Pondělí 29. listopadu 2021, svátek má Zina
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Je mu to moc líto

Česko

Rumunský film Úterý po Vánocích popisuje tím nejjednodušším možným způsobem jednu hodně obyčejnou věc. Člověku, který se jeho postavám a metodě vyprávění otevře, může ale přinést nevšedně silný zážitek. Tíha jedné tuctové lži v tom snímku skoro není k unesení.

Rumunské filmy v posledních letech, jak se říká, letí. Mezi kinematografiemi postkomunistických zemí se ta rumunská těší největšímu mezinárodnímu uznání - a právem. Tamním tvůrcům se podařilo proměnit omezení, jimiž film v ekonomicky ne zrovna silné zemi trpí, v přednost. Vytvořit snadno rozpoznatelný, velmi účelný a přesný styl, adekvátní tématům, k nimž se vyjadřují. Vracet do současného filmu, v němž je silná tendence k atrakcím - jak ve smyslu pouťově hollywoodském, tak i rafinovaně či rádoby rafinovaně „artovém“ (tady se ten protivný výraz hodí) -, jednu důležitou alternativu: film jako způsob uvažování o životě nebo jako inspirace pro ně. Může to znít triviálně, když si ale člověk bude chtít vzpomenout na snímky, které ho poslední dobou přivedly právě k tomu, moc jich nebude.

Autoři takzvané rumunské nové vlny proti téhle společné škatulce občas protestují. Jejich filmy ale často vykazují společné formální i obsahové znaky - zasazení do současnosti, jednoduchá story, málo akce, menší počet střihů, kamera statická nebo pohybující se s protagonistou, nepřítomnost scénické hudby. Je to mimo jiné styl, který nestojí moc peněz, dostupný pro autora, který stojí mimo okruh zasloužilých příjemců státní podpory (rumunský grantový systém byl dlouho předmětem značné kritiky).

Filmy pro zemi bez diváků Rumunsko je také země, kde se do kina moc nechodí, loni tam návštěvnost prudce vzrostla v absolutních číslech plus minus na úroveň té české - obyvatel má ale přitom asi dvojnásobek. V situaci, kdy filmaři skutečně nehrozí, že by na jeho snímek někdo přišel, se asi dá snáze rezignovat na přehnanou vstřícnost vůči divákovi, jehož by to do sálu stejně nepřitáhlo. Proč tedy v takové situaci nezkusit nějaké to umění... Rumunským filmařům se tenhle způsob uvažování vyplatil. Od vítězství úžasných 4 měsíců, 3 týdnů a 2 dnů Cristiana Mungia na festivalu v Cannes v roce 2007 se tamní kinematografie v mezinárodním kontextu etablovala, takže dnes už nemusejí pro svoje snímky obtížně prorážet cestu do světa, kde jsou vyhledávaní a žádaní. Budiž jim přáno. Možná že jejich velmi specifický výraz narazí vbrzku na nějaký svůj limit, za nímž by už hrozilo jen vyprázdněné opakování. Tvůrci rumunské nové vlny -nebo alespoň ti nejtalentovanější z nich -jsou si toho ale asi vědomi, bude zajímavé, kam se jejich práce dál posune.

Film o tom, co zná každý Úterý po Vánocích režiséra Radua Munteana je pro diváka, který se chce se stylem rumunské nové vlny seznámit, dobrá volba. Je to snímek, který na něj bude vznášet nějaké nároky - je potřeba ho sledovat spíš empaticky než analyticky a vzdát se přitom určitých očekávání, jež si s sebou člověk většinou do kina přináší. Nikdo se ho nebude snažit ohromit nápaditým stylem ani komplikovaným dramatickým příběhem, na plátně neuvidí nic mimořádného, přesahujícího jeho životní zkušenost. Muntean nepředkládá nic než ty nejobyčejnější věci. Činí tak ale způsobem nenápadně přesným, díky němuž si pozorovatel před plátnem může plně uvědomit hlubinu, již ta obyčejná fasáda zakrývá. Dvakrát příjemné to tedy není, zvlášť mužský divák si při odchodu ze sálu asi nebude připadat jako pán tvorstva.

Tou nejobyčejnější věcí, již film zachycuje, je manželská nevěra a její důsledky. Jestli průzkumy a statistiky nelžou, má s ní po dosažení určitého věku zkušenost prakticky každý - buď se ho tak či onak dotkla přímo, nebo ji alespoň zblízka sledoval. Konkrétní případ, jejž Muntean ve filmu předkládá, také v ničem nevybočuje z normy - nijak extravagantní protagonisté přes všední peripetie dospějí k podobně všednímu vyústění. Paul (Mimi Branescu) je čtyřicátník, který pracuje pro nějakou banku a daří se mu celkem dobře. Má manželku Adrianu (Mirela Oprisorová), trochu upjatě působící právničku, a osmiletou dcerku, na niž rodiče dbají a život jí organizují v míře pro jedináčky z vyšší střední třídy obvyklé. Má taky milenku - mladou a sympatickou zubařku Ralucu (Maria Popistaiuová), ten vztah prožívá stále silněji, je mu čím dál jasnější, že o něm bude muset rodinu zpravit. Stejně tak je mu jasné, k čemu to asi povede.

