Česká ekonomika vstupuje do roku 2009 s méně příznivou prognózou. Finanční krize ve světě náš finanční sektor sice přímo nezasáhla, ale reálná ekonomika bude zasažena poklesem poptávky na zahraničních trzích, který se projeví v poklesu exportu. Mnoho našich výrobců se musí připravit na horší podmínky.
Dalším faktorem, který bude zpomalovat hospodářský růst, jsou pesimistická očekávání. Když si podnikatel není jist odbytem, bude investovat méně. Když si spotřebitel není jist, zda si udrží dosavadní příjem, bude odkládat nákupy předmětů dlouhodobé spotřeby, jako jsou auta nebo elektronika. Větší opatrnost bank půjčovat bude rovněž snižovat investice a spotřebu. Krize byly, jsou a budou Tyto nevalné vyhlídky vedou k otázkám, jaké jsou příčiny. Shoda je v tom, že viníkem je finanční krize ve světě. Ale co to vlastně znamená? Pro mnoho lidí je „finanční krize“ abstraktní pojem a podléhají dojmu, že jde o selhání tržního systému jako takového. Není tomu tak. Finanční krize v podobě poklesu akciových trhů a bankovních krachů byly v minulosti a budou i v budoucnu. Jejich výskyt a „stupeň ničivosti“ přitom nesouvisí s intenzitou regulace finančních trhů. Finanční krize vznikaly v dobách, kdy finanční trhy regulovány nebyly, a vznikají i dnes, kdy jsou již regulovány značně. Představa, že zvýšení regulace finanční krize potlačí, je iluzorní.
Příčinou finančních krizí a jejich odeznívání jsou střídající se vlny optimismu a pesimismu. Potíž je v tom, že tento optimismus a pesimismus není v populaci rovnoměrně rozdělen, nýbrž je nakažlivý a projevuje se „vlnovitě“. Po předchozí vlně optimismu dnes zažíváme vlnu pesimismu. Dopad do reálné ekonomiky je nasnadě: po tučných letech zažijeme léta hubená. Mnoho těch, kdo dříve inkasovali vysoké zisky, budou inkasovat ztráty. Ti prozíravější, kteří si nemysleli, že tučná léta budou pokračovat věčně, a zajistili se na horší časy, na tom budou lépe. To jsou zákony trhu, jež nelze obejít.
Úsměvná jsou slova o „chamtivých finančnících“, kteří vše zavinili. Snaha dosáhnout zisku je hlavní hybnou silou tržní ekonomiky. Kdo z nás nechce zvýšit svůj příjem či zisk? Kdo z nás nevyužije příležitostí, které mu to slibují? Oddělování reálné ekonomiky a finančního sektoru je jen modelová pomůcka, oba jsou spojené. Reálná ekonomika se bez finančního sektoru neobejde, neboť bez něho by neprobíhala efektivní alokace kapitálu. Alternativou by bylo jen centrální plánování.
Hospodářskou recesi nelze „řešit“, musí se vydržet. V jejím průběhu z trhu odejdou ti, kteří byli málo prozíraví nebo jsou méně efektivní, a ekonomika vyjde z recese zdravější a silnější. Čísla o růstu HDP nejsou vším; někdy je i rychlý růst nezdravou nafouklou bublinou, a naopak. Každopádně stojí za to odhalit a odmítnout některé fikce.
Fikce a fakta Fikce 1: Dnešní finanční krize může svět uvrhnout do hospodářské krize podobné té z třicátých let dvacátého století. Dnes je svět úplně jiný než tehdy. Po velkém krachu v roce 1929 se americká vláda a centrální banka snažily zachovat zlatý standard dolaru, a proto měla měnová i rozpočtová politika perverzní charakter: úrokové sazby se zvyšovaly a vládní výdaje se omezovaly. Dnes dělají vlády a centrální banky zcela jiná opatření, zaměřená proti poklesu důvěry a ke zvýšení poptávky.
Fikce 2: Zákony trhu samy nemohou zabránit tomu, aby finanční krize netáhla reálnou ekonomiku dále ke dnu. Ačkoli finanční krize znamená krizi důvěry a snížení poptávky, neznamená snížení reálných ekonomických zdrojů – pracovního potenciálu, vzdělání, technologií, kapitálu a přírodních zdrojů. V průběhu recese klesají ceny a využívání těchto zdrojů se opět stává výnosnou příležitostí. Jde jen o to, aby stát neprozíravou politikou nepotlačoval soukromou iniciativu a podnikání.
Fikce 3: Spuštění krize důvěry nastartuje zhoubnou spirálu, vlna pesimismu neustále živí a udržuje samu sebe. Pokles cen finančních a reálných aktiv vyvolává pozornost „ziskuchtivých“ investorů a signalizuje jim, že nastala vhodná doba nakupovat. I chytří spotřebitelé si všimnou, že ceny jsou dost nízké a že se již vyplatí koupit nové auto, televizor nebo byt. Kdo zaváhá, přijde o výhodu nízkých cen. Takto se přirozeně obnovuje důvěra i poptávka na trzích.
Fikce 4: Banky uvízly v pasti vlastní opatrnosti a strachu a nikdy nezačnou opět půjčovat. Banky neumějí dělat nic jiného než půjčovat. Když neobnoví úvěrování, nemohou obnovit své zisky. Taková situace nemůže přetrvávat.
Fikce 5: Čeští exportéři nemohou zvýšit export, dokud nepomine recese na trzích Evropské unie. Český exportér (například automobilka) může přesměrovat část dodávek na domácí trh nebo na zahraniční trhy nepostižené recesí. Předpokladem k tomu je ovšem snížení cen. A jedním z předpokladů pro snížení cen je mzdová umírněnost zaměstnanců. Kromě toho ke zvýšení konkurenční schopnosti našich exportérů na zahraničních trzích přispívá též oslabení koruny vůči euru. To je jedna z výhod vlastní měny.
Fikce 6: Hospodářská recese nutně zvyšuje nezaměstnanost. Často tomu tak je, ale nutné to není. Firmy, které se se svými zaměstnanci dohodnou na nezbytné mzdové zdrženlivosti, propouštět nemusejí. Toto by měli mít na zřeteli především odbory.
Fikce 7: Vláda může obnovit hospodářský růst zvýšením vládních výdajů. Možnosti vlády jsou velmi omezené. Bude-li vyšší výdaje financovat zvýšením daní, zdraží práci a potlačí motivace k investování. Bude-li je financovat růstem vládního dluhu, povede to ke zvýšení dlouhodobých úrokových sazeb, opět s negativním účinkem na investice.
Fikce 8: Centrální banka může snížením svých úrokových sazeb blízko k nule zlevnit úvěry a povzbudit investice a spotřebu. Centrální banky mohou ve stávající situaci dosáhnout svou měnovou politikou jen málo. Už dnes vidíme, že přes značný pokles úrokových sazeb centrálních bank tržní úrokové sazby příliš neklesají. Úrokový kanál transmisního mechanismu je do značné míry „ucpaný“ přetrvávající opatrností bank, jejich nedůvěrou půjčovat si navzájem a obavami půjčovat investorům i spotřebitelům. Úrokové sazby americké a japonské centrální banky se pohybují blízko nule, ale na rozhýbání jejich ekonomik to má prozatím jen malý vliv.
***
Finanční krize vznikaly v dobách, kdy finanční trhy regulovány nebyly, a vznikají i dnes, kdy jsou již regulovány značně
O autorovi| Robert Holman, člen bankovní rady České národní banky
