O tomhle slovu se mi psát příliš nechtělo, vyvoláváť vzpomínky neveselé. Leč jako všechny věci bolící z minula, i ono se neustále připomíná, jak smetí pod očním víčkem, které nevyslzíš. Opakovaně se mi připomíná v hovorech, v horším případě při korigování, v nejhorším pak z telefonního sluchátka - odtud zpravidla hlasem rozběsněných profesorek češtiny na penzi, které si jeho nesprávnou podobu přečtly v novinách. Jde přitom o takovou „šedou myšku“ - trochu spojku, trochu částici, trochu citoslovce. Avšak myška šedá - myška hojná, a tak se s ním potkávám neustále (poslední zjištěný výskyt: Přijďte demonstrovat. Tibet to potřebuje, LN 18. 3.). A proč že píšu o neveselých vzpomínkách? Inu proto, že mě správnou podobu slova „naučila“ na mém předchozím místě jedna kontroverzní kolegyně (kontroverzní = ten, kdo mívá pravdu častěji než vy).
„Přece se přece píše s ,e‘!!!“ prskala mi tehdy do obličeje.
„Každý malý dítě přeci ví, že spisovný je přeci!!!“ páčil jsem.
Pravdu měla bohužel ona. Spisovná podoba je přece. Přeci je hovorové. Objasnit, proč je spisovná podoba s „e“, nám pomůže etymologie (jazykovědné odvětví zkoumající původ, vývoj a příbuznost slov a veřejnost s nimi seznamující). Český etymologický slovník (Jiří Rejzek, Leda 2001) říká: „Staročeské předcě, předsě ukazuje na původní význam ,před sebe‘, tedy ,dále, kupředu‘.“ Podle Jiřího Rejzka byly dnešní významy slova pravděpodobně odvozeny z vět typu „ač mu bránili, šel před sě“ (,dále‘ -> ,přesto‘).
O vztahu etymologie a správného vyjadřování se trefně, s příjemně konzervativním nádechem, vyjadřuje v jednom ze svých příspěvků do příručky Na co se nás často ptáte - ze zkušeností jazykové poradny (Scientia 2002) Josef Šimandl: „V konverzaci přijmeme přeci jako hovorový prostředek, ale stylově neutrální - tj. vhodný pro jakékoli psané i mluvené texty - přece jen není. (...) To, jak dalece uživatelé jazyka ctí etymologii a nepodléhají dobovým odklonům, je věc postoje k jazyku a také jazykového vzdělání. Kdybychom zánik povědomí o etymologii povýšili na kritérium pospisovnění, našla by se obhajoba i pro podoby dólu/dolu, plagát, baťoh, hořtice, čarodejnice, vlašťovka, pokuď...“
Co se týče významů přece, Slovník spisovného jazyka českého (Academia 1989) uvádí tyto:
1. vyjadřuje zesílené odporování ději dříve řečenému; přesto, nicméně („měl tolik odpůrců, a přece to nestačilo“);
2. zdůrazňuje platnost tvrzení, o kterém by se mohlo pochybovat nebo které odporuje očekávání („přece jen se stal prezidentem; to snad přece ne“);
3. vytýká tvrzení, jež se přehlíží nebo je samozřejmé; vždyť („není to přece poprvé; vidíte přece, že odpočívá; na tom přece nezáleží“). Obleče-li si přece identitu citoslovce, pak doprovází výzvu, rozkaz, otázku („neplač přece, jdi už přece“).
No, vždyť už jdu.
To, jak dalece uživatelé jazyka ctí etymologii a nepodléhají dobovým odklonům, je věc postoje k jazyku a také jazykového vzdělání
Rubrika vychází každý pátek
O autorovi| Ondřej Tuček, vedoucí jazykový redaktor LN, ondrej.tucek@lidovky.cz
