Osmého prosince 1928 vyšla na stránkách Lidových novin první anketa o nejzajímavější knihu roku. Tato tradice trvá – ovšem s přestávkou od 50. let do roku 1991 – dodnes.
Před 80 lety se Lidové noviny poprvé zeptaly: Kterou nejzajímavější knihu jste letos četl? Už je to dávno, ale jde to rekonstruovat: rok 1928, kdy knižní anketa Lidových novin vznikla, byl podle všeho ideálním časem pro vznik nových tradic. Republika slavila první kulaté narozeniny, neměla zvláštní starosti, velká část jejích obyvatel vyznávala věcný a civilní životní styl a zároveň jim celkem nikdo nebránil v oddávání se mýtům. Tradice se rodily všude, i na půdě Lidových novin – například další z těch vánočních, Těsnohlídkovy stromy republiky, vznikla jenom o čtyři roky dřív.
Přesto nic nenasvědčuje tomu, že knižní anketa Lidových novin byla založena s delším časovým výhledem. Záměr oslovit sto padesát osobností veřejného života s dotazem na nejzajímavější knihu roku byl, dnes by se řeklo, „píárový“. Redakce pouze chtěla podpořit předvánoční prodej svých novin i dobrých knih, takže třeba prezident Masaryk, první tehdejší oslovený, vůbec nepochopil „historičnost“ okamžiku a odvětil, že si na žádnou kvalitní knihu nevzpomíná. Výsledky ankety se v onom roce prolnuly v jediné směsi s nakladatelskými inzeráty. Spisovatelé, vojáci, sportovci... Ve srovnání s dneškem zvlášť vynikne složení prvorepublikových respondentů. Kromě mužů a žen pera mezi nimi byli poslanci, senátoři, ministři i jiní vysocí státní úředníci. Není nutné oddávat se nostalgii, abychom dnes rozuměli, co to znamenalo: v tehdejší společnosti dobrá literatura ještě nebyla rezervací vyhrazenou specialistům, ale spolutvořila národně státní pospolitost – ne-li na ploše celé tehdejší komunity, pak zcela jistě v její masarykovsky státotvorné části, dorozumívající se na stránkách a nad stránkami tehdejších Lidových novin.
Dnes jsme cvičeni k tomu, mluvit každý sám za sebe nebo nejužší skupinu, a pokud někdo poruší pravidlo a promluví, jako politici, i jménem jiným než vlastním, zbystříme: Ten člověk něco chce. Ale kolektiv, s nímž český pisatel před osmdesáti lety cítil sounáležitost, byl mnohem širší než profesně-zájmový. Dnešního čtenáře starých novin může překvapit, kolik bylo mezi tehdejšími oslovenými například vojáků, vysokých důstojníků generálního štábu. Vojáci byli „jedni z nás“ podobně jako pekaři či listonoši, na jejich loajalitě k státu však více záleželo, proto i více zájmu o ně. V anketě skoro nikdy neodpovídali nesmysly. Dokonce i když byly do ankety experimentálně zařazeny literatuře nejvzdálenější činnosti, vedli si respondenti se zdarem: lehký atlet v roce 1929 napsal, že čte Londona a Setona, to nebylo špatné.
Soutěž, nebo stanovisko?
Smysl ankety byl od začátku nahlížen podvojně. Byla i nebyla to soutěž. Každý respondent odpovídal sám za sebe, měl napsat a vysvětlit svůj názor a zbytek už nebyl jeho věcí. Když se však po prvním ročníku ukázalo, že vítězné knihy se prodaly a že se o nich mluví, vzrostl význam soudů, na kterých se shodlo více lidí. Jiný, přesnější či úplnější průřez dobovou čtenářskou zkušeností nebyl – a tak se výsledky ankety začaly číst minimálně jako zpráva o dobovém vkusu, pokud ne rovnou jako reference o duchovním stavu společnosti.
Ti, kteří věřili, že podstata věci spočívá v hlasování, se zajímali o vítěze. Jiní byli názoru, že důležitější jsou spíš mínění okolo – že vlastně tolik nezáleží na jménech a titulech knih v čele, ale na tom, jak opravdově se o nich ten který respondent umí vyslovit. Oslovený, nikoli nutně literát, se pro účely ankety vlastně stal kritikem – tedy člověkem, který svým myšlením o knize vede ty druhé, aby přemýšleli také. Čtenář se měl o mínění takových dotázaných „laiků“ zajímat prostě proto, že ušli úctyhodně daleko po své, byť neliterární cestě. A jak úspěch ankety ukázal, zafungovalo to.
