Sobota 16. října 2021, svátek má Havel
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Jak zůstat věrný svému hladu

Česko

Jaká je poezie současných českých autorů? Podle Jana Štolby si „každý dělá to své“. Místo obecných odpovědí vybral z letošní početné básnické produkce tři pozoruhodné sbírky autorů tří generací, kteří se ke slovu, k době i dějinám stavějí velice odlišně. A každý z nich má jiný hlad.

Země nikoho Petr Halmay Vydalo nakladatelství Opus, Zblov 2008. 60 stran. Básně. Sebrané spisy 2 Jaroslav Hutka Vydalo nakladatelství Galén, Praha 2008. 684 strany. Žaltář Ondřej Macura Vydalo nakladatelství Literární salon, Praha 2008. 44 strany.

Pomalu se z toho stává klišé: O českou poezii se nikdo moc nezajímá, bez širší recepce ztrácí význam, uzavírá se do sebe, stává se nečitelnou, uvolňuje místo jiným, progresivnějším uměním. „Poezie skončila,“ dí razantně mladý kritik Petr Boháč v rozhovoru pro Tvar (č. 20, 2007). Paradoxně však poezie dál vychází, co víc, o poezii se píše a přemýšlí, jako by se naléhavě očekávalo konečné zjištění, jak to tedy s poezií je.

Božena Správcová v článku Poločas rozpadu (v tomtéž čísle Tvaru) podkládá své úvahy lehce apokalyptickými obavami. Zároveň jí zcela samozřejmě vyjde z úst, že poezie je literární projev „nejvýsostnější“. Podobné poznámky naznačují, že jakkoli poezie pro většinu národa „skončila“, je kruhem věrných stále vnímána jako cosi až homérsky prvotního, nezaměnitelného, jaderného, schopného shrnout základní lidskou zkušenost jako jedinečné „prvočíslo“, nepřevoditelné a neredukovatelné na nic dalšího.

Má-li báseň skutečně tento status, nerozsoudíme. Je povznášející ho v ní hmatat a ctít, tím spíš, jde-li o prostý text třeba ze staré Číny či o zázračnou epifanii dnes znovuobjevovaného Hermora Lilii (výbor Osamělý chodec, 2008). Nelze si ale nevšimnout, že éra masové reprodukce slova, zvuku a obrazu nejspíš opravdu staví báseň do jiné pozice. Možná je „krize básně“ jen drobným průvodním jevem celkové proměny lidské komunikace, „sesuvu“ mezilidské výměny, výpovědi o světě i vlastní sebereflexe. A v posunu kulturního vzorce hrají roli i obludné banality: Jak lidé ještě nedávno nakládali s časem, který dnes prosedí u televize či internetu? „Hlad“ po slovu je přehlušován v zárodku, přičemž samo slovo naopak čím dál víc hladoví; mizí lidský nárok na jeho přiléhavost, přesnost, subtilnost a zároveň neochvějnost. Bludnost, matoucnost se staly podstatnou sdělovací kvalitou. Bez ní často jako by to nešlo. Přitom s ní se díla stávají též uhýbavějšími, „nečitelnějšími“. Jejich étos je zastřený.

Země nikoho Je těžké mluvit o dnešní české poezii jako o celku. Tvůrčí přístupy a poetiky se různí, doba si nevynucuje žádný specifický styl či výraz. Každý si dělá to své. Debutů vychází hodně, nových jmen je ale víc než původních poetik a podstatných výpovědí. Někteří básníci přeceňují samy výrazové prostředky, setrvačně spatřují poezii právě v nich. Jejich tvorbě dominuje způsob, jakým jsou věci podány, zatímco životní názor, původní vidění světa ustupují do pozadí. To neznamená, že se mezi nimi nevyskytnou autoři nějakým způsobem zajímaví. Třeba Viktor Špaček se svými přemýšlivými minimalistickými absurditami ve sbírce Zmínky a případky (2007) nebo Ondřej Macura s postmoderním „pudinkem“ prvotiny Indicie (2007).

