Pořadatele je třeba pochválit za nápad soustředit se na porovnávání interpretace Janáčkových děl různými našimi i zahraničními soubory. Otevírá se tak cesta k pochopení, proč ve světě - na rozdíl od své vlasti - Janáček patří mezi často hrané a publikem milované autory.
Leccos napovědělo již srovnání Příhod lišky Bystroušky v podání opery brněnského Národního divadla s nastudováním Její pastorkyně Maďarskou státní operou.
Liška v podzimním lese Nová inscenace Příhod lišky Bystroušky zahájila festival 6. listopadu jako připomínka data světové brněnské premiéry v roce 1924.
Britský režisér James Conway (působící v kočovné English Touring Opera) Příhody vyložil bez výraznějších změn oproti tradičnímu pojetí, či spíše ho ještě redukoval na zšeřelý podzimní les, jehož atmosféra inscenaci zatížila pochmurností holých kmenů lesa, opadaného listí, drátěných kotců a soumračným svícením. Svět lidí a zvířat zůstal oddělený pohybem po dvou a čtyřech, zvířátka se obsedantně drbala, olizovala, lísala. Posun do současnosti obstarávaly kartonové výlisky obalů na maxivejce a módní gumové rukavice na rukách slepic. Pohled „odjinud“ se projevil v u nás nezvyklých pokrývkách hlav Faráře a Rechtora. A Janáčkovu životu přitakávající závěrečnou apoteózu režisér „odvezl“ na točně a zanechal po sobě opuštěnou tmu.
Pokud režijní uchopení bylo konvenční, „tradiční“ v našich podmínkách zůstalo bohužel i hudební nastudování: očekávalo se, že nový a zkušenostmi ze zahraničí obohacený šéf opery a dirigent Tomáš Hanus udělá maximum, aby letité prokletí „Janáčků“ u nás zlomil - zázrak se nekonal. Hanusovi se v jeho prvním nastudování v pozici šéfa nepodařilo vymanit výkon orchestru z matné hudební ilustrace geniální partitury. Renomé opery brněnského Národního divadla tak zachraňovali slovenští hosté v hlavních rolích, brněnští v těch menších a brněnský sbor. Peter Mikuláš byl zemitým Revírníkem, Adriana Kohútková spíše jímavou než rozvernou Bystrouškou a Denisa Hamarová chlapáckým Zlatohřbítkem. Národní divadlo alespoň ukázalo, že je schopno sestavit solidní obsazení.
Strhující maďarská Jenůfa To Jenůfa v nastudování Maďarské státní opery (kromě Kostelničky s maďarskými sólisty) se zaskvěla jako skutečná festivalová událost -ovšem před poloprázdným brněnským hledištěm.
Základem oslnivého úspěchu maďarského nastudování bylo expresivně vypjaté hudební provedení pod taktovkou Jánose Kovácse. Vyhrotil výrazové rozpětí opery do strhujícího úchopu, který polevil až v katarzi finále. Éva Bátori dodala Jenůfě - v našich inscenacích stylizované do role oběti - nebývalou a až iritující energii a svéráz nezávislé ženy, přijímající zodpovědnost za svou volbu. Podobně Kostelnička Dalii Schaechterové přesahovala naši upjatou „svíčkovou bábu“ směrem k psychologickému pochopení komplikované ženy, která si prošla milostnými trýzněmi i závratným chvilkovým štěstím. Jen Laca zpívaný hutným tenorem Attily Wendlera doplácel na svou fyzickou tloušťku, která je při dnešních nárocích handicapem. Vyzdvihnout je třeba vynikající češtinu; nejen výslovnost, ale evidentní pochopení smyslu zpívaných slov - v tomto ohledu výrazně převyšující „domorodé“ obsazení Lišky.
Síla hudebního zážitku překrývala dílčí nelogičnosti na jednoduché scéně: mlýn symbolizovalo mlýnské kolo (které mohlo být stejně i pouťovou atrakcí vídeňského Prátru) a sítě mezilidských vztahů se promítaly do hrubé síťoviny vesnických „vlňáků“, překrývajících jen náznaky folklorních kostýmů žen.
A bylo lepší zavřít oči před post-postmoderním režijním výstřelkem Attily Vidnyánszkého, když ledaři z obřích bloků ledu ve finále sestavili kříž, v jehož nejvyšší kostce problikávala Števuškova dušička v podobě jarmareční figurky andělíčka na baterky. Také sbor měl daleko k dokonalosti - i tak ale maďarská Jenůfa přiměla tu hrstku Janáčkovi věrného brněnského publika k ovacím vestoje. Podat Janáčka takto plasticky, s tak jemnými pianissimy a vrcholy citových bouří zatím neumíme. Festivalové dramaturgii je třeba poděkovat, že přivezla důkaz, že to jde - jen o pár set kilometrů vedle.
Podle ředitele Daniela Dvořáka je ambicí festivalu stát se obdobou mozartovského Salcburku nebo wagnerovského Bayreuthu. Hollywoodsky velkolepé zahájení festivalu s červeným kobercem organizačně klopýtalo. Kosmetickou vadou ale už nebylo, když zmatená představitelka PR agentury nevěděla, zda přijel ohlášený legendární Pierre Boulez (čestný prezident festivalu), když v katalogu (i na webových stránkách) chybějí vedle dirigenta a režiséra jména dalších tvůrců inscenací i představitelů některých rolí a k produkcím hostujících souborů jsou připojeny výlučně fotografie brněnských nastudování...
Podle slov šéfa brněnské opery Hanuse „se na Brno nyní upírá pozornost světové kulturní veřejnosti“ - samotné Brňany však maďarská Jenůfa téměř nezajímala. Kéž by se naplnila Hanusova očekávání, že „Janáček může vyvést Brno do mezinárodního kontextu“. To ho čeká vskutku ještě hodně práce.
Hanusovi se nepodařilo vymanit výkon orchestru z matné hudební ilustrace geniální partitury
***
HODNOCENÍ LN
**
Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Hudební nastudování: Tomáš
Hanus
Režie: James Conway
Scéna a kostýmy: Neil Irish
Sbormistr: Pavel Koňárek
Premiéra 6. listopadu 2008
v Janáčkově divadle
****
Leoš Janáček:
Její pastorkyňa
Dirigent: János Kovács
Režie: Attila Vidnyánszky
Scéna a kostýmy: Aleksandr
Belozub
Maďarská státní opera
7. 11. v Janáčkově divadle