Kdo od neodborníků čekal jen výkřiky, ten se zklamal. Hudební skladatel v anketě objasnil, proč nevěří Dreiserově propagandistické knize o sovětském Rusku. Diplomat dodal zaujatou charakteristiku Valéryho poezie. Baťův manažer za krize dokazoval, že z Goethova Fausta lze vyčíst „znamenité důvody k podpoře inflace a devalvace“, a přední lyrik (Jindřich Hořejší) našel nejvíc krásy v učebnici statistiky: z „kontrolovatelných“ matematických objevů prý roste jiná vývojová tradice než z poezie, kde sice také nikomu nechybí povědomí o Homérovi nebo Rimbaudovi, ale podstatou je začít od svého vnitřního „A“ vždy znovu.
Snad to byla právě tato „krátká“ mezioborová spojení, jinde nemožná, která ve zpětném pohledu ukazují smysl ankety. Potvrzovaly ho i případy, kde se respondenti neváhali svěřit se čtenářskými zážitky, kdy je přečtená kniha přemohla. Tak Jindřich Honzl v roce 1930 přiznal Proustovu Hledání ztraceného času, že se ho jeho autor zmocnil a podruhé ho zformoval. Do této skupiny lze zařadit i případy „negativních bestsellerů“ – knih, s nimiž čtenáři sice nesouhlasili, ale byli jimi strženi tak, že si nedokázali pomoci. Tak se jevilo třeba Demlovo Mé svědectví o Otokaru Březinovi, osobně naléhavé i nactiutrhačné, či Célinova Cesta do hlubin noci, kterou jako knihu roku 1933 uvedl Ferdinand Peroutka – přestože si se svým estétským vkusem nad autorovou „radostí smrdět“ jinak zoufal a napsal o ní nejeden kritický text. Umění a politika Abychom si však meziválečnou dobu neidealizovali: anketa ukazovala i meze tehdejšího vkusu českých elit. Zůstával středostavovský. Před robustními, do krajnosti jdoucími tvůrčími gesty český pohled skoro vždy uhnul. Anketou se mohli mihnout James Joyce nebo Robert Musil (jehož Muže bez vlastností v roce 1930 uvedl českoněmecký spisovatel a diplomat Camill Hoffmann), celkově však vítězili autoři mnohem populárnějšího čtiva. Romanopisec André Maurois, životopisec Emil Ludwig. Když válka, tak od Remarqua (Na západní frontě klid). A když měšťanská sága, pak radši než zmíněný Proust Holečkovi Naši, a ještě lépe Galsworthyho Forsythové.
S přibývajícími lety, a zdaleka nejenom kvůli Hitlerovi a Stalinovi, se v anketě literatura smísila s politikou. Nestačilo, co autor sám ze sebe sděluje, ale rozhodovalo, co to „v dané situaci“ společensky znamená. Tím nemá být dodatečně zmenšen vliv a význam třeba Karla Čapka, který ve třicátých letech v anketě celkem třikrát zvítězil – ale chce se tím naznačit, že tvorba autorů, jako byl například Richard Weiner (také z okruhu Lidových novin!), měla do ankety ztížený přístup nejen proto, že byla „těžká“.
Jinak se posuzuje umělecká kvalita a jinak společenský „dopad“ díla – přičemž samo hodnocení je vždy kompromisem obou krajních hledisek. Obecně platívá, že důraz na „umění“ přeje nadčasovým hodnotám, zatímco „politika“ obyčejně přivádí ke knize v daném okamžiku více čtenářů. Právě anketa je pak prostorem, kde se „umělecká“ i „politická“ hlediska, rozprostřená po škále, zobrazují vedle sebe. A zde se blížíme k jádru věci: jak zařídit, aby hlavně „politické“ hledisko, které člověka vystavuje více názorům a tlakům okolí, odráželo jeho vlastní, bytostný, jenom jemu náležící názor – a nevyjadřovalo nic jiného?
Na moderním občanství je nejobtížnější vytvořit a udržet si mínění: původní, odůvodněné a osobnostně zaručené. Je to nekonečně obtížnější, než se z množství lidí, předstupujících se „svým“ míněním před veřejnost, zdá, a u nás se na budoucí obtíže s ním začalo masově zadělávat hned po roce 1938, kdy se zmenšily šance takové mínění vyslovit. Pravda, i ta literární a anketní, se přestala vyslovovat a začala se hromadně manifestovat.