Vedle zralých klasiků, jako jsou Karel Šiktanc, Ivan Wernisch, Petr Král či Ivan Jirous, se dnes plně etablovali autoři střední generace. Završili ve své tvorbě období, které bylo tak či onak formováno polistopadovými změnami. Soubory dosavadního díla či podstatné výbory z něj vydali v posledních letech Jan Suk (Spojené kameny, 2007) a Vít Slíva (Boudní muzika, 2006), Petr Hruška (Zelený svetr, 2004) a o něco mladší Bogdan Trojak (Kumštkabinet, 2005) a Petr Borkovec (Vnitrozemí, 2005). Střídmý, naléhavě osobní, avšak též generačně a dobově významný výbor letos vydal Petr Halmay (* 1958) pod titulem Země nikoho.

Právě Halmayova kniha, ač nerozsáhlá, přináší překvapivě koncizní svědectví o generaci, jejíž zrání splývá s pádem komunismu a příchodem vysněné, ale nejednoznačné svobody. Výpověď vznikala spontánně a neproklamativně, dobový a generační obraz zákonitě vyvstal na pozadí vizí a výrazu, k nimž se básník naléhavě stále vracel. Halmay často zachycuje situaci v příznačně vypjatých až přetažených obrazech, které věrně evokují dějinnou srážku všech nadějí, potlačovaných, se zpožděním splněných, vzápětí zas zklamaných. Srážku jistě převratnou, převlečenou však do všedně, jindy zas hořce či magicky banálního hávu.

Halmay vpouští dějiny do své poezie pouze prizmatem osobního. Doba se svými paradoxy sem prosakuje nepřímo v podobě sladkotrpké směsi rozčarování, vzdoru, vytrvalosti, zatrnutí, rezignace, naléhavé nostalgie. Básník na dobu a dějiny hledí „zdola“, jako odmítnutý a odmítající divák, jenž se s nimi zaplétá jen proti své vůli. Jeho osobním východiskem je uzavření se do sebe, do tlumeně žhoucího světa vzpomínek a „banálních“ chvil, do světa čím dál dražšího a křehčího, jediného zbývajícího. Báseň a pravdivé sdělení Ještě jeden pozoruhodný soubor spatřil letos světlo světa. Je jím druhý svazek Sebraných spisů písničkáře Jaroslava Hutky (* 1947). Na úctyhodných šesti stech padesáti stranách přináší nikoli zpěvákovy písňové texty (ty zahrne chystaný svazek první), ale dosud spíš utajenou poezii. Hutku, o generaci staršího než Halmay, v mládí důležitě zasáhla 60. léta (a on zasáhl do nich). Zatímco Halmay v tomtéž věku už zažíval tuhou, bezvýchodnou normalizaci. Hutkův svazek Básně ovšem nepřináší poezii současnou, je spíš dokumentem let 60. a později disidentského a emigračního období. Vybízí však ke srovnání. Obsahuje texty psané velmi jinak, než je dnes u nás zvykem.

Hutkovým básním jako by bylo cizí vše básnické. I zde sice najdeme míhající se obrazné zlomky, úžas a zatrnutí nad životem, jakož i neustálé tázání se a rozbouřené uvažování nad světem se tu však zhusta dějí velmi rétoricky, proklamativně. Ovšem také mladicky bez zábran, bázně, ohledů. Při uvedení knihy to s „demagogickou“ prostotou shrnul sám Hutka: „Nechtěl jsem psát básně, ale pravdivá sdělení.“ Pravdivá sdělení? Uším básníka zní ten výrok scestně. Vždyť co jiného má být báseň než pravdivé sdělení? Chápeme ale, co chtěl Hutka říci. Při psaní pro něj bylo důležité vzdát se výrazových prostředků, které by ho zaváděly jinam, vnucovaly mu mechanismy vidění, jež nejsou bezprostředně jeho, podsouvaly mu uměleckou deformaci světa. Zatímco on chtěl o věcech mluvit čistě a zpříma, bez „poetických“ oklik. A třeba i naivně, tvrdohlavě, naze ad absurdum.

