Mozzarela, gorgonzola a tavené sýry z Itálie, na jejichž výrobu byly použity staré sýry plné červů a ještě větších hnusů, se na český trh nedostaly. Tvrdí to dozorové orgány a není důvod jim nevěřit. Pokud si nějakou takovou lahůdku přivezl turista z cesty do Itálie, Rakouska či Německa, jeho chyba.
Informace o těchto sýrech, která se objevila v prvních červencových dnech v italském tisku, mi navodila naprosto opačnou vzpomínku na nedávnou cestu do jednoho moravského mlékárenského podniku. Naprosto sterilní čistota provozu musí uhodit do očí každého, kdo někdy v minulosti do podobného podniku vkročil. Od přesné evidence suroviny až po poslední krabičku – už s nálepkou 3+1, samozřejmostí je dnes sterilní prostředí bezprostřední výroby, kdy nesmíte mít na ruce ani prstýnek.
Bylo to příjemné, i diskuse, kterou jsme vedli o sýrových náhražkách, kde se výrobci cítili naší informační kampaní o klamavém způsobu prodeje sýrů-nesýrů/analogů z rostlinného tuku poškozeni. Nakonec jsme si vysvětlili, že nám nejde o likvidaci podobných výrobků, naopak, že mají své nezastupitelné místo na trhu, ale musí se prodávat se zásadní informací pro spotřebitele. I obchodní ředitel dotyčného podniku uznal, že pokud je spotřebitel na obalu osloven „vážený sýrový labužníku“, těžko může předpokládat, že se nejedná o skutečný sýr, ale o náhražku, která navíc nemusí být úplně povedená.
Když vezmeme v úvahu všechny supervysoké nároky, které se kladly na české výrobce před vstupem do EU, zní zpráva italského listu La Republica z minulého týdne jako z jiného světa.
V podstatě jen potvrzuje to, že podobné praktiky nejsou věcí jednotlivce, nýbrž že jde o celkem dobře zorganizovaný systém, v němž zřejmě naprosto selhaly tamní dozorové orgány a kontrola podniků vůbec.
Čtyřicítka velkých podniků z Itálie i Německa a Rakouska sýry prolezlé červy, někdy plné myších bobků, sýry s inkoustem či zbytky plastového obalu vesele distribuovala dál na zpracování. Přidávaly se v mlékárnách firmy Galbani do běžné suroviny, zřejmě jako v pohádce Pekařův císař – jednu špetku myších bobků, dvě přehršle červů a výsledkem je „skvostný“ tavený sýr prvotřídní jakosti, gorgonzola či mozzarela vhodné pro vývoz. Sicilský majitel čtyř společností, kam suroviny v rozkladu putovaly, totiž na výsledných výrobcích nevydělával sám. O tyto pochutiny se s dodavateli zase podělil, takže „pochutnat si“ měli možnost zákazníci v mnoha evropských zemích. Ještě že u nás firma Galbani nemá zastoupení. Dohromady vydělali tihle „podnikatelé“ za dva roky asi deset milionů eur.
Je něco shnilého ve státě italském, německém a rakouském, neodpustím si parafrázi klasika. I u nás jsme se ale s něčím vzdáleně podobným setkali při omývání masa v jednom pražském a jihočeském hypermarketu. Vinen je vždycky ten, kdo nese zodpovědnost a kdo něco podobného nařídí, případně ten, kdo si zakrývá oči. A je přitom úplně jedno, zda jde o výrobu sýrů nebo prodejnu, kde se omývá zelené maso. Nicméně potrestat toho, kdo rozhodl, je i u nás problém. Takové příkazy se totiž nevydávají písemně, avšak hrozba při jejich nesplnění je více než jednoznačná… Pro spotřebitele z toho plyne jedno ponaučení – že jistotu nemá nikdy. A i když to říkám kvůli objektivitě nerada, v tomhle případě dávám opravdu přednost českým výrobkům nebo opravdu vyzkoušené zahraniční značce.
O autorovi| Autorka je mluvčí SOS – Sdružení obrany spotřebitelů ČR
