Už dávno jsem měl dokončený film o velkém bílém žralokovi a přemýšlel jsem, na jaký projekt se vrhnout dál.
Začal jsem se vehementně zajímat o velké téma: VELRYBY! Chtěl jsem o nich natočit film, aniž bych alespoň jednu do této doby v oceánu vůbec viděl. Věděl jsem jen, že jsou velký jako tři tramvaje a dělají pšššůůůůůííí!!! Za posledních pár let jsem nabral dost zkušeností s velkými bílými žraloky a pokračovat filmem o obřích kytovcích nebyla zas tak špatná myšlenka. Měl jsem jasný cíl. Natočím film o velrybách a ten by měl v sobě obsahovat nějaký zajímavý příběh. Až jej natočím, promítnu jej všem lidem z blízkého i dalekého okolí, kterým osud těchto úžasných tvorů není lhostejný. Když tím filmem pomůžu tomu, aby nám Japonci všechny velryby nesežrali, budu spokojen.
Gecnul jsem si tedy do svého ošoupaného koženého křesla k malému kulatému stolu, otevřel jsem atlas světa a začal usilovně hledat, kde by ty zatracené velryby mohly asi být. Nevědomky jsem okousával dlouhou tužku a vůbec mi nevadila její odporná chuť. Koneckonců, nic jiného než se cpát tou hnusnou tužkou mi momentálně nezbývalo... U dveří mé kanceláře najednou zazvonil zvonek.
Ten nepříjemnej bzučák mě úplně vytrhnul z fantastických představ nad mapou. Odložil jsem atlas a šel otevřít... Za dveřmi stál malý hubený člověk, ve kterém jsem se tenkrát vlastně ještě nestihl vyznat. Manažerský typ. Dokonale oblečen, učesán, nad precizně uvázanou kravatou podivně nesouměrný úsměv. Takový usměvavý posel dobrých zpráv.
„Zdáár, Aleši!“ pozdravil jsem Aleše Kyselu. Tento chlapík mě kdysi požádal, abych pro dětskou onkologii v motolské nemocnici v Praze udělal něco jako žraločí přednášku. Tentokrát si sedl naproti mně a šel rovnou k věci. Zeptal se věcně, co dělám, jak se mám, na čem právě pracuju a jestli bych si nenašel zase někdy chvilku času na popovídání s dětmi v nemocnici. V podstatě se vůbec nemusel ptát, tyto záležitosti jsou u mě samozřejmostí. Hned jsme domluvili termín návštěvy. Mé povídání o podmořském životě, ale hlavně o žralocích mělo být tentokrát určeno nejmenším pacientům, kterým se zásadně změnil život a své dětství tráví v podstatě v nemocnici. A právě Aleš dělal vše, od zmíněných přednášek až po všemožné hry, aby dal malým prckům v pyžamech alespoň na chvíli zapomenout na jejich trápení... Vléval do nich tak důležitou pozitivní energii. Přiznám se, že u mne za to sklízel velký obdiv.
Na uvítací otázku, na čem teď dělám, jsem mu odpověděl, že jsem byl osloven skupinou aktivistů, abych natočil film o velrybách a tím se připojil ke kampani na jejich záchranu.
„Právě začínám na tomto projektu pracovat,“ oznámil jsem mu s notnou dávkou jakési hrdosti v hlase.
„A o čem to bude?“ začal vyzvídat špion Aleš.
„No, přece o velrybách!“ „Myslím, jestli už máš vymyšlený příběh?“ nenechal se odbýt.
„Ještě ne, pořád o něm přemýšlím,“ otočil jsem oči v sloup, jako by byl ten příběh načmáranej na stropě.
Na Alešově čele bylo poznat, že přemýšlí, že ho tato myšlenka zaujala. Věděl jsem, že je to člověk, který žádnou věc, kterou se zabývá, neponechá náhodě. Zkrátka manažer. Prostě musí být úspěšný, protože to ani podle mě není jinak možný. Vypili jsme kafe, poklábosili o dětech, žralocích i velrybách a poté mi Aleš popřál hodně štěstí s velrybím projektem. Poznamenal si dohodnutý termín mé návštěvy v nemocnici a odešel. Tím tato zdánlivě nepodstatná návštěva skončila.