Je jistě iluzorní čekat, že hodnota výpovědi je zaručena už jen zdvižením stavidel. U Hutky jsou často podstatné nikoli závěry či nálezy, ale gesto v pozadí, počáteční impuls otevřít se. Hutkovy texty se zdají mnohomluvé, rozlité do mělké šíře. Autor netříbí, vypustí na svět i lecjakou banalitu. Někdy ovšem jde o banality exaltované, absolutní, které zkrátka nemohou být ničím jiným než „banalitami“, kolem nichž se točí svět. „Jak krásní lidé mě míjejí/ Jaké je bohatství tváří.“

Cenný a osvobodivý je u Hutky prostý impuls vyslovit se, neskrývat život za slovy, ale nechat ho jimi proudit v jeho nevinné nahotě. Právě takové bezprostřední, autentické kouzlo mají beatnické litanie z konce 60. let. Hutka se v nich zcela samozřejmě ujal slova za svou generaci vlasatců, posedávajících na schodech u Muzea. Jeho tvrzení jsou divoká a paradoxní, razantní i vnitřně křehká, bezbranně upřímná i „rafinovaně“ nadsazená, psaná s radostnou distancí nezodpovědného vyděděnce. Vyostřené balancování ho nakonec dovede k pár nádherně „cynicky“ zaťatým formulacím, shrnujícím stav duše celé generace: „Jediné, co mě drží na živu, je hlad.“ Hutka je tu docela osobní, avšak to osobní v něm mluví rovnou za všechny spřízněné duše.

Také Halmay „hladově volá“ do světa. Na rozdíl od Hutky jsou však jeho obrazy už tónovány skepsí. I on dokáže být proklamativní, je schopen bez obalu vyhrknout: „Byli jsme živi“, „drali jsme se do světa“. I jemu se do úst vloudí plurál mluvčího všech souputníků. Stane se tak ale spíš jen ve skulinách mezi intimněji laděnými pasážemi. Zatímco Hutka mluví intimně i jako veřejný tribun jedním dechem. Nehodlá rozlišovat, chce se dát v plen, třeba i za cenu toho, že se rozmělní, odhalí svá uváznutí na mělčině. Poezie pro něj znamená svrchované pole osobní otevřenosti a vzájemné komunikace. Oba básníci jsou rozdílní typově, jejich generační výpovědi však mají dobově příznačné rysy. Hutka se ve svých textech, přes všelijakou bolavost či zas rebelantský postoj, otvírá s až odzbrojující důvěrou. Text je mu bezprostředním územím nastolení této důvěry, nechť jí padne za oběť síla a jemnost vší „poetické“ techniky. Halmayova poezie se naproti tomu sice otevře v útlém exaltovaném výkřiku, vzápětí však následuje odhlédnutí stranou, k něčemu „nepodstatnému“, k obrazu, jenž málem romanticky zastře naše úmysly, city, vnitřní hnutí. Lépe: Jenž se stane barvitou šifrou jejich nevyjasněnosti, nevyslovitelnosti, subtilnosti. Důležitá báseň Záře je celá postavená na pár prostřídáních obnaženého „výkřiku“ a pohledu na postranní, bezvýznamnou, ba kulisovitou skutečnost, do níž se stáhneme, v níž utišíme své zjitření.