Bylo to těžké. Co měli respondenti třeba v roce 1941, za Heydricha, uspořádat lepšího a odvážnějšího než celonárodní referendum o české knize? Dodnes zůstává kolem tehdejších manifestací národní jednoty nad českou knihou v literárních učebnicích hodně slávy. Ale všechny tyto okolnostmi vynucené pravdy s přívlastkem, pravdy spoléhající na účinek a na pochopení oklikou posílily styl myšlení, který, jednou už na člověka přilepen, nemohl ze světa zmizet jenom proto, že v roce 1945 zanikla jedna diktatura.
Není to tak, že když přijde zlý cizí král, člověk se přikrčí, a po jeho pádu zas vyskočí jak natažené péro. Naopak: když se přikrčenému nabídne, aby vstal, nerozumí. Myslel si, že stojí pořád. Jaké to bylo překvapení, když po roce 1945, kdy tehdejší Svobodné noviny anketu obnovily, si tolik lidí z množství bytostně psané a zamýšlené protektorátní literatury zvolilo Fučíkovu Reportáž psanou na oprátce! A dvojí anketní triumf prezidenta Edvarda Beneše (1946–1947) vítězství této dobrovolně přijaté nesvobody stvrdil.
V anketě nezvítězila Benešova víra v koexistenci Východu se Západem, ale domněnka, že něco jiného je možné říkat navenek a něco jiného si zase myslet dovnitř. Není zde řeč o tvrdých názorech na tvrdé skutečnosti vnějšího světa, ale o subtilním pochodu, který však tím spíš prostoupil lidským myšlením. Z lidí, kteří si přestali uvědomovat možnosti své autenticity, zbyly stíny.
Druhý pokus o pospolitost Konce ankety, ale i celé společnosti po únoru pak byly do důsledku dovedenou projekcí této tendence, zkarikované jenom navíc skutečností, že noví, samojediní vládci si v ní mohli provádět, co chtěli. Kulturní referenti, odborářští předáci, dílovedoucí a další „pracující“, povolaní do řad uprázdněných po univerzitních profesorech, odmanifestovali své postoje tak důkladně, že anketa v roce 1949 (s trojím vítězstvím sovětských autorů Stalina, Makarenka a Polevého) ztratila smysl a odmlčela se podruhé, tentokrát na čtyřicet let.
Obnovitel ankety Jan Lukeš v roce 1991 pochopil, jak je důležité vrátit anketu k jejímu původnímu před-manifestačnímu smyslu. „Nechce nic víc, ani nic méně,“ psal tehdy Lukeš, „než dát čtenářům LN příležitost zkonfrontovat si svůj vkus a své čtenářské zážitky se vkusem a zážitky osobností, které zná a kterých si v té či oné míře váží.“ Jako kdysi. Mohlo to znít skoro až banálně, jako samozřejmost. A první ročníky naznačovaly, že by to nejen s literaturou, ale i obnovou pospolitosti mohlo jít dopředu tak rychle, že sen o pospolitosti první republiky by se přímo před očima stal opět skutečností.
Ve zpětném anketním pohledu se první polovina devadesátých let dodnes jeví jako nejsilnější období polistopadového vydávání – což byl přirozeně i důsledek čtyřicetiletého půstu. Sotva se někdy znovu stane, aby první tři místa v anketě obsadily tak kvalitní tituly jako v roce 1992: Zábranovy deníky, Paměti Václava Černého a Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka.
V dalších letech se k nim přidávaly například Kunderova Nesmrtelnost, Divišova Teorie spolehlivosti, později Magorova Summa a Magorovy dopisy z vězení, Deník Pavla Juráčka – vesměs knihy, které masivně pomáhaly utvářet postoj společnosti k starému režimu. Bez ankety bychom ve vztahu ke komunismu relativizovali asi ještě mnohem víc. V posledních zhruba deseti letech pak začalo na špici ankety přibývat titulů tematicky nebo formálně čerpajících více z nové doby – i když i pro knihy Jana Balabána, Jana Nováka či Jáchyma Topola platí, že se ve své etice bez principiálního vztahu ke starému režimu neobejdou.
Kdo se o věc zajímají V čem se tedy dnešní anketa Lidových novin liší od té prvorepublikové, zrozené před osmdesáti lety? Tehdy i dnes pomáhala společensky prosazovat knihy, které utvářely literární „kánon“, jakýsi hlavní hodnotový proud, na kterém se ti, kdo se o věc zajímají, mohou shodnout.
V těch, „kdo se o věc zajímají“, je ale problém. Ani dnešní anketa se zcela nevyhýbá státním úředníkům, umělcům a dalším lidem „mimo literaturu“. Dojmem duchovní pospolitosti, jímž anketa dýchala ve 30. letech, však nepůsobí, protože jím prozatím nepůsobí ani společnost.
