vteřinami velmi tvrdě utahovali z mocipánů i jejich strážců, se náhle - jako mávnutím proutku - proměňují v nadšený, ba freneticky burácející dav, derou se kupředu, aby mohli zamávat hlavnímu vládci.
Nešlo tu samozřejmě o žádné „věčné přátelství se Sovětským svazem“. Šlo tu o cosi nebezpečnějšího: ti lidé zdraví člověka, o němž se domnívají, že jim přivezl svobodu.
Žantovský líčí návštěvu Kremlu: Gorbačov byl vážný, nebyla s ním legrace. Na Havla reagoval pozitivně |
Bylo mi z toho smutno a napadlo mne, že tenhle národ je nepoučitelný: tolikrát už upnul veškeré své naděje k nějaké vnější síle, od níž si sliboval, že vyřeší jeho problémy za něj, tolikrát se hořce zklamal a byl donucen si přiznat, že mu nikdo nepomůže, pokud si nejdřív nepomůže sám - a znovu tatáž chyba! Znovu ta iluze! Oni si snad opravdu myslí, že sem Gorbačov přijel osvobodit je od Husáka!
Ale to se už blížil car-reformátor k místu, kde jsem stál. Byl poměrně malý a podsaditý, taková roztomilá kulička (možná se tak jevil jen v sousedství svých mohutných strážců), působil trochu plaše a bezradně, usmíval se - jak se mi zdálo - upřímně, kynul nám až jaksi spiklenecky, téměř každému zvlášť a každému osobně. A tu přišlo mé druhé překvapení: najednou mi ho bylo líto.
Představil jsem si jeho život: celý den musí vidět nesympatické tváře svých strážců, program má jistě bohatý, neustálé schůze, jednání a proslovy, povinnost mluvit s množstvím lidí, pamatovat si je všechny a navzájem je rozlišovat, pořád musí říkat něco vtipného a zároveň správného, čeho by se svět, čekající na senzace, nemohl zmocnit a co by pak nemohl někdo proti němu použít, nutnost neustále se usmívat a absolvovat i taková představení, jako bylo to dnešní a místo nějž by si nepochybně raději odpočal - a to si ještě po takovém perném dni nemůže dát večer nějaký drink!
Jak Gorbačova vnímají Rusové? Byl považován za strůjce všech problémů a agenta Západu, říká expert |
Rychle jsem svou lítost potlačil. Řekl jsem si: má, co chtěl. Věděl přece, co ho čeká. Zřejmě ho tento způsob života baví, jinak by se na tu dráhu asi nedal. Zakázal jsem si soucit a zvolal jsem popuzeně sám na sebe: Nebuď jako ti pitomí lidé ze Západu, kteří roztají jako sněhulák v peci, sotva se na ně nějaký východní vladař šaramantně usměje! Buď realista a chovej se v duchu realistických analýz, které jsi tu tři dny rozvíjel se zahraničními novináři!
Gorbačov, muž, který v Praze tak chválil jednu z nejhorších vlád, jaké tato země ve své moderní historii měla, jde kousek ode mne, mává, přátelsky se usmívá - a mně se najednou zdá, že mává přímo mně a usmívá se přímo na mne.
A přichází třetí překvapení: uvědomuji si najednou, že má zdvořilost, velící mi odpovědět na pozdrav, byla rychlejší než mé politologické úvahy: plaše zdvihám ruku a taky mu kynu.
Kulička se vkulila do své limuzíny, v níž vzápětí odfičela stokilometrovou rychlostí pryč.
Dav se rozchází, lidé opět zamíří - zcela civilně - k hospodě, do níž mířili, než narazili na tuhle atrakci.
Já jdu se psem domů a přemýšlím sám o sobě.
A přichází čtvrté a poslední překvapení: to své plaché zamávání si vůbec nevyčítám. Vždyť já opravdu nemám důvod neodpovědět osvícenému carovi na pozdrav!
Něco jiného je totiž odpovědět mu na pozdrav a něco jiného je vylhávat se ze své odpovědnosti tím, že ji přesunu na něho.
(červenec 1987)