Zatímco Hutka útěchu nehledá, ale rovnou nabízí - aniž by ji často byl schopen vskutku zprostředkovat něčím jiným než velkými slovy či vlastní sdílenou bezbranností - , Halmayovu poezii bychom naopak mohli celou nahlédnout jako skryté (a neukojené) tápání po útěše. Halmay nehodlá měnit či dál promýšlet svou deziluzi. Vedle ní však v jeho poezii žijí syté a sálavé tóny prožitku, jenž se nevnucuje, má ostych před přílišnou rétorikou, potřebuje se spíš ztratit před světem, stáhnout se do vizí a figur, které propůjčí azyl jeho zranitelnosti. Vyřvat svoji nemoc Ondřej Macura (* 1980) je představitelem nejmladší básnické generace. Ve své druhé sbírce, útržkovitém básnickém „deníku“ Žaltář, vzniklém už v letech 2000-2001, prostředkuje věrohodně, i když nepřímo, stav mysli dnešního „mladého intelektuála“. Přesto bychom neřekli, že jde o generační výpověď. Macura sice sdílí s Hutkou potřebu komunikace, i on po svém podléhá impulsu vypovídat se, ale bezprostřednost, u Hutky tak podstatná, je mu cizí. Snad je mu přirozeně zapovězena, není v dohledu, k dispozici. I Macura dovede být osobní, jako by však neustále překonával „odpor“ nahromaděných výrazových prostředků, jichž nedokáže nepoužít. I Macura občas vhodí do arény otevřeně osobní „drásavé“ tvrzení (oproti Hutkovi, neostýchajícímu se myslet hned celospolečensky, je ovšem Macurovi vlastní zastřený sebezpyt). Věta však zůstane obklopena tříští obrazně řečových fragmentů, bořících souvislejší kontext, plynulejší úvahový proud. Zřetelnější generační krédo tu nemá z čeho povstat. Anebo se zračí právě v té tříšti?

Jde u Macury jen o básně, a ne o pravdivá sdělení? Jistěže nikoli. Pravdivost je tu však vrstvena složitěji. Zatímco pro Hutku je spouštěčem „pravdivosti“ už jen nějaký velký pojem - pýcha, touha, klam, krása -, u Macury se „pravdivost“ skrývá kdesi v složitých transpozicích osobní, niterné bezprostřednosti do výrazových prostředků - od obrazu k pouhé volbě jediného vychýleného slova. „Musím vyřvat svoji nemoc,“ zdravě povykuje mladík Hutka na přelomu 60. a 70. let. Macurova pozice je těžší. Jako by nemohl svou nemoc vyřvat, ale musel ji odmarodit, rozchodit, těsně obklopen všemožnými způsoby vyjádření s jejich vějířem nabízejících se „pravdivostí“.

I z Macurovy sbírky čiší kus hladu. „S pocitem věčné hladovosti, ano.“ Macura však mluví zevnitř doby, která je přejedená snad vším, obrazy, slovy, pravdou i klamem, technikou výrazu i rétorikou srdce. Možná právě na Macurově poezii můžeme v dobrém i zlém vidět, jak těžké je vracet se k původnímu osobnímu „žalmu“, který se aspoň místy šťastně překryje s „pravdou“.

„Jak jednoduché je dnes se najíst,“ říká Hutka, s povzdechem. Kdežto dnešního básníka už tísní všeobecný stres: Jak nemožné je nejíst spolu s okolním světem, jak nesnadné je dnes hladovět.

„Musím vyřvat svoji nemoc,“ zdravě povykuje mladík Hutka na přelomu 60. a 70. let. Macurova pozice je těžší. Jako by nemohl svou nemoc vyřvat, ale musel ji odmarodit, rozchodit, těsně obklopen všemožnými způsoby vyjádření s jejich vějířem nabízejících se „

O autorovi| Jan Štolba, básník a kritik Autor je básník, hudebník a kritik. Za soubor článků o české literatuře Nedopadající džbán (Torst 2006) získal Cenu F. X. Šaldy.

Autor:

KOMENTÁŘ Jindřicha Forejta: Jak prezident mohl z ARO jmenovat šéfa soudu

Premium Proč mohl prezident republiky v úterý 12. října bez komplikací jmenovat předsedu Krajského soudu v Brně, i když řadové...

Manželé v sukních. Gender Blender boří stereotypy v oblékání

Premium Oblékají se podle vlastních pravidel a svými outfity boří společenské konvence. Manželský pár Michaela a Vlastimil...

Jak se rodí sebevražda. Psychiatr Höschl nejen o schizofrenii a depresi

Premium Jak velká musí být síla, která člověka dožene k tomu, že si sám dobrovolně vezme život? Jaké jsou poslední myšlenky...