Jestli budu moci své syny ovlivnit, aby někam na delší dobu odjeli, tak to udělám,“ říká nekompromisně Michal Hátle, původně vědecký pracovník, dnes vysoký manažer, který na začátku devadesátých let zamířil do Japonska. „Není nic užitečnějšího než se vzdát všech pomocných berliček, které sebou nese pohyb v rodné zemi, a jít si zkusit fungovat bez nich. To člověka posílí.“
Michal Hátle odjel do Japonska za vědeckou činností, které se v té době intenzivně věnoval. „Pracoval jsem v laboratoři supravodivých materiálů, kde jsem se podílel na vývoji speciální součástky do lékařské techniky pro měření aktivity mozku. Velmi zajímavý a perspektivní obor na pomezí čisté fyziky a inženýrství,“ vzpomíná Hátle.
„Byla to pro mě nová zkušenost. Skončil jsem aspiranturu na Elektrotechnické fakultu ČVUT a přihlásil se na výměnný program do Japonska. České vysokoškolské prostředí tehdy nebylo pro výzkum v pokročilých technologiích dostatečně a moderně vybaveno. Bylo pro mě šokem, jak dobře byly vybaveny Japonské univerzity,“ říká Hátle s tím, že Japonsko nabízí pro vědecké bádání opravdu komfortní podmínky.
V japonském tempu Pracovní proces je v Japonsku typický tím, že nikdy nekončí.
„I univerzita žije dvacet čtyři hodin denně. Neexistuje velký rozdíl mezi dnem a nocí, nikdy se nezavírá. Všechny vědecké přístroje a skvěle vybavené laboratoře jsou plně k dispozici kdykoliv,“ vzpomíná Michal Hátle. „Já jsem ke své práci potřeboval co největší klid, takže jsem pracoval po nocích a končil kolem šesté hodiny ráno. Bylo to provozně bez problému.“
Pro vědu, jak se provozuje v Japonsku, je také příznačný důraz na praxi už v rané fázi bádání. Podle Hátleho tu má praxe přednost před teorií. „Japonci jsou – byť to možná není univerzální pravda – spíše praktici, přistupují i k fyzice hlavně z experimentální strany a k teorii se dostávají spíše přes interpretaci experimentálních výsledků. Díky jejich technologickému vybavení je to docela produktivní přístup, který přináší zajímavé a nečekané výsledky.“
Přes velké rozdíly mezi tehdejší Československou republikou a Japonskem dnes Michal Hátle tvrdí, že nezažil příliš velký kulturní šok. Jen ho fascinoval západní způsob pojetí vědy.
„Na organizaci výzkumu na univerzitách se mi líbilo třeba to, že už student na master degree může prosadit svůj projekt a získat na něj vlastní rozpočet velmi rychlou a nebyrokratickou cestou v rámci své laboratoře či fakulty. To byl ohromný kontrast k tomu, jak socialisticky se v té době plánovaly a získávaly výdaje na vědu v České republice,“ říká Hátle.
Michal Hátle v Japonsku pracoval přesně padesát měsíců. Během této doby zvládl dokončit svůj projekt a získat v Japonsku doktorát. Jeho vlast se mezitím rozdělila na Česko a Slovensko a stihla rozjet kapitalismus.
„Vrátil jsem se po skoro pěti letech a zjistil, že česká věda dostala docela zabrat. V zásadě jsem neměl kam se vrátit, tedy pokud bych nechtěl jen učit a mít věčné problémy s rodinným rozpočtem,“ vzpomíná.
Proto se rozhodl opustit akademickou půdu. K tomu opět přispěly i zkušenosti z Japonska, protože už tam si Hátle uvědomil, že vědou se nejspíš živit nebude.
„Hodnota vědeckého výsledku mé stáže v Japonsku se mi zdála neúměrná úsilí a času, které jsem tam práci věnoval. Byla to vlastně cesta k pochopení, že nejsem mezi těmi vyvolenými, kteří jsou schopni svou vědeckou oblast posunout skutečně výrazně dál.“ připouští.