Nejde jen o to, že celé skupiny možných respondentů se do ankety dostávají, dalo by se říci, nesamozřejmě. „Přes naši snahu zůstávají dnešní podnikatelé, živnostníci, politici stranou,“ napsal Jan Lukeš už v roce 1995 a nabídl vysvětlení: buď prý jsou příliš vytíženi, nebo si myslí, že literaturu a přehled o ní do života nepotřebují. Nakolik se za léta obojí změnilo, posoudí každý sám. V dalších letech se navíc přidal tlak tak typický pro dnešní dobu, totiž „profesionalizovat“ literaturu a vůbec kulturu: učinit z principů, které prostupovaly celým lidským životem, věc volného času, činnost, která neurčuje vše, ale na kterou si musíme vyšetřit chviličku potom, co jsme vyřídili vše důležité.
Mauroisova románu Mlčení plukovníka Brambla, který získal nejvíc hlasů v prvním ročníku ankety, se nakonec možná prodalo méně výtisků než Korespondence Voskovce s Werichem a ostatních knih, které v anketě zvítězily v poslední době. Ale platí dnes víc, že literaturou „změněn a propojen svět“ – aspoň v části společnosti sdružené okolo jedněch novin?
***
Nejčastěji
jmenované knihy
v historii ankety
LIDOVÉ NOVINY
1928 André MAUROIS: Mlčení plukovníka Brambla
1929 E. M. REMARQUE: Na západní frontě klid
1930 Jaroslav DURYCH: Bloudění
1931 Vladislav VANČURA: Markéta Lazarová
1932 Axel MUNTHE: Kniha o San Michele
Vítězslav NEZVAL: Skleněný havelok
Karel POLÁČEK: Hlavní přelíčení
1933 Ivan OLBRACHT: Nikola Šuhaj loupežník
Lion FEUCHTWANGER: Válka židovská
1934 Karel ČAPEK: Povětroň
1935 Karel ČAPEK: Hovory s T. G. Masarykem III
1936 John GUNTHER: Evropa - jaká je
Karel ČAPEK: Válka s Mloky
1937 Karel ČAPEK: První parta
1938 vybráno 10 knih bez pořadí, mimo jiné:
Josef HORA: Domov, Zpěv rodné zemi
Vladimír HOLAN: Září 1938
Marie MAJEROVÁ: Havířská balada
Josef ČAPEK: Umění přírodních národů
Johan HUIZINGA: Ve stínech zítřka
1939 František KOŽÍK: Největší z Pierotů
1940 Vítězslav NEZVAL: Manon Lescaut
Jan DRDA: Městečko na dlani
1941 Josef PALIVEC: Pečetní prsten
Eduard BASS: Cirkus Humberto
SVOBODNÉ NOVINY
1946 Edvard BENEŠ: Šest let exilu a druhé světové války
1947 Edvard BENEŠ: Paměti
LIDOVÉ NOVINY
1948 Klement GOTTWALD: Deset let, Se Sovětským svazem
na věčné časy, Kupředu, zpátky ni krok! aj.
1949 Spisy J. V. STALINA: nejčastěji uváděny Otázky leninismu
LIDOVÉ NOVINY
1991 Václav HAVEL: Letní přemítání
1992 Jan ZÁBRANA: Celý život
1993 Milan KUNDERA: Nesmrtelnost
1994 Ivan DIVIŠ: Teorie spolehlivosti
1995 Vlastimil TŘEŠŇÁK: Klíč je pod rohožkou
1996 Naděžda MANDELŠTAMOVÁ: Dvě knihy vzpomínek
1997 Josef TOPOL: Básně
1998 Ivan M. JIROUS: Magorova summa
1999 Ivan LANDSMANN: Pestré vrstvy
Stéphane COURTOIS a kol.: Černá kniha komunismu
2000 Jiří OPELÍK a kol.: Lexikon české literatury
Oldřich KRÁL a Karel ŠIKTANC: Tři nadání
2001 Patrik OUŘEDNÍK: Europeana
2002 Petra HŮLOVÁ: Paměť mojí babičce
2003 Pavel JURÁČEK: Deník 1959-1974
2004 Jan BALABÁN: Možná že odcházíme
2005 Jáchym TOPOL: Kloktat dehet
2006 Ivan M. JIROUS: Magorovy dopisy
2007 Jiří VOSKOVEC + Jan WERICH: Korespondence I a II
2008 Vladimír FORST, Jiří OPELÍK, Luboš MERHAUT a kol.:
Lexikon české literatury 1-4
O autorovi| PAVEL KOSATÍK, Autor je spisovatel a publicista