Za několik dní mě „manažer Kysela“ nečekaně navštívil znovu. Tvářil se podivně, zadumaně, žádný široký úsměv. Něco mu v hlavě šrotovalo. Sedli jsme si, uvařil jsem kávu a on jako obvykle přešel rovnou k věci.
„Tak co, pracuješ na těch velrybách?“ nasadil klidným tónem.
„Jasně že pracuju.“ „A už máš ten příběh?“ „Nó, zatím ani moc ne, zatím jsem se ještě nechytl,“ vydral jsem ze sebe.
„Hele, Steve,“ nasadil Aleš důležitě, „já bych pro tebe možná něco měl...“ Jeho úsměv mu dokonce na chvíli srovnal koutky do symetrické polohy.
„No tak sem s tím,“ vybafnul jsem bez dlouhých okolků.
Po pravdě řečeno, byl jsem v situaci, kdy jsem byl vděčný za každou inspiraci, za každý nápad. A velrybí dialog s Alešem mě začal velmi zajímat. Poslední dny jsem koneckonců nedělal nic jiného, než že jsem se neustále velrybami zabýval. Čím víc informací jsem o jejich životě získával, tím víc jsem si uvědomoval, jak málo toho o nich vím a o co těžší bude o nich natočit film...
Velrybí šaman čaruje Ráno nás opět probudilo sluncem ozářené moře. Všichni jsme se pozdravili se zachráněným členem posádky. Nebyl k poznání. Sluncem napadrť spálený rudý indián Matěj vypadal strašně. Nechali jsme ho na vraku úplně seškvařit. Teď na sebe musel patlat jednu hojivou mast za druhou. Byl omalovaný, jako kdyby vykopal sto válečných seker. Vnitřní klid mu ale kupodivu zůstal. Bylo nám ho líto a zároveň jsme na něj obdivně pohlíželi. Ani slovem se nezmínil o tom, jak ho to pálí nebo bolí. Prostě, co bylo, bylo, teď bylo teď.
„Matěji, jsi oukej, nepotřebuješ něco proti bolesti?“ trapně jsem se vnucoval. „Ne, jsem v pohodě, Steve, zapomeň na to, jdeme točit,“ a šel si do kabiny na menáž. U snídaně mi došla strašná realita. Zbývají nám už jen dva natáčecí dny.
Pokračování na straně II
Dokončení ze strany I
To bylo naprosto šílené zjištění, čas tady letěl nějak rychleji. Materiálu k sestřihu filmu pořád nebylo dost. Náladu mi zvedl až Matěj, který mi oznámil, že něco přece jen natočil.
„Než jsem tam na tom vraku skoro umřel, tak jsem přeci jen pár těch skotačivých velrybích parchantů natočil,“ řekl a usrkl si kávy. Točil výskoky velryb na vzdálenost několika kilometrů a my se už nemohli dočkat, až ty materiály uvidíme.
Po snídani jsme naskákali do obou člunů a vyrazili na moře. Doufal jsem, že nám i dnes bude přát štěstí minimálně tak jako včera. Vypluli jsme na člunech, které se jako obvykle plazily rychlostí 200 metrů za hodinu. Naši posádku tvořil „velitel ponorných člunů a stavitel draků“ Bill, uškvařený Matěj měl na hlavě totální zábal a vypadal jako muslimská žena. Velitelem byl jako vždy Lorenzo. Já jsem byl čtvrtým členem posádky přetíženého „žužu“.
Hasili jsme si to tedy k prvnímu plejtvákovi, který se na obzoru objevil. Pak jsme jako vždy zpomalili, natočili jeho výfuk nebo výskok a plácnutí ocasní ploutve, aby nám během několika vteřin zmizel z očí. Čas letěl rychleji, než si kdokoli z nás přál.
Bylo už poledne, když jsme se dostali do blízkosti tříčlenné rodinky keporkaků. Matěj si dnes zasloužil mít právo prvního vstupu do vody. Potichu sklouznul po bočnici gumáku a zmizel v modré hlubině. Přál jsem mu, aby si po včerejším dni stráveném na spalujícím slunci zchladil svou rudou tvář ve vodě. Po několika minutách se vynořil a rukou ukazoval, že se mu něco podařilo natočit.