„Uvědomil jsem si, že jsem jenom jeden z dělníků vědy. A to mi bylo málo – a to byla asi i hlavní příčina, proč jsem se rozhodl v této životní cestě nepokračovat. Bylo to koncentrované vědecké úsilí v relativně krátkém čase. A to mi pomohlo pochopit, že věda pro mě není správná volba, a ušetřilo mi to spoustu času.“ Bádání pověsil doma na hřebík Se svými znalostmi a zkušenostmi se Michal Hátle na tehdejším trhu práce v České republice uchytil velmi rychle. Město Praha hledalo někoho, komu by svěřilo projekt výstavby pražské metropolitní informační sítě. „Hledali nového člověka, který má zkušenosti z oboru výpočetní techniky, což jsem z mé práce měl. Léta jsem pracoval s počítačovými sítěmi a počítači. Takže mě najali,“ vzpomíná Hátle. „Postupně jsem dostal na starost i jiné projekty, třeba systematické zavedení e-mailů a prvního web serveru pro pražské úřady a organizace, to bylo v květnu 1995. Do té doby pražské úřady e-mail systematicky nepoužívaly, a pokud, tak jen v malých, izolovaných ostrůvcích.“ Pro Michala Hátleho byla tato zkušenost nová spíše než zaváděním moderních technologií kvůli nutnosti komunikace s úřady.
„Úřední prostředí pro mě bylo hodně nové. Nikdy předtím jsem se v něm nepohyboval a pražský magistrát je veliký úřad, kde věci jdou svým tempem. Odborná náplň pro mě až tak nová nebyla, podobné komunikační systémy jsem užíval už o hodně dříve, a musel jsem jim kvůli potřebám svého vědeckého projektu rozumět víc než běžný uživatel,“ říká Hátle.
Na spolupráci s městem Praha nakonec nemá vysloveně špatné vzpomínky. „Potkal jsem tam spoustu zajímavých lidí a zjistil jsem, že úřední pravidla hry nemusí produkovat jen absurdní výsledek,“ tvrdí Michal Hátle.
Projekt byl časem přetvořen v akciovou společnost PragoNet. V období technologického boomu (z něhož se ovšem brzy měla stát pouhá bublina), patřil PragoNet k velmi atraktivním firmám. Do výběrového řízení na odprodej 51 procent akcií v roce 2000 se proto přihlásily velké firmy z celého světa. Nakonec zvítězil Deutsche Telekom AG (DTAG), respektive jeho divize T-Systems International. V roce 2003 se pak DTAG stal stoprocentním majitelem PragoNetu. A Michal Hátle se stal výkonným ředitelem české pobočky T-Systems.
Dělat manažera ve výrobě pracího prášku bych nemohl Za typického manažera se Michal Hátle nepovažuje. Nemyslí si, že by zvládl řídit libovolný podnik, přesto s názorem, že dobrý manažer se uplatní v zásadě v jakémkoli oboru, souhlasí. Ale zároveň toto myšlení u kolegů kritizuje.
„Řada manažerů si myslela, že může řídit cokoliv, a nakonec se jim to rozsypalo pod rukama. Když jsou čestní, tak to přiznají, když ne, tak to prohlásí za skvělý výsledek a jdou ničit nějakou další firmu,“ komentuje Hátle, pro kterého je výkonná pozice zajímavá po odborné stránce, proto se pohybuje v sektoru, v němž se vyzná. Zároveň svoji znalost oboru chápe jako problém.
„Je možné, že je to nevýhoda a tak trochu slabost. Pro manažera může být lepší se na firmu dívat jako na organismus, jehož není integrální součástí a který ovládá zvenku. Já jsem uvnitř, takže se mi některé věci můžou řešit hůře,“ přiznává Hátle.
Svůj pobyt v Japonsku zpětně vidí jako důležitou zkušenost i z hlediska svého dalšího profesního vývoje. Až Japonsko mu vlastně pomohlo najít správný směr v kariéře.
„V České republice by mi trvalo déle, než bych pochopil, že se pro vědu nehodím, a možná bych podlehl porevolučním svodům. Taky bych se hodně nedozvěděl o sobě, jiných kulturách a světě za hranicemi české kotliny.“
***
Co dokáže 50 měsíců v Japonsku
VZDĚLÁNÍM VĚDEC...
Michal Hátle získal titul inženýr v oboru mikroelektronika na Fakultě elektrického inženýrství ČVUT v roce 1985. Rok poté nastoupil na postgraduální doktorské studium a v roce 1987 byl přijat na domovské fakultě jako odborný asistent výzkumu. Své studium zakončil obhajobou metody numerické simulace ve fyzice polovodičů a v roce 1991 obdržel doktorát.
Ve stejném roce byl přijat na dlouhodobou výzkumnou práci zaměřenou na aplikovaný výzkum v pokročilých technologiích na Japonské státní univerzitě.
V roce 1995 zde obhájil svoji práci a obdržel japonský doktorát.
... POVOLÁNÍM MANAŽER V roce 1995 nastoupil do Institutu městské informatiky v Praze jako vedoucí projektu na vytvoření e-mailu a intranetu pro městskou správu.
V roce 1996 se stal generálním ředitelem společnosti PragoNet. V roce 2006 se stal ředitelem české pobočky T-Systems (DTAG), která převzala PragoNet.
