O podplukovníkovi Dvořákovi jednal parlament a noviny o něm psaly, že falšoval odvody a pomohl od vojny desítkám synů bohatých a mocných otců – politiků.
Velká odvodová aféra tehdy proslulého dramatika a vojenského lékaře Arnošta Dvořáka mířila do nejvyšších pater politiky a na jaře a v létě 1930 hrozila přerůst v prvotřídní skandál. O Dvořákovi jednal parlament a noviny spekulovaly, že za peníze pomohl desítkám politiků a podnikatelů zachránit jejich syny před vojnou. Nakonec ale aféra splaskla a nebylo z ní skoro nic.
Policie si pro podplukovníka Dvořáka a majora Josefa Petáka přišla 7. května 1930. Oficiálně to nikdy nikdo nepřipustil, noviny ale psaly, že na dubnové udání továrníka Sichrovského, jehož syn na vojnu musel. Týden na to vysvětloval aféru ve sněmovně ministr obrany Karel Viškovský. Mluvil opatrně, politické konotace nicméně nevyloučil a slíbil, že případ bude řádně vyšetřen.
Původní předpoklady se ale začaly hroutit. Nejdřív úřady propustily Petáka, jenž měl Dvořákovi předat seznamy politiků a podnikatelů, kteří prý chtěli za modrou knížku pro své potomky platit. „Pod paží měl svoji známou odvodní aktovku... byl vesel a zdravil se přátelsky s ostatními důstojníky,“ popsala chvíle po jeho propuštění Národní politika. Šokem ale byla až samotná obžaloba. Kočovní branci Tu 9. července v devět hodin ráno přečetl u pražského divisního soudu prokurátor Šrámek. O korupci v ní nebylo ani slova a Dvořákovi kladla za vinu jen to, že čtyři brance sám zprostil vojenské služby, místo aby je poslal k superarbitraci do nemocnice. Šlo o dva syny velkouzenáře Macešky – Emanuela a Františka, potomka generálního ředitele Länderbanky Bedřicha Hechta a statkářského synka Prokopa Lažanského. Z obžaloby vyplynulo, že čtveřice Pražáků „kočovala“ za Dvořákem při jeho odvodních výjezdech po Čechách a ten vždy rozhodl, že jejich zdraví na vojenskou službu nestačí. Hecht se takto vypravil do Strakonic, Jablonce a Ústí nad Labem, Lažanský do Žlutic a Tanvaldu a Maceškové do Karlových Varů a Teplic.
Pak začal soudce – plukovník Popler – vyslýchat Dvořáka, který k soudu přišel v dokonale upravené uniformě. Na otázku, jestli se cítí vinen, odpověděl lakonicky: „Ne.“ To, že za ním mladíci jezdili po Čechách, označil za shodu náhod.
Maceškovy „macešky“ Kontakty mezi Dvořákem a otcem a synem Hechtovými měl podle obžaloby udržovat jeden z ředitelů Länderbanky Weigner, u kterého policie našla sešit s poznámkou: „Dr. Dvořák 600 korun.“ Ani to ale Dvořáka nevyvedlo z klidu a částku označil za půjčku: „Byl jsem svoboden a finanční stránka byla mi v životě ještě víc vedlejší než dnes... Tenkrát jsme si s ředitelem Weignerem občas vypomáhali penězi.“
Podobně naložil i se zabaveným dopisem své ženě, ve kterém psal, aby zašla za Maceškou a řekla mu, že byla za mužem v Chomutově a je tam prý velmi draho. To Dvořák vysvětlil tvrzením, že má „velmi churavý žaludek a myslil, že se Maceška dovtípí a pošle mu nějakou šunku, kterou jedině dobře snášel.“
Dvořák vůbec od Macešky staršího odebíral uzeniny ve velkém – šunku, vuřty i proslavený jemný métský salám – „macešku“. Když se jej soudce ptal, jestli za zboží platil, odpověděl Dvořák nejistě: „Nepamatuji se, ale myslím, že ne. Já totiž také léčil rodinu Maceškovu, aniž jsem vyžadoval nějakého honoráře. Nějaká ta uzenina tedy byla velmi nepatrným honorářem za mé výkony lékařské.“
Stejně neochvějně trval Dvořák na tom, že všichni čtyři jsou nemocní natolik, že je mohl uznat za neschopné služby i bez superarbitrace. Hecht a Lažanský měli podle něj náběh na tuberkulózu, Maceškové byli pro změnu nadměrně otylí, trpěli slabostí srdce a častými záněty středního ucha – Emanuel levého a František pravého.
Z 10branců vzal devět Verzi o naprosté náhodě potvrdil před soudem i Hecht mladší. K přesouvání svých odvodů z Prahy měl prý vždy vážný důvod – ve Strakonicích se chtěl prý léčit, v Jablonci zhlédnout filiálky banky a v Ústí absolvovat stáž v cukrovaru. Když soudce namítl, že tam vždy pobyl jen krátce – třeba jen jednu noc, hájil se tím, že měl moc práce a z původních plánů sešlo.
Také Emanuel Maceška starší mluvil o náhodě. Nikdy prý u Dvořáka neintervenoval a hrdě prohlásil, že je jeho velkým ctitelem, a k premiérám mu proto vždy posílá uzeniny a vavřínové věnce. Celou soudní síň pak rozesmál přednosta pražského vojenského referátu Urban, který Dvořáka označil za mimořádně přísného lékaře, když prý „z deseti branců vzal devět a desátého poslal do špitálu“.
Dalšími případy se soud vůbec nezabýval, když jen konstatoval, že policie prověřovala agrárnického poslance Kuneše Sonntaga, ale dospěla k názoru, že má jen jediného syna a tomu je 10 let.
Obhájce Kamill Resler pak navrhl, aby vojenský zdravotnický sbor prověřil zdraví čtveřice, a soud líčení odročil. Soud se sešel až 5. srpna a posudek zněl – všichni jsou opravdu nemocní, a ani dnes by proto neměli na vojně co dělat.
To rozhodlo. Soudce Popler Dvořáka obvinění zprostil a prohlásil, že je sice nápadné, když všichni čtyři jezdili za ním po Čechách, jejich případy by ale podle něj dopadly naprosto stejně, i pokud by je převzala k superarbitraci nemocnice. Matěj Poctivý Dvořák tak z aféry vyvázl s pouhou důtkou, kterou mu za poškození cti důstojnického sboru uštědřilo ministerstvo obrany. Schytal také kritiku novinářů, když proti němu v Lidových novinách psal třeba Ferdinand Peroutka.
Další ale soudili, že aféra měla k realitě dost daleko. Například kritik František Xaver Šalda, který se Dvořáka ve svém Zápisníku zastal. „Hnáti na veřejný soud úředníka... a nepřesvědčit se, je-li žaloba sdostatek fundována, je počínání neodpovědné,“ napsal o Dvořákovi, který nejvíce proslul tím, že spolu s Ladislavem Klímou sepsal dodnes uváděnou „protikorupční“ hru Matěj Poctivý, kritik Šalda.
***
Já léčil rodinu Maceškovu, aniž jsem vyžadoval honoráře. Nějaká ta uzenina tedy byla velmi nepatrným honorářem.