To byla opět velká injekce pro všechny, ale zůstali jsme ještě ve člunu. Nechtěli jsme mu zbytečně „kalit vodu“. Matěj se nadechl a opět zanořil.
„Ty brďo, Matěj asi skóruje,“ zašeptal jsem potichu a čekali jsme, s čím se vynoří. V duchu jsme počítali. Jedna minuta... minuta třicet... dvě minuty... Matěj nikde. „Kuchrrňa, Matěji, tak pojeď ven,“ zakňoural nervózně Honza. Dvě minuty třicet... čtyřicet... padesát... tři minuty... po Matěji ani vidu, ani slechu!
„Pánové, obávám se, že je to jasné. Matěj tam zůstal!“ vyřknul jsem své obavy nahlas.
Najednou se blízko nás roztrhla hladina, jako když z ní vystartuje obrovská raketa.
„Oh shit, hold on!“ stačil zařvat Bill a už všechno lítalo. Gigantický plejtvák letěl nad hladinou a s mohutným dunivým třeskem dopadl do vody. Dvacetimetrový gejzír dokonale simuloval výbuch atomové bomby.
„Týýýýývole, dchrrržte se,“ stačil křiknout Honza. Připadali jsme si jako mravenci na skořápce od buráku.
Za několik vteřin, přesně v místě, kde se Matěj zanořil, vyletěl nad hladinu další obrovský panelák. Byla to samice a vedle ní malý rodinný domek. „Look! Look! It’s baby!“ ječel Lorenzo jako o život.
Vypadalo to, jako by je tam Matěj pod vodou píchl špendlíkem. Zírali jsme na to nepopsatelné divadlo a drželi se gumáku jako klíšťata. Jediný Lorenzo se zmohl na blekotavé: „Ou, Jesus, Matej, Matej, where is Matej?!“ Mně to stále nedocházelo. Lorenzovi ano. Pokud jeden z těch obrů dopadne na Matěje, máme jednu zpáteční letenku volnou.
Uběhly další dlouhé vteřiny, ale Matěj se stále nevynořil. „Ou, Jesus Christ, Matej,“ drmolil Lorenzo a přidal plyn směrem k místu, kde samice naposled vyskočila.
Já a Bill jsme se okamžitě začali připravovat na záchrannou misi.
„Rychle, Honzo, podej mi láhev! Musíme dolů, musíme ho najít. Ty vole, to je super průser!“ koktal jsem nervózně. Bill a já jsme se rychle ponořili. Rentgenovali jsme hlubinu, ale Matěj nikde. Nechtělo se mi věřit, že po dnu trápení na slunci bez vody ukončila nakonec Matějův život velryba.
Lítali jsme pod vodou jako dvě torpéda, ale Matěj jako by se propadl dnem oceánu do Číny.
Hledali jsme ještě několik minut. Matějovo tělo nikde. Moře nám ho zkrátka nechtělo vydat.
Bylo nám jasné, že na nádech nikdo pod vodou nevydrží tak dlouho. Možná profesionální freediver nebo lovec perel, to ale Matěj zaručeně nebyl.
Zatímco my s Billem jsme luxovali hlubinu, Lorenzo zoufale kroužil s člunem okolo ve snaze zahlédnout na hladině tělo nebo něco, co by mohlo tělo připomínat.
„Tááám, look!“ křikl Honza na Lorenza.
Matějovo tělo se objevilo na hladině nedaleko od člunu. Kupodivu se i hýbalo. Dokonce kopalo ploutvemi, až se dokopalo k Zodiaku. To už jsme byli i my dva s Billem na hladině kousek od pohupujícího se gumáku. Kopali jsme co nejrychleji k lodi, abychom Matějovi pomohli do člunu. Pravda, netvářil se zrovna vesele. Překulil se do Zodiaku a zůstal bezvládně ležet na zádech. Na prsou mu visela malá minilahvinka se vzduchem, tzv. spare air, kterou Matěj vycucnul do nuly. Na tu jsme v tom zmatku úplně zapomněli. Proto ten kujón vydržel dole tak dlouho.
***
KNIHOVNIČKA LN Každý den přinášíme ukázky z knih na trhu, které stojí za to v létě číst
Steve Loveček Lichtag Tanec modrých andělů Vydalo: Nakladatelství Jota 208 stran, cena 328 Kč Zítra: Síla věcnosti
