Vám to nepřipadá jako dobrý námět, pane redaktore? dotíral na mě ten muž. Zatímco jsem si přebíral poštu v televizní recepci, drmolil už nejmíň tři minuty.
„Vždyť jste nezmínil jediný důkaz,“ odbyl jsem ho.
„Ale já jsem vůbec nemyslel, že byste to točil jako reportáž. Já se vám tu snažím odvyprávět hraný film. Je to v podstatě modelový příběh, jak uchvátit moc v cizím státě.“„Trochu ale přitažený za vlasy,“ ušklíbl jsem se. „Ty tajné služby, to homosexuální video – to už je hodně pokleslý žánr.“
„A proč by to tak nemohlo být?“ načepýřil se. „Jen si to zkuste představit. Je konec osmdesátých let, padá jeden komunistický režim za druhým, ti chytří z KGB se rychle privatizují, Rusko je taky v rozvratu, Putina ještě nikdo nezná. Nikdo nezná v jedné čerstvé postkomunistické zemi ani mladého chytrého ekonoma, který vycítil příležitost.
Byl sice ve straně, ale jen formálně. Ve skutečnosti je ortodoxní kapitalista se zajímavými ekonomickými nápady, který potají obdivuje celá léta Ameriku. Je ale také skrytý homosexuál, což zatím nehraje žádnou roli.
Roli to začne hrát, až když se prodírá nahoru. Nejdřív jako ministr – třeba obchodu nebo pro místní rozvoj –, později jako šéf silné politické strany a ještě později jako premiér. A tehdy je jemně upozorněn, že kdysi dávno byl nahrán v jednom německém hotelu, kde bydlel v době ekonomického sympozia, jak laškuje v posteli se svým kolegou. Rusové ten záznam koupili za pusinku v nějakém balíku jiných kompromitujících materiálů na různé politiky z postkomunistických zemí, kteří by se mohli stát v budoucnu významnými a mocnými. Nu – a teď se ten záznam hodí.“
„Začnou ho vydírat?“ zívnul jsem.
„Ale vůbec ne,“ usmál se ten chlapík. „Jen ho někdo přátelsky navštíví – ostatně proč taky ne, když prodává za sto tisíc podnikatelům soukromé schůzky – a to video mu ukáže.
Co po mně chcete? ptá se ten politik (mohl by ho hrát třeba Milan Kňažko) stísněně. – Zatím nic, dí ti pánové. – A možná ani nikdy potřebovat nebudeme. Spíš kdybyste potřeboval vy. Třeba dostat se ještě výš…
Správná chvíle přijde, když se ten chlápek stane prezidentem a Rusko zase velmocí, kterou ovládá železná ruka. Je potřeba vrazit klín do připravovaných plánů Západu, jak Rusko účelně monitorovat a vojensky ohradit. A taky do jednotné Evropy.
Všichni se sice diví, proč tenhle vrcholný politik jako jediný nekritizuje ruský vojenský zásah v Gruzii, proč dává najevo tak rusofilské sympatie při návštěvě Moskvy. Ale že sympatizuje s podivínským irským zbohatlíkem, který chce sabotovat Lisabonskou smlouvu nebo že mu v Rusku vydají knihu nějací olejáři, to se spíš bere jako folklor.“
„Podívejte, já nemám opravdu čas poslouchat nesmysly,“ řekl jsem tomu pánovi a vykročil skrz turnikety směrem k výtahům.
„Ale vždyť jsem vám to nedopověděl!“ zavolal za mnou. „Ještě jsme se nedostali k privatizaci letiště a aerolinek a vůbec ke strategickým věcem, kvůli nimž je třeba v té fiktivní evropské zemi…“
Jeho poslední slova uťaly přibouchnuté dveře výtahu. Než jsem dojel do patra, přemýšlel jsem chvíli o tom námětu. Jako fikce dobrý. Ale kdo to natočí?