Muntean svoje hrdiny nepodrobuje nějakému klinickému zkoumání, nepředvádí na plátně podrobnou historii jednoho karambolu, v níž by přesně odhaloval motivace protagonistů a sestavoval řetězce kauzalit. Jeho film začíná v okamžiku, kdy se příběh hrdinů vlastně už nemá moc kam vyvíjet - karty byly rozdány a výhybky nastaveny dávno před začátkem. Všechny zúčastněné už čeká jenom poslední krok. Než k němu film dospěje, odehraje se na plátně několik velmi všedních situací - Paul má rande s Ralucou, jde nakupovat vánoční dárky s Adrianou, setkají se s kamarády -proutníkem Cristim a jeho nejnovějším objevem a později s Adrianinou přítelkyní, co má ráda horoskopy a film Hodiny. Přes telefon se řeší běžný rodinný předvánoční provoz, od něhož Paul odskakuje do svojí privátní idyly s milenkou. Jednotlivé scény nejsou nějak dramaticky strukturované, zkušenou rukou dotažené k nějaké výrazné pointě.

Obrazy ze života před karambolem Jsou to výseče života, vlastně dost fádního, k němuž se Muntean stylem vyprávění nesnaží dodat nějaký dramatický švih. Kamera (Tudor Lucaiu) je většinou statická, ale ne tak důsledně, aby se to dalo považovat za formální princip. Ve způsobu, jímž režisér ty jednoduché děje inscenuje, je ale nenápadná přesnost, díky níž může divák čím dál silněji vnímat tíhu lži, která tu všední existenci hrozí rozdrtit, hrůzu toho, že Adriana a její dcera nemají tušení, co je z toho jejich zaběhlého rytmu může brzy vytrhnout. Až těžko snesitelné napětí tohle vědomí vytváří ve scéně, kdy Paul s manželkou doprovázejí dceru do Ralučiny ordinace na kontrolu kvůli rovnátkům - nenápadný horor, navíc v zubařské ordinaci... Paul si za to může, syčák, sám, ale ten stres není možné si s ním neprožít. Zvlášť když člověk v hledišti s Paulem to ošklivé tajemství -na rozdíl od jeho nejbližších - sdílí a kvůli tomu se z něj tak trochu stává nevěrníkův komplic.

V té pozici se jeden necítí zrovna dobře a Muntean mu neusnadňuje situaci tím, že by z Paula dělal nějakého výrazného zlosyna, od nějž by se tím pádem bylo snadné distancovat - takový normální chlapík, ne cynický lamač ženských srdcí, ani od pohledu nadsamec, až se jeden diví, co na něm ty jeho ženy vlastně vidí (ale to ze mě možná promlouvá bledá závist). Jeho citům k manželce, milence i dceři se dá věřit, i jeho vnitřní rozervanost je asi opravdová. Katastrofu, k níž film směřuje, to ale nijak neumenšuje. Stejně tak ani Raluca nepůsobí jako bezohledná rozbíječka rodin a Adriana jako domácí tyranka, která si za ten hrozící průšvih třeba může sama.

Tichá intenzita Munteanova filmu graduje až do výborně zvládnuté scény, v níž dojde na konfrontaci s pravdou - i ta působí jako věrná neuspořádanosti života, který nedbá na dramaturgická pravidla. Vše je v ní ale velmi přesné, drobné detaily, ruchy přicházejí v ten správný moment, aniž by přitom působily jakkoliv naaranžovaně. To se dá říct o celém Munteanově filmu -herci nepodávají výkony, ale díky kombinaci vlastních a režisérových schopností vyvolávají dojem, jako kdyby před kamerou prostě žili, z dialogů (spolu Munteanem jsou autory scénáře Alexandru Baciu a Razvan Radulescu) nekouká dramatická konstrukce, interiéry působí jako místa skutečně obývaná.

Ty ke karambolu směřující životy Muntean ukazuje bez jakéhokoli autorského moralizování, zároveň ale neuhýbá pohledem a neobrušuje hrany, nerelativizuje to, že lidské skutky mívají taky nějaké následky. Utne film v okamžiku, kdy mezi dvěma postavami proběhne nenápadná letmá souhra, jako nastává mezi lidmi, kteří jsou zvyklí být blízko sebe. Už to ale není projev blízkosti, důvěry, jenom dobíhající setrvačnosti - asi jako když se na havarovaném autě, jež skončilo na střeše, ještě chvilku po nárazu točí kola.

Svědek takové bouračky neanalyzuje, jestli k ní došlo proto, že šofér jel moc rychle, nedával si pozor nebo se prostě dostal do mechanismu okolností, jež nebyl disponovaný zvládnout. Ten pohled ho pohltí a přimrazí k zemi. Možná by se měl podívat, jak dopadli cestující v tom voze. Moc dobře asi ne.

***

Ty ke karambolu směřující životy Muntean ukazuje bez jakéhokoli autorského moralizování, zároveň ale neuhýbá pohledem a neobrušuje hrany, nerelativizuje to, že lidské skutky mívají taky následky.

FILM TÝDNE

Úterý po Vánocích Režie: Radu Muntean Rumunsko/Francie/Německo 2010

O autorovi| ONDŘEJ ŠTINDL, redaktor LN

Autor:

ANALÝZA: Případ Kenosha. Média si napsala vlastní verzi

Premium Půlka Ameriky si udělala z Kylea Rittenhouse, jenž zastřelil dva lidi, vzorovou karikaturu bílého rasisty s puškou, a...

Pět nejčastějších chyb, které Češi dělají v penzijním spoření

Premium Ve starém „penzijku“ si na důchod spoří více než tři miliony Čechů a v nových fondech už přes 1,3 milionu lidí. Stát...

Strach se do lidí pouští jako jed. Horší než covid je hysterie, říká herec Dušek

Premium Je hercem, režisérem, scenáristou, moderátorem. Renesančního ducha zřejmě Jaroslav Dušek zdědil po svém rodu s modrou...

Advantage Consulting, s.r.o.
ELEKTRO ÚDRŽBÁŘ (OD 28.000 KČ)

Advantage Consulting, s.r.o.
Zlínský kraj
nabízený plat: 28 000 - 36 000 Kč