Pondělí 25. října 2021, svátek má Beáta
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak zrychlený chlapec zastavil

Česko

Filmový čtvrtek – Nezničitelná vůle přežít a bezzubý festivalový kýč

Drastický příběh zmoudření zpracoval ve svém novém filmu 127 hodin známý režisér Danny Boyle. Poučení: volat mámě, na výpravy brát pořádnou kudlu a snažit se být trochu lepší člověk.

Skotský režisér Danny Boyle se do povědomí publika dostal díky černé krimi Mělký hrob (1994) a syrovému feťáckému eposu Trainspotting (1996). Koho by v tu dobu napadlo, že o patnáct let později bude nejvýraznějším rysem Boyleových snímků optimismus, občas až euforický. Ta charakteristika se dá vztáhnout na jeho méně známý film Milióny (2004), do jisté míry i na ne úplně povedenou sci-fi Sunshine (2008), o oscarovém Milionáři z chatrče (2008) ani nemluvě. Platí i pro Boyleův zatím poslední snímek 127 hodin, bez ohledu na to, že po americké premiéře filmu se objevily zprávy, že během projekcí se v kinech zvracelo a omdlévalo v míře nepoznané od Friedkinova Vymítače ďábla (1973). Tenhle druh publicity bývá často uměle přiživovaný, nicméně je pravda, že jedna z klíčových scén snímku je vskutku dost... intenzivní. Jestli se ale nějaká ta nevolnost přece jen dostaví, měla by být jaksi nadlehčena duchem.

Boyle a scenárista Simon Beaufoy vycházejí ze známého příběhu amerického lezce Arona Ralstona (James Franco), kterého před osmi lety přimáčkl uvolněný balvan v průrvě uprostřed liduprázdné utažské divočiny a on se po několika dnech osvobodil – velice drastickým způsobem.

Příběh člověka, který uvízl v temném místě a nemůže se pohnout, nepůsobí jako ideální materiál pro film. Pro Boyleovy snímky byla navíc vždycky charakteristická rozpohybovanost, dynamismus a energie. Režisér ale nakonec velmi „stacionární“ story se svým kinetickým stylem skloubil. Samozřejmě podává hrdinovu situaci způsobem redukovaným – z filmu není dvakrát znát, že člověku, který trčí 127 hodin v díře přiskřípnutý balvanem za ruku, se čas musí občas vléct strašně pomalu. Autorům se ale i tak podařilo prodchnout snímek nějakou emocí, otevřít hrdinu divákově empatii a vyjádřit filmem i jakési poselství. 127 hodin je klasický příběh zmoudření pobloudilého syna. Aron Ralston je v úvodu filmu ukázán jako sebevědomý mladý muž, přesvědčený o tom, že nikoho nepotřebuje. Také je to muž v pohybu, zkušený cestovatel, který ale místy, kam se vypravil, jen probíhá – podává spíš výkon, než aby cosi poznával. V úvodní sekvenci to Boyleovi umožňuje, aby kolem svého protagonisty nechal kameru pro sebe charakteristickým způsobem létat, obraz dál rytmizuje hudba indické hvězdy A. R. Rahmana. Pak dojde k očekávané nehodě a pro Ralstona začíná jiná cesta – k sebepoznání. Podobně jako hrdina tematicky podobného snímku Útěk do divočiny si uvědomuje význam kontaktu s druhými, dochází mu, co všechno v životě udělal špatně... Může to působit trochu čítankově, na druhou stranu – od chlapíka v Ralstonově situaci by asi bylo snobské čekat nějaké filozofické jemnůstky. Boyle střídá sugestivní líčení hrdinova údělu a jeho marného a vytrvalého úsilí dostat se ven, s Ralstonovými vzpomínkami a představami – občas se přitom dostává na hranici příliš okázalého sentimentu. James Franco v hlavní roli naštěstí vyzařuje jakousi mladickou věrohodnost, jež divákovi umožní, aby se přes spornější místa přenesl.

Klíčový moment hrdinova úniku je podán velmi působivě. Bez přehnaného důrazu na krvavé detaily (ne, že by ale absentovaly) se štábu a Francovi podařilo vytvořit scénu realistickou i realitu překračující, jednoduše a účinně vizualizovat bolest a zároveň zpřítomnit její extatickou dimenzi. Dostat do filmu hrůzu toho, co se na plátně děje, i to, že takhle vypadá vysvobození ve smyslu praktickém i jakýmsi tlumeným způsobem duchovním. Už kvůli těmhle několika desítkám pro diváka značně krušných vteřin má význam Boyleův film vidět na velkém plátně. A poslat na něj i dospívající potomky, jimž je ovšem třeba zamlčet, že je to snímek značně „výchovný“. Třeba jím budou natolik strženi, že si toho ani nevšimnou.

***

127 hodin

USA 2010 Režie: Danny Boyle Hrají: James Franco Premiéra 3. 2. 2011

Boyle podává hrdinovu situaci způsobem redukovaným – z filmu není dvakrát znát, že člověku, který trčí 127 hodin v díře, se čas musí občas vléct strašně pomalu

Klíčový moment hrdinova úniku je podán velmi působivě. Bez přehnaného důrazu na krvavé detaily se štábu podařilo vytvořit scénu realistickou i realitu překračující.

Autor:

Syndrom Petra Pana. Proč někteří muži nikdy nedospějí a žijí jako paraziti

Premium V každém chlapovi zůstává kousek kluka, ale musí to být právě jen ten kousek. Pokud muž nechce vyrůst a převzít...

Čína má Evropu v hrsti, za pár týdnů dojde hořčík. Auto bez něj nevyrobíte

Premium Vše nasvědčuje, že současná čipová krize v automobilovém průmyslu je jen zahřívacím kolem před tím, co se na Evropu...

Váš syn bude žít jen pár týdnů. Zpověď matky zesnulého hokejisty Buchtely

Premium Přežít své dítě. Pro každého rodiče ta nejhorší představa. Teprve dvacetiletý hokejista Ondřej Buchtela zemřel loni v...

Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná
Koupání je legrace. Zvlášť, když voda šumí, bublá a je barevná

Večerní hygiena je důležitá. A co teprve u dětí, které přes den nemyslí na to, že se nemají umazat. Jak zařídit, aby se děti do vany těšily a vy...