LEKCE ZE ŽIVOTA
Strávila jsem rok v Uzbekistánu, kde jsme léčili tuberkulózu, deset měsíců v Barmě a v Mozambiku – tam jsem se věnovala hlavně lidem s HIV – a měsíc v Libérii.
Být bílá doktorka v Barmě byla občas dost legrace. Člověk na to ale musí být naladěný. Když jsem jela o víkendu na nákup na trh, všichni na mě koukali, komentovali, co mám na sobě a v košíku. Byla jsem jediná cizinka ve městě.
Jedna pacientka mi říkala „Dolar“. Barmánci totiž neumějí vyslovit naše „r“, takže jim jméno Dora dělalo potíže. Jinak mi říkali třeba „bílá ženo“ nebo taky „sia ma“, což je ženská forma od slova učitel nebo mistr.
Pomáhat se dá kdekoli. Nerada slyším, když někdo říká, že v Africe nebo Barmě to je smysluplná práce, a tady ne. Medicína je vždycky smysluplná. Nemám pocit, že tam jsem dělala něco lepšího než tady. Tam je to jen víc vidět.
Nejdřív je člověk nadšený, že je někde jinde, všechno je nové. Potom začnete pronikat do té práce a všechno je často úplně jinak, než jste si mysleli. Spousta věcí zkrátka nejde. Pak se k tomu přidají zdánlivé banality, jako třeba že dojde české mýdlo, začnou vám chybět přátelé. Špatně schne oblečení, člověk je pořád ulepený, nemůže v noci spát.
Když nebyla elektřina, měli jsme generátory na benzin nebo na naftu, které zásobovaly malou televizi, měli jsme dévédéčka. Vždycky tam bylo něco, čím se člověk zabavil.
Člověk musí být kulturně citlivý. Snažit se vnímat jejich kulturní zvyky, nesnižovat je a snažit se je respektovat a přímo podle nich jednat. To je někdy těžké, protože často mají úplně jiný náhled na věc.
Afričané mají k sexu úplně jiný vztah než my. Funguje to podle principu „když mám hlad, tak se najím, když jsem ospalá, tak jdu spát, když mám chuť na sex, tak mám sex“. To Jan Pavel II. ani žádný jiný papež nepochopil. Přestože řada z nich jsou křesťané, věrnost v jejich víře nezakořenila tak jako u nás. Existuje tam mnohoženství, ale ženy na sebe ani moc nežárlí, pro ně je to normální. Proto jen místní člověk může vymyslet, jak v této kultuře zabránit přenosu infekce, nemůže jim to diktovat žádný Evropan.
V Barmě jsme kondomy museli balit do novin, aby vypadaly jako balíček s mýdlem. AIDS je tam totiž tabu, a když je u ženy nalezen kondom, je automaticky považovaná za prostitutku a policie má právo ji zavřít. Většinou tam lidé vůbec nevědí, jak se HIV přenáší. Nemoc je strašně stigmatizovaná a považuje se za něco nečistého. Zažili jsme totální vyčlenění z komunity. Internet je kontrolován vládou. Klasické stránky jako Yahoo nebo Hotmail jsou v Barmě odstřižené. Musela jsem mít adresu Lékařů bez hranic, do své e-mailové schránky jsem se tam nedostala. Všechna pošta šla přes jediný vládní server, takže jsem si dávala pozor, co píšu. I když je těžké uvěřit, že by porozuměli češtině mixované se slovenskými výrazy a citáty z Cimrmanů.
Na všech misích jsem byla se svým přítelem. V Uzbekistánu mi dělal šéfa, takže jsme byli pořád spolu. V Barmě jsme se měli vídat jednou za čtrnáct dní nebo každý víkend, ale skončilo to tak, že jsme se někdy neviděli celý měsíc, protože jsme každý pracovali na jiném projektu, já ve městě, on na venkově.
O Evropanech si v Barmě myslí, že jsme strašně promiskuitní. Bylo těžké jim vysvětlit, že to u nás nechodí úplně tak jako v amerických filmech. U nich je zase běžné, že muž během těhotenství své ženy navštěvuje prostitutky, nepovažuje se to za nevěru.
V Barmě nebyl bílý jogurt ani pořádný chleba. Občas jsem se dostala aspoň ke krabicovému mléku. Mléčné výrobky mi ale opravdu hodně chyběly, ze začátku mi připadalo, že to nepřežiju – rýže ke snídani, k obědu i k večeři po celých jedenáct měsíců. Člověk si ale zvykne. Když jsem pak přijela domů a jednou jsem neměla rýži, říkala jsem, že jsem neuspokojená. Nejvíc jsem se bála, když jsem v Barmě dostala horečku dengue. Nejsou na ni antibiotika, platí jedině klid a dostatečný přísun tekutin – prostě léčba příznaků. Kdybych měla jakékoli komplikace či vážné onemocnění, mohli by mě snad dopravit vrtulníkem do Thajska, ale to by taky už mohlo být pozdě. Ale nakonec jsem se uzdravila.
Českým pacientům promlouvám do duše, rozmlouvám jim kouření, ale těm Afričanům jsem to nedělala. Jakmile jim něco začnete diktovat, tak je ztratíte. Je lepší dát jim určitou benevolenci, abyste je mohli dál léčit.
Největší zklamání byl Uzbekistán. Pořád tam přetrvává nepokora: „My jsme bývalá součást Sovětského svazu, byli jsme na špici světa a konkurovali jsme Američanům.“ Pamatují „dobré sovětské časy“ a nejsou ochotní uznat, že jsou dvacet let pozadu. Nevěří vám tam ani kolegové lékaři. To mě deptalo. V jiných zemích to nebylo, doktoři byli rádi, že tam jsme.
Překvapily mě dohodnuté sňatky. V Uzbekistánu to ze začátku vypadalo, že je všechno jako u nás. Jenže pak člověk zjistí, že to tak vůbec není. V oblasti, kde jsme byli, si kluk vybere dívku, která o něj třeba vůbec nestojí, a unese ji. Jakmile je viděna, že s ním někam odchází, bere se to tak, že proběhl pohlavní styk, a ona se tudíž stává jeho ženou. Buď to s ním pak vydrží, anebo se s ním rozvede. Rozvedená žena je ale vnímána jako méněcenná, takže nemá šanci se znovu vdát.
Smrt blízkého člověka bolí každého na světě stejně, jen to jinde dávají jinak najevo. Barmánci jsou nesmírně zdvořilí a snaží se za každé situace zachovat si tvář. Když vidí, že to není k životu, tak už nedoufají. Jsou to fatalisté, berou to tak, že v příštím životě bude zase něco jiného.
Šokovalo mě, že některé Afričanky, když vidí, že budoucnost dítěte je špatná, tak z nemocnice odejdou, a když dítě zemře, tak si ani nevezmou s sebou jeho tělíčko. Jenže tam pořád někdo umírá a ony se nemohou vyčerpávat na jediném umírajícím dítěti, když mají doma další čtyři, které je potřebují. Emočně se odseknou a jdou za nimi. Je to logické a člověk chápe, že tak to má být.
